Josef Dostál - kanoista

V genech má po rodičích vztah ke sportu i k umění. Maminka volejbalistka a zpěvačka, tatínek trenér rychlostní kanoistiky a sochař. I když k hudbě má Josef také blízko, na plné čáře u něj zvítězil sport. A není to basket, jak by se u mladého muže, vysokého 202 cm, nabízelo. Vybral si kajak. A medaile, které přiváží z největších světových závodů, mu dávají za pravdu. Stál už na stupních vítězů na olympijských hrách, na mistrovství Evropy i světa. Úspěšný reprezentant, člen Dukly Praha narozený v roce 1993, je velkou nadějí českého sportu.

Jste rychlostní kanoista jezdící na kajaku. Co vy a kánoe?

Ta mi k srdci nepřirostla. Seděl jsem na ní dvakrát v životě, spíš jen tak z legrace. Jsem kajakář.

Jste ze sportovní rodiny, takže vás ke sportu vedli rodiče asi už odmalička…

Ano, je to tak. Oba reprezentovali naši republiku, všichni tři sourozenci jsme od dětství sportovali. Rodiče vyznávali teorii, že člověk by měl být vzdělaný, mít povědomí o kultuře, umění, sportu. Odmalička jsem chodil do Sokola, vyzkoušel jsem hokej, fotbal, atletiku, plavání i džudo. Míčové hry mi nešly, na basket mě nikdo nelákal, tenkrát to ještě nevypadalo, že vyrostu do „basketbalistických“ výšek. Rozhodl jsem se pro vodu.

Byl tatínek vaším prvním trenérem?

Táta mě nikdy netrénoval, ale v dětství mě posadil na loď a ukázal mi, jak na to. Jak protáčet pádlo v ruce, jak si správně sednout do lodi, abych měl stabilitu, takže jsem byl proti vrstevníkům trochu napřed. Tréninky mi nikdy nepsal, to nechal na trenérovi, jen mě zpovzdálí pozoroval.

Kdy jste si poprvé potvrdil, že jste se rozhodl správně?

Byl jsem si jistý hned, jakmile jsem na kajaku začal. Nebylo to kvůli výsledkům, ty tenkrát ještě nijak světoborné nebyly, ale kvůli partě, která se u vody pohybovala. S kamarády vzpomínáme, že jsme měli opravdu krásné mládí, protože jsme se tenkrát nasmáli víc, než jsme natrénovali.

Jaké výhody a nevýhody má pro váš sport vaše výška a váha?

Má postava je opravdu pro kajakáře netypická, většina kolegů je daleko drobnější postavy. Celkově to žádná výhoda není, ale já jsem se s tím srovnal. Každý kilogram, který vezu na lodi, je znát. Delší ruce jsou výhodou, ale zase jsou potřeba větší svaly. Dlouho jsem hledal loď, aby byla dostatečně velká, abych se do ní vešel nohama, aby mi vyhovovala. Nakonec se nám podařilo najít výrobce, který mi ji udělal na míru, dnes mám svých lodí šest. Jedinou nespornou výhodou mé výšky a váhy je to, že když se jede závod proti větru, tak mě – na rozdíl od mých soupeřů – neodfoukne. (smích)

Jezdíte i na čtyřkajaku, musejí být vaši kolegové lehcí, když vy jste těžký?

Dohromady jsme se dali na základě tenzometrie, což je měření síly a průběhu záběru, ideální sestava vznikla ze sedmi kluků. Že je optimální, jsme potvrdili svými výsledky. Sedím ve třetí díře, protože je tam největší otvor, a také proto, že nemohu sedět vepředu ani vzadu, aby loď byla rovnoměrně vyvážená.

Býval jste i vodák-rekreant, jezdil jste s kamarády vodu?

Byl jsem jednou a moc mě to nebralo. Pokud se tedy nepočítá Krumlovský vodácký maraton, tam se zúčastňuji pravidelně, je to moje srdeční záležitost. Je dlouhý 36 km a jede se na tekoucí vodě z Vyššího Brodu do Českého Krumlova. Lidé to normálně jedou tři až čtyři dni, my jsme byli v cíli za dvě a půl hodiny.

Máte u vody mezi kamarády nějakou přezdívku?

To vás asi zklamu. Všichni mi říkají Pepo a Moraváci Jožko.

Jste Pražák, vaší řekou je tedy Vltava. Jaké další řeky máte rád, například díky sportovním úspěchům?

Naše závodění neprobíhá na řekách, ale na kanálech, kde je stojatá voda. Takže na řekách jsme jen při tréninku, a ještě ne moc často. Když trénujeme rychlost, potřebujeme si měřit čas na jednotlivých úsecích, to na řekách, kde je proud, nejde. Takže častěji jezdíme i v tréninku ve „sterilním prostředí“ stojatých vod. Ale krásná řeka je Ohře. Jezdíváme tam trénovat do Kadaně, mám to spojené s létem, s naší závěrečnou přípravou. A taky tam moc dobře vaří. (smích)

Co musí umět ten, kdo chce ve vašem sportu uspět?

Měl by mít cit pro vodu, to znamená umět se opřít o pádlo, když se ponoří do vody. Zdá se to jednoduché, ale není to jen tak. Důležitá je technika, k té ale člověk potřebuje dobrého trenéra, to sám nezvládne. A pak to chce jednu speciální vlastnost, kterou je trpělivost. To aby člověku nevadily cyklické, stejné tréninky, protože bývají hodně jednotvárné. Hodně mi pomohlo, že mě táta posadil na loď už velmi brzy. Přestože jsem spíš honil kachny a koukal po rybičkách, cit pro vodu jsem získal. Věděl jsem, jak na to a to bylo hodně důležité.

Pro většinu sportovců je kritickým obdobím přechod od juniorů k seniorům. Čím to, že váš přechod byl hladký, že u vás to neplatilo a sbíral jste vavříny dál?

Nevím, ale významný byl pro mne v tomto „přechodu“ rok 2011. Na začátku července jsem se stal juniorským mistrem Evropy na singl kajaku na trati 500 m a 1 000 m. Soutěž probíhala v Záhřebu a já jsem se stal nejrychlejším juniorským kajakářem v historii ČR. O necelý měsíc později jsem na stejných tratích na Mistrovství ČR dospělých získal stříbrné medaile. Na olympiádě v Londýně v roce 2012 jsem spolu s kluky na čtyřkajaku vyhrál bronzovou medaili, to mi bylo pouhých 19 let. Na vlastní kůži jsem tedy přechod od juniorů k seniorům nijak negativně nepocítil, ale je pravda, že mnoho kamarádů právě v tomto období skončilo, protože se mezi seniory nedokázali prosadit.

foto: Robert Vano

Co pro vás olympijská medaile znamenala?

Velké urychlení kariéry. Už jsem nemusel řešit, zda jet na soustředění na 14 dní do Itálie, mohl jsem odletět na měsíc do Ameriky. Mé tréninkové podmínky se díky tomuto úspěchu hodně zlepšily. Hlavně to ale byl nečekaný úspěch, který mi dodal velké sebevědomí, a já jsem si říkal, že když budu v tréninku poctivě dřít, mohu být jednou nejrychlejší na světě.

Hrozí spolujezdcům na čtyřkajaku ponorková nemoc?

To určitě hrozí, a taky to mnohé potkalo, nám se to ale naštěstí nestalo. Tu a tam občas k nějakým neshodám dojde, což je pochopitelné, když jsme třeba na měsíčním soustředění od rána do večera stále pohromadě. Ale celkově spolu vycházíme velmi dobře a rádi se vídáme i mimo sezónu. Pokud v závodě udělá někdo chybu, nepozná se, kdo to byl, takže si ani nemůžeme nic vyčítat. To už by musela být opravdu velká chyba, spíš schválnost. Musíme si věřit, a taky si věříme.

Říká se, že pádlování je velká dřina. Je to pravda?

Ano, je. Naše tréninky nejsou sice tak dlouhé, jako u jiných sportů, trénujeme ráno dvě hodiny a odpoledne hodinu a půl, ale jsou v celkové zátěži, naše těla dostávají hodně zabrat. Po tréninku jsme úplně zničení, víc by udělat ani nešlo. U některých sportů je to hodně o technice, šikovnosti, u nás se všechno musí nadřít. Nejhorší jsou zdlouhavé podzimní vytrvalostní tréninky, kdy jsme v kuse na vodě a nemůžeme si nijak odpočinout. Je to hodně úmorné a ubíjející. Občas si to zpestřujeme všelijakými legráckami či naschvály, například když někomu nenápadně poupravíme sklon pádla. Když si toho nevšimne a zabere, okamžitě se vykoupe…

Jak vypadají vaše tréninky v zimě?

V listopadu a od půlky února do konce března jezdíme trénovat do Kalifornie, kde nám armáda prostřednictvím Dukly hradí soustředění. Je tam teplo a úžasné tréninkové podmínky, trénujeme v olympijském tréninkovém centru pro Američany. Tady u nás v zimě trénujeme na trenažérech. Je to dřina a otrava, neznám nikoho, kdo by se na to těšil.

Baví vás víc singl kajak, nebo čtyřkajak?

Když mi to na singlu nejde, baví mě víc čtyřkajak. (smích) Výsledek tam záleží na více faktorech, navzájem se můžeme podržet, uspět se může i navzdory tomu, že se jeden z nás třeba špatně vyspí, protože ti druzí ho vytáhnou. Když ale mám formu, tak mám raději singl kajak. Jsem tam sám za sebe, a loď jen letí…

Trénují se tyto dvě disciplíny odlišně?

Trénuji sám s trenérem Karlem Leštinou, ostatní jsou spolu. Před závody se musíme sjíždět, dát si pár společných tréninků, ale většina tréninků probíhá na singl kajaku, kde získáváme fyzičku, aerobní i anaerobní práh, na čtyřkajaku už pak jen dolaďujeme. Povely máme stále stejné, prověřené, ty nacvičovat nemusíme.

Přizpůsobujete při závodech taktiku tomu, kteří soupeři s vámi jedou, nebo jedete podle svého a na doraz?

Soupeře samozřejmě „přečtené“ mám, vím, jak kdo jezdí, v závodech mě nemohou překvapit. Ale stejně si vždy jedu to svoje a vydávám ze sebe to nejlepší, ať si ostatní jedou, jak chtějí. Atmosféra velkých závodů mě vždy vybičuje k lepším výsledkům, tréma mě nesvazuje, spíš mě posiluje a žene kupředu. Jediné, co mě může zabrzdit, jsou chaluhy, které se zamotají do kormidla, to už se mi také jednou stalo.

Máte nějaké předzávodní rituály?

Po rozjezdu už se s nikým nebavím, nasadím si na uši sluchátka a poslouchám si hudbu. Když jdu na vodu, pořádně se nadýchnu a hodně silně zakřičím. Sobě pro povzbuzení a soupeřům pro zastrašení. (smích) Občas si taky tak trochu vrčím…

Z OH, MS i ME máte medaile všeho druhu. Které si nejvíc vážíte?

Již zmiňovaná medaile z olympiády v Londýně byla velkým úspěchem. Nikdo ji nečekal, o to byla cennější. Ale pro mě osobně byla vysněnou medailí zlatá medaile z mistrovství světa v Moskvě v roce 2014 na K1. V tu chvíli jsem si uvědomil, že na celém světě není nikdo rychlejší než já, byl to báječný pocit. Rodiče na mě byli pyšní, máma brečela… Mám radost i z toho, že díky našim výsledkům v poslední době přichází ke kanoistice daleko víc dětí, které to chtějí také zkusit.

Je pro vás trenér autoritou, nebo můžete diskutovat, smlouvat?

Jsme velmi dobří kamarádi, i když je o 20 let starší než já. Tréninky mi sestavuje tak, jak mi vyhovují, jezdíme většinou pořád dokola to, co máme vyzkoušené. Cvičíme i speciální „tajné“ technické finty, které poupravují záběr. Když mám nějaký námět nebo nápad, je ochoten se mnou o něm diskutovat. Co mi dal? Jsem mu vděčný za čas, který mi věnuje. Mám od něj opravdu luxusní komfort – ne, že napíše plán a přijde jednou za dva dny. Je tam stále se mnou, jezdí vedle mě na člunu, v tělocvičně posiluje se mnou. Vážím si toho, je to pro mě důležité. Věřím, že spolu jdeme vstříc dalším úspěchům, dalším olympijským medailím.

Hrozí ve vašem sportu nějaká zranění, úrazy?

Občas natrhnutý sval, tu a tam nějaký úraz třeba při doplňkovém sportu, třeba při běhu. Co si vzpomínám, sám jsem si jen jednou způsobil úraz, když jsem si lehce roztrhl nohu o bok lodi. V porovnání s fotbalem, nebo třeba i jízdou na divoké vodě, je náš sport bezpečný.

Studujete VŠCHT. Proč jste si vybral zrovna tuto školu?

Zvažoval jsem jich několik, musel jsem přihlížet i k tomu, abych mohl studia skloubit s tréninkem. Už na gymnáziu jsem se zajímal o složení potravy vhodné pro sportovce, co jíst a nejíst při tréninku. Chemii jsem rozuměl, šla mi i bez učení, takže jsem si ji nakonec vybral.

Jak vypadá strava vrcholového kajakáře?

Já jím moc rád a navíc náš sport je vysoce náročný na spalování kalorií, ty musíme stále doplňovat, takže jídlem nešetřím. (smích) Musím si dát pozor na sladké, v závěrečné fázi přípravy už ho tolik nejím. Nejraději mám ryby, nejlépe vlastnoručně uloveného pstruha. Vždycky, když mám chvilku volna a nemám žádné vojenské nebo studijní povinnosti, mizím na ryby, to mě baví, to je můj relax. Vody nemám dost…

S vašimi úspěchy přišly určitě i společenské povinnosti. Jak jste si na ně zvykl?

Beru to jako příjemné zpestření svého života, a pokud jich není přespříliš, užívám si je. Potkal jsem už takto mnoho zajímavých a slavných lidí, takže jednou budu moci svým dětem vyprávět…

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře