Ivana Večeřová - basketbalistka

30.06.2012 18:43 | Dita Brančíková

 

 

 

"Raději mám tréninky kratší a intenzívní než dlouhé proložené taktickými vstupy a případnou fyzičkou bez míče." Ivana Večeřová

 

 

 

 

 

O Ivaně Večeřové, jedné z našich nejúspěšnějších basketbalistek, by se dalo napsat, že je to dívka, která rozplakala prezidenta Klause. Nebylo snad média, které by nezachytilo pana prezidenta, jak dojetím nad úspěchem našich děvčat na Mistrovství světa v basketbalu žen v roce 2010, mačká slzu. Také si je potom všechny pěkně pozval na Pražský hrad, kde je za krásné druhé místo ocenil.

 

Proto začnu otázkou: Jak bylo na Hradě?

Už samotná účast i dojetí pana prezidenta v Karlových Varech byly velkou podporou a oceněním práce celého týmu. Přijetí na Hradě je zážitek na celý život. Je fajn, mít prezidenta velkého sportovce a ještě k tomu basketbalistu. Trošku mě mrzí, že učitelé ve školách nevedou dnešní mládež více ke sportovní všestrannosti a že v oblíbenosti u děvčat i kluků vede florbal. Třeba se mi to podaří změnit a nadchnout děti pro basketbal.

 

Pan prezident Klaus prý jako jediný z vás dostal zlatou medaili?

Ano, dostal od nás zarámovanou zlatou medaili. A my ostatní stříbrné, také jsme byly stříbrné, že? Ale on je prezident, takže to byla zlatá. (úsměv) Bylo to takové naše poděkování za jeho podporu.

 

Pojďme si teď popovídat o vašich prvních basketbalových krůčcích, ale ještě před tím mě napadá jedna otázka… Kdo nebo co je to vlastně pivot?

Pivot je v basketbalu označení pro podkošového hráče. Tedy pro i mě. Legrační je, že v házené to naopak bývá nejmenší hráč, který rozehrává na brankovišti. A pivot je také základní prvek v míčových hrách s driblinkem, tzv. pivotování. Je povoleno bez driblinku, s jednou nohou stále spojenou se zemí, druhou nohu ze země neomezeně zvedat. A jelikož pro pivoty není při jejich výšce driblink zrovna typický a riskují při něm ztrátu míče, využívají pro svůj pohyb hojně pivotování.

 

Vzpomenete na vaše začátky v rodném Šumperku?

Samozřejmě. Basketbal jsem vnímala jako sport pro vysoké lidi, takže jsem po něm odmalička pokukovala. Nejdříve se mi kryly tréninky potenciálního týmu se schůzkami Pionýra, tak jsem chodila do atletické přípravky. Domnívám se, že pro veškeré sporty je to ideální začátek. V devíti letech jsem objevila jiný tým, který už dva roky fungoval. Trenér nejdříve říkal, že neví, jestli dokážu ty dva roky dohnat. Byla jsem navíc o 1–2 roky mladší než mé spoluhráčky. Když ale na první prohlídce spočítali můj růstový potenciál na 192–193 cm, měl trenér o mé pozici jasno. Trénovali jsme dvakrát týdně, od sedmi hodin před vyučováním. V patnácti letech už jsem hostovala do nejvyšší soutěže žen do Olomouce.

 

Víte, po kom jste zdědila svoji výšku 195 centimetrů?

Asi po rodičích, tatínek je hodně vysoký a přes dva metry měl údajně také pradědeček. A všichni máme hodně dlouhé nohy.

 

A ve škole jste vyčnívala?

To ano. Už když šel můj brácha k zápisu do první třídy, a mně byly tehdy čtyři roky, si paní učitelka myslela, že nastupuji také. Stála jsem u zdi a vzpomínám si, jak mi říkala: „holčičko, na tebe nezbylo místo“? Nicméně v první třídě jsem byla tlouštík, ale zase jsem potom měla z čeho čerpat. Rostla jsem totiž opravdu hodně dlouho, ještě po patnáctém roku jsem povyrostla o sedm centimetrů. A to už většina dětí neroste.

 

Deset let jste hrála za Gambrinus Brno. Jaké byly vaše největší úspěchy v této éře?

Bylo to let jedenáct. Určitě raritou je jedenáct po sobě jdoucích českých titulů a jedenáct českých pohárů. Za celou tu dobu jsme prohrály v domácí lize pouze dvě utkání. Zároveň bylo moc příjemné účastnit se všech euroligových bojů (sedm účastí ve Final Four) a v roce 2006 Euroligu vyhrát. Měla jsem veliké štěstí a jsem moc ráda za to, že jsem mohla být součástí takové úspěšné generace. I pro národní výběr to byla ohromná deviza – trénovat celý rok všichni pospolu včetně trenéra. To se hned tak nezopakuje…

 

V roce 2008 jste přestoupila do španělské Valencie (klub Ros Casares Valencia). Jak bylo ve Španělsku? Co vás tam nejvíce zaujalo a jací byli tamní lidé? Dovedete si představit, že byste tam zůstala natrvalo?

Španělsko je pro život velmi příjemná země. Jen přístup místní manažerky byl hodně zvláštní. Jejími metodami jsem si dost poničila zdraví. Navíc mi dvakrát dvě hodiny tréninku denně přijdou dost zbytečné. Raději mám tréninky kratší a intenzívní než dlouhé proložené taktickými vstupy a případnou fyzičkou bez míče. Myslím, že se fyzička, taktika i individuální dovednosti dají ideálně zvládnout v jednom cvičení. Životně to bylo ovšem absolutně nenáročné. Tím víc, že jsme byly v týmu spolu s Janou Veselou, mou spoluhráčkou z Brna i reprezentace a mou velkou kamarádkou. Španělé jsou k cizincům velmi vstřícní a milí, trpělivě nás slovo po slovu učili španělštinu (sami totiž většinou jiný jazyk neuměli), mluvili pomalu a vždy jsme byly vítány. Již po dvou měsících jsme rozuměly všem pokynům trenéra a před Vánoci jsme si dokázaly ve španělštině již i povídat. Navíc příjemné klima, krásné město, víkendové obědy na pláži, výlety, celoroční posezení ve venkovních kavárnách – ideální země pro život. Ale kdybych tam zůstala, chyběla by mi rodina, hory a další věci, na které jsem zvyklá odmalička z domova. Dodnes se ovšem do Valencie každé léto vracím. Mám tam několik kamarádů, s kterými udržuji kontakty i z Čech.

 

Následující rok jste strávila v tureckém Istanbulu. Jak byste zhodnotila vaše působení v této, pro nás už poněkud exotické zemi?

Byl to zase úplně jiný rok než ve Valencii. Španělštinu jsem musela vyměnit za angličtinu a i ta mi byla většinou na nic. Lidé v Turecku buď nemluví anglicky téměř vůbec, nebo naopak studovali v USA a mluví brilantně. Evropan je pro Turka skutečná exotika. Nebyl to lehký rok, ale zase to byla zkušenost a měla jsem více čas sama na sebe a ujasnila jsem si v životě některé věci. Velkou část sezóny jsme s týmem strávily na tzv. kempech. Tedy v hotelu místo doma. Stalo se tak, že jsme například v listopadu spaly doma snad jen čtyři noci. Galatasaray byl nováčkem v Eurolize, tak jsme neměly příliš velkou šanci na úspěch. V tureckém poháru se nám z trůnu podařilo sesadit největšího rivala Fenerbahçe (mezi oběma kluby panuje rivalita asi jako mezi Spartou a Slávií v českém fotbale, člověk se fanouškem už rodí). Ale v lize jsme už na favorita nestačily a skončily druhé. Pro život je hodně zajímavé strávit delší období v tak velkém městě jako je Istanbul (s větším počtem obyvatel než má celá ČR) a poznat kulturu tak rozdílnou od té naší. Také atmosféra a historie města mě hodně oslovila.

 

Kamarádka se provdala do Turecka a říkala mi, že Turci jsou sice velmi galantní, ale pouze k cizím ženám. Doma, kde mají „to své jisté“, se prý z charismatického Turka stává Turek uzurpátor. Zažila jste tam během svého působení někdy něco podobného?

Ačkoliv jsme žily v Turecku rok, nějak blíž k rodinám jsme se nedostaly. Turci si své rodiny střeží. K nám byli vstřícní, slušní, ale blíž k sobě nás nepustili. Je pravda, že manželky jsou schované za zdmi domů a ven skoro nevychází. Navíc bylo cítit, že ani nemají zájem, abychom se naučily jejich jazyk. Byli rádi, že se před námi mohou bavit, aniž bychom jim rozuměly. Co mě ještě překvapilo, jak si všichni vykají. I na hřišti vám spoluhráčky vykají. Je to naprosto odlišná kultura a přiznám se, že bych si nedokázala představit tam žít natrvalo.

 

Na loňském mistrovství světa jste byly stříbrné, v boji o zlato vás porazily Američanky. Ale přesto to byl obrovský úspěch, který slavila celá země. Jak se vám odcházelo z reprezentace po takových ovacích?

Je to moc fajn loučit se úspěchem. Tím víc mě mrzí, že jsem se i s ligovou úrovní mohla rozloučit medailí, ale tuto šanci jsme nevyužily. Kvůli mému působení v reprezentaci a také kvůli četným nemocem a zraněním v týmu v průběhu sezóny jsme neměly příliš možností na dokonalé sehrání týmu a nacvičení krizových situací a návyků, což nám potom v posledních utkáních chybělo.

 

Máte svého oblíbeného trenéra?

Myslím, že jsem nikdy neměla problém s žádným z trenérů. Snad jen příliš direktivní přístup trenérů v Turecku mi moc neseděl. Samozřejmě basketbalově mi nejvíce dali mládežničtí trenéři (Libor Dvořáček v Šumperku, pánové Žahour a Soukup v reprezentacích kadetek a juniorek) a potom mě rozhodně velmi ovlivnilo jedenáct let v Brně a reprezentaci pod panem Bobrovským. Snažím se pochopit filozofii každého trenéra, vyjít mu vstříc i pomoci v šíření atmosféry, pochopení a bojovnosti v týmu.

 

Na začátku jste zmiňovala florbal. Já ani pomalu nevím, o jaký sport jde, a vy říkáte, že je u současné mládeže nejoblíbenější? Proč?

Osobně si myslím, že pro učitele je pohodlnější, když žáci hrají florbal, než třeba basketbal. Honí se s plastovými hokejkami za balónkem, svým způsobem si nemohou ublížit. Na druhou stranu jsou stále v předklonu, což určitě neprospívá zádům. Navíc do pořadu České televize „Timeout“, který se kdysi zabýval basketbalem, volejbalem a házenou, teď přibyl i florbal a věnují mu tam nebývalý prostor, což popravdě nechápu.

 

Nedávno jste ukončila sezonu v klubu Valosun Brno, už víte co dál?

Co bude dál, částečně vím i nevím. Každopádně vím, že musím začít myslet na své zdraví a uvažovat o operaci, která pomůže mému budoucímu bezbolestnému pohybu. I můj věk je více než ideální pro založení rodiny. V této otázce tedy není moc o čem přemýšlet. Čemu se budu věnovat v další etapě svého života, ještě přesně netuším a někdy mě to i trošku děsí. Základ ve vzdělání mám – vystudovanou ekonomii na Masarykově univerzitě v Brně. Zároveň ale vím, že se kolem basketbalu a sportu pohybovat chci a bylo by škoda všechny zkušenosti jen tak zahodit a věnovat se oboru úplně novému. Sport v mém životě své místo bude mít i nadále. Jak velké, to uvidíme…

 

Co vy a Brno?

V Brně jsem strávila více jak třetinu svého života a s největší pravděpodobností se na jihu Moravy usídlím i pro zbytek života. Trošku mi v Brně chybí hory a klidnější životní tempo. Brněnský život (vyjma toho nočního) se přesunul z centra města do nákupních a zábavních center. To mi na dnešním životním stylu vadí asi nejvíce.

 

Jste krásně štíhlá a vysoká. Nechtěla jste někdy dělat modelku?

Kdysi mě na nádraží v Olomouci zastavil pán, kterému jsem se asi zamlouvala pro modeling. I na ME 1999 v Polsku mne oslovil jeden z fotografů. Zajímavý život by to asi byl. Pokaždé je to příjemná odměna, nakouknout do profese druhých a nafotit nějaké pěkné fotky pro propagaci týmu.

 

Překážela vám někdy vaše výška v běžném životě, měříte tuším 197 centimetrů?

Kdybych nehrála basketbal, asi by mi byla má výška spíše na obtíž. Ale takto jsem se naučila s ní žít. Samozřejmě se mi těžko sedí v letadle či v divadle, musím hledat auta s větším prostorem pro nohy i hlavu, nadměrné velikosti bot i oblečení, ale na druhou stranu zase v davu vždy vidím, co se děje a doma můžu mít skříně až do stropu. Vše má své plusy i minusy.

 

Při studiu vašeho životopisu jsem narazila i na informaci, že jste chodila s partnerem, který byl o hlavu menší, a vaší mamince se to prý moc nelíbilo.

Tak ona měla zkušenosti a věděla, že mi jednou začne vadit, že jsem ve vztahu fyzicky stále ta větší a silnější. Ve chvíli, kdy si jej mí rodiče oblíbili, tak jsme se rozešli. Ale bylo to moc fajn období.

 

A důvodem vašeho rozchodu byla vaše výška?

To byla kombinace všeho možného, byly to krásné časy, ale prostě to nevyšlo. Nicméně máme spolu dnes pěkné vztahy, za což jsem ráda. Rád fotí a mám od něj několik opravdu pěkných fotek.

 

Máte vystudovanou vysokou školu. Určitě to není jednoduché studovat vysokou školu a u toho být v reprezentaci. Jak jste to zvládala?

Vystudovanou mám „pouze“ jednu vysokou školu, Ekonomicko-správní fakultu MU v Brně. Těžké to bylo, a je fakt, že během toho období se nedalo stoprocentně věnovat ani škole ani sportu. Ale jsem ráda, že se mi podařilo obojí skloubit a že mám zadní vrátka. Dnes už si nedokážu představit, že bych se do školy vrátila. I když teď plánuji rozšíření trenérské licence a to bude též o studiu. Je to další motivace. Můžu hodně čerpat ze svých zkušeností, což mi rozhodně pomůže.

 

Co vás v současné době těší a co trápí?

Těším se na novou životní etapu, ale trošku mi dělá starosti, jak se začlením do nové společnosti. Jsem ale zvyklá se se životem prát. Teď se těším, že v létě trošku zvolním životní tempo, odpočinu si a pak se vrhnu znovu a s elánem do práce. Vím ale, že lehké to rozhodně nebude…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Carlos Novotný www.carlosnovotny.com

Publisher: magazín best of www.ibestof.cz

Tagy: basketbal, sport

Komentáře