Jaroslav Volf - kanoista

09.12.2013 11:56 | Michaela Lejsková

Můžeme s jistotou hovořit o velmi disciplinovaném sportovci, jehož tvrdá a cílevědomá touha po vítězství byla odměněna celou řadou významných ocenění. V jeho sbírce najdeme šest zlatých a tři stříbrné medaile z mistrovství světa, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili z letních olympijských her. Letos svoji profesní kariéru vrcholového sportovce ukončil a přijal pozici vedoucího trenéra v Armádním sportovním oddílu vodního slalomu DUKLA v Brandýse nad Labem 

 

Doma už máte pěknou sbírku ocenění. Kde mají své místo? 

Za dlouhou dobu naší závodní kariéry jsem těch ocenění posbíral docela dost, to je pravda. Uložena jsou v krabicích ve skříni. (smích)

 

V roce 1996 jste začal svoji medailovou kariéru. Máte povinnost někam medaile brát, nebo je to jen na domluvě? 

Povinnost ne. Většinou to je na požádání do různých rozhovorů pro televizi, nebo na focení do časopisů.

 

Jsou s medailemi spojené nějaké pověry? 

Třeba že se medaile nemá dávat na krk někomu jinému? To budou asi jen povídačky, na které nikdo nevěří. Mnohdy je takové zapůjčení skvělý nápad. Jako třeba ten, kdy jsme na jednom z profesních setkání vašeho magazínu spolu s ostatními medailisty zapůjčili čtrnáct medailí moderátoru Petru Vichnarovi, abychom mu připomněli čtrnáctery olympijské hry, které moderoval. Letos oslavil šedesátku a byl to pro něj určitě nezapomenutelný dárek.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Kdyby se stalo, že se medaile ztratí, je šance získat její duplikát, nebo medaili náhradní? 

To asi ne. Ztrácet ji, abych to vyzkoušel, radši nebudu. 

 

Jsou nějaké dané parametry, které musí sportovec splňovat, nebo naopak indispozice, které provozování tohoto sportu vylučují? 

Žádné dané parametry sportovců nejsou. Sportovci v našem sportu mohou být velcí, malí, tlustí i tencí. (úsměv)

 

Lodě před závody procházejí kontrolami. Na co jsou zaměřené? 

Kontroluje se jejich váha, délka a šířka. Jestli je loď hodně nosná, má spíš kulaté nebo ploché dno, to už je jedno a je na každém závodníkovi, na jakém typu lodě se mu dobře jezdí. Před každým závodem se také z důvodu bezpečnosti kontrolují přilby a vesty.

 

S jakým sportem má kanoistika technickou podobnost? 

Aby člověk v tomto sportu mohl uspět, musí v sobě v určitém poměru spojit technickou, fyzickou, psychickou a taktickou připravenost. Tento sport rozhodně patří k technicky náročnějším. Nezanedbatelná je ale i fyzická kondice. Pokud bych měl slalom na divoké vodě přirovnat k jinému sportu, zátěží by byl podobný asi běhu na 800 metrů, technickými požadavky možná krasobruslení.

 

Jakým negativním zdravotním následkům se kanoisté vystavují? 

Vykloubení ramene, bolesti loktů a kolen. Každý sport, který se dělá vrcholově, přináší nějaké zdravotní problémy nebo zranění… Na druhou stranu – člověk, který sportuje, je na tom zdravotně mnohem lépe, než člověk nesportující.

 

Jak dlouho vydržíte v lodi, ve které není téměř možné se hýbat? 

Nejhorší to je v zimě, když z lodě při tréninku nevylézáme a člověk je více oblečen. To v lodi vydržím hodinu a pak se učím znovu chodit. Protože v lodi klečíme, odkrví se nám nohy a pak nejdou narovnat. Většinou si po takovém tréninku připadám jako stařeček s obrnou. Lepší to je v teple, když po každé jízdě z lodě na chvilku vysedneme.

 

Musíte pravidelně podstupovat nějaká povinná lékařská vyšetření? 

Každoročně podstupujeme vyšetření EKG a zátěžové testy, zdravotní prohlídky. V tomto směru jsme kontrolováni dostatečně. Také se k tomu připojují antidopingové kontroly. Na Antidopingový výbor ČR musíme na období tří měsíců předem hlásit, kde každý den budeme k zastižení pro případnou kontrolu.

 

Jaké inovace v kanoistice zaznamenáváte? 

Ve své patnáctileté sportovní kariéře jsem několik změn zažil. Co se týká materiálu, s Ondřejem Štěpánkem jsme začínali na lodi dlouhé 458 cm, od roku 2005 se jezdí na lodích dlouhých 410 cm. V letošním roce se snížila váha deblkánoe z 15 na 13 kg. Dvě změny jsme prožili také v oblasti závodění. Nejdříve se do výsledku závodu započítávala lepší jízda ze dvou, po OH v Sydney se začaly obě jízdy sčítat a od roku 2009 se jezdí pouze na jednu finálovou jízdu.

 

V čem se takové zkrácení lodí promítlo do jejich jízdních vlastností? 

Zkrácením délky se lodě staly mnohem obratnější. Na závodech se staví obtížnější tratě, což je zajímavější pro diváky. Je to podobné asi jako carvingové lyže v lyžování.

 

Sám si loď zřejmě nevylepšujete? (úsměv) 

Sám si na to opravdu netroufám. (smích) Ale ve spolupráci s výrobcem lze některé úpravy provést.

 

Jak moc musíte do sportu investovat vy sám? 

Do svého vybavení naštěstí investovat nemusím. Velkou část materiálu hradí náš oddíl DUKLA, a když člověk pronikne do světové špičky, další vybavení většinou dostane od výrobců, pro které to je dobrá reklama. Kanoistika není úplně levný sport. Deblkánoe, na které závodíme, stojí 80 000 a pádlo kolem 6 000 korun.

 

Také jste čerstvě usedl do manažerské pozice, je to tak? 

Po letošní sezoně, kdy jsme s Ondřejem Štěpánkem ukončili závodní kariéru, působím v DUKLE Brandýs jako vedoucí trenér. Takže budu muset zasednout i na židli k počítači, ne jen do lodi. Čeká mě více kancelářské práce, pravda.

 

Bude to jistě o něco pohodlnější, hlavně kvůli teplotním rozdílům… 

Ty teplotní rozdíly jsou někdy docela drsné. Nemám rád studenou vodu. Ale je pravda, co říká trenér, že jim je na břehu větší zima, protože se nehýbou. My se i v zimě na vodě zahřejeme. Vypadá to divně, ale je to tak.

 

Jak se takové otužování promítá ve vašem životě v tom pozitivním smyslu slova? 

Nevím, jestli jsem odolnější, ale asi nemám z těch změn takové šoky, jako mnozí mohou mít.

 

Co vám tento sport přinesl po duševní stránce? 

Řekl bych, že dokážu přijmout prohru, ale nemám ji rád. (úsměv) A mám chuť být nejlepší i v jiných oblastech života. Myslím si, že nejsem úplný perfekcionalista, ale nesnáším, když někdo svou práci odflákne. Vážím si toho, co všechno jsem kolem sportu zažil a jaké lidi poznal. Je to kus života. Měl bych říkat byl, protože v mých čtyřiatřiceti letech je akorát tak čas se vrcholovým sportem rozloučit. Alespoň z pozice sportovce ano. Nyní budu mít své příležitosti jako trenér.

 

Nepřekvapuje vás, že se do tohoto sportu pouštějí ženy? 

Kanoistika na divoké vodě je tak trochu sportem pro otrlé. Pro ženy je ještě náročnější v tom, že závodí na stejné trati jako muži. Ale beru jako přirozenou věc, že holky u vody vždycky byly.

 

Mohou spolu v lodi závodit muži i ženy? 

Jezdí se i závody, spíše takové „sranda“ závody, kde startuji smíšené posádky. Je to vyloženě o zábavě. Dříve se v kategorii C2mix závodilo i na mistrovství světa. Možná přijde doba, kdy se tato kategorie zase vrátí.

 

Na co byste se ve své nové pozici rád soustředil? 

Především se snažím zasadit o to, aby naši nástupci měli pro sportování důstojnější zázemí, než jaké jsme měli my. Potom samozřejmě musíme sportovcům vytvořit takové podmínky, aby chtěli za DUKLU závodit a také aby pronikli na přední příčky v hlavních závodech sezony, jako jsou ME, MS nebo OH.

 

Jak lze k tomuto sportu motivovat mladé lidi? 

Já bych to vzal trochu z druhé strany. Nebudu mluvit o DUKLE Brandýs, kde působí profesionální sportovci, ale o oddíle, kde jsem s kanoistikou začínal a kde nyní pomáhám s tréninkem dětí. Motivoval bych je tím, že u vody je super parta, že to je v létě ten nejkrásnější sport, jaký mohou dělat. Pak už je jen na dětech, jak moc budou samy chtít uspět.

 

Je velká konkurence kajakářů? 

Ze všech kategorií, ve kterých se ve slalomu závodí, je konkurence mezi kajakáři největší. Je to dáno tím, že většinou všechny děti začínají na kajaku, takže startovní listina kajakářů je nejobsazenější. Na světových soutěžích to došlo již tak daleko, že dva bývalí mistři světa na kajaku Francouz Fabien Lefèvre a Ital Stefano Cipressi, pravděpodobně kvůli obrovské konkurenci v kajaku, začali závodit také na singlkánoích.

 

Která země je v kanoistice nejrozvinutější? 

Řekl bych, že to bude Francie. Je to velká země, která má dostatek krásných alpských řek a kanoistika je tam téměř národním sportem. Podpora státu je obrovská a také, co se výsledků týká, patří Francie mezi nejúspěšnější země.

 

Překvapují vás některé země v kanoistice? 

Malajsie, Venezuela, Turecko. Jsou to země, kde s vodním slalomem začínají, jejich závodníci zatím nemají šanci projít z kvalifikace do semifinále, ale v Praze na MS 2013 startovalo hned několik jejich lodí.

 

Jaký je váš vztah k přírodě? 

Velmi kladný, ale tento sport se stále víc přesouvá do měst. Kvůli infrastruktuře. Například na Lipně už závody typu SP, ME, MS uspořádat nejdou.

 

Můžete trénovat i mimo řeku? 

Co se týká jízdy v lodi, veslaři i rychlostní kanoisté mohou využívat jízdu na trenažérech. Nám ty vlny a změny směru jízdy moc nasimulovat nejdou. Na divoké vodě je to spíše o postřehu a reakci na to, když vám loď zrovna nejede podle plánu. V různých situacích musíme umět zvolit optimální variantu nájezdů do branek, správnou kombinaci záběrů. I těm nejlepším závodníkům se někdy stane, že s nimi voda provede něco, co nečekali.

 

V čem se ten faktor nepředvídatelnosti odráží? 

Ve výsledcích. Ty jsou někdy překvapivé. Stává se, že největší esa našeho sportu občas nepostoupí ze semifinále. Závody ve vodním slalomu jsou někdy trochu loterie. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor. 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře