Lukáš Langmajer - závodník a herec

04.09.2015 15:42 | Petra Kuncová

Herec a závodník, to jsou dva obory, které zdánlivě nejdou moc dohromady, ale i přesto je možné je skloubit, obzvlášť když je jeden vlastně naplněním dětského snu. Lukáš Langmajer těší a baví diváky na pódiu a ve filmech a sebe za volantem závodního speciálu. Pokud se s ním máte možnost setkat, zjistíte, že mu tato kombinace musí mimořádně svědčit, protože se jedná o klidného, vyrovnaného a moc příjemného člověka.

 

Co stálo za tím, že jste se rozhodl právě pro herectví?

K herectví jsem se dostal přes svou rodinu. Můj otec se věnuje a věnoval umění, zpívá ve sboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. A samozřejmě, tak jako každý jiný kluk, jsem jakožto syn vzhlížel k otci a jakožto bratr k o dost staršímu bratrovi. Tudíž mi přišla ta cesta tak nějak přirozená. I když mé přání bylo jiné…

 

A jaké?

Já jsem si přál být buďto automechanik, řidič kamiónu, anebo závodník.

 

Od toho vás, alespoň na nějaký čas, tak trochu neúmyslně odvedla i vaše sestra…

Do divadla jako takového, jakožto budoucího účinkujícího, mne opravdu přivedla moje sestra. Ona totiž znala plzeňský ochotnický soubor, takže věděla, za kým má jít. A já tomu divadlu byl až do minulého roku věrný.

 

Prošel jste nicméně několika divadly. Které pro vás bylo nejzásadnější?

Pro mě bylo asi nejdůležitější divadlo v Českých Budějovicích, protože to bylo první profesionální angažmá, což mimo jiné znamená, že jsem poprvé dostával pravidelnou výplatu.

 

Vzpomenete si, jak jste se cítil v prvním angažmá?

Cítil jsem se jako Alenka v říši divů. Nejsem zrovna kolegiální typ, neumím se moc začlenit. Delší dobu mi to trvá a někdy se to nepovede vůbec, a jsem tedy většinou stranou. Ale věděl jsem, proč jsem tam, byl jsem za to vděčný a o to víc jsem se samozřejmě snažil. Ale také si moc dobře pamatuji, jak jsem se ten den, kdy jsem se to dozvěděl, neskutečně opil štěstím.

 

Máte tedy možnost srovnání. Můžete zhodnotit, jestli je v Praze jiné publikum než v ostatních městech?

Rozhodně a myslím si, že se to možná začne víc a víc odlišovat. Divák si tak trochu vychovává divadla. Už si divadlo nevychovává svého diváka, protože ho ke své existenci nezbytně potřebuje, respektive jeho zaplacenou vstupenku. A v krajích je to ještě výraznější, protože mají omezené možnosti, a to i přesto, že je tam třeba jen jedno divadlo. Proto musí nabídnout takový repertoár, aby na něj slyšeli předplatitelé, kteří jsou alfou a omegou divadla, a samozřejmě se snažit, alespoň co to půjde, nalákat nové, mladé diváky.

Foto: Lenka Hatašová

 

A jak se to dařilo třeba v Českých Budějovicích?

Musím říct, že v Českých Budějovicích na to nešli špatně. Myslím si, že jméno Jihočeského divadla zní a funguje. A co se týče Plzně, tak tam jsem hrál v divadle malých forem pro specifického diváka, který tam vždycky přišel, protože na to tak byl zvyklý. To divadlo nebylo závislé, alespoň do určité doby, na vstupném. Pokud divák nepřišel, tak se až tak strašné věci nestaly. A porovnávat to tedy s Českými Budějovicemi je vlastně nevhodné. A Praha jako taková je stát ve státě, tam funguje úplně jiné pravidlo.

 

Jak jste vnímal herecké povolání, když jste začínal?

Neskutečně naivně. Já jsem to měl jako alfu a omegu svého života. Nic jiného nebylo, vždy jsem byl neskutečně nervózní a bral jsem všechno smrtelně vážně, a pokud se mi to nedařilo, tak se mi začal bortit svět. A až čas mi dal možnost prozřít.

 

A jak ho tedy vnímáte nyní?

Nyní ho vnímám jako své povolání. Splnil se mi sen, dělám, co chci, a že to nejde vždy tak, jak jsem si myslel, patří k tomuto oboru. Stále začínám, s každou novou sezonou začínám znova.

 

Jak vnímáte spolupráci s bratrem?

Nejstarší, prvorozený syn mých rodičů, k tomu ještě úspěšný. My jsme pravidelně jezdili na premiéry do Divadla na Palmovce, takže já jsem viděl všechna jeho, mohu říct, v té době zlomová představení. Bylo to pro mne neskutečně silné. Nikdy jsem si nemyslel, že bychom se třeba spolu sešli. A sešli. Naštěstí až ve chvíli, kdy už jsem z toho neměl takovou hrůzu a strach. Protože je to také jen člověk.

 

A hraje se vám s ním jinak než s ostatními herci?

Hraje se mi s ním stejně jako s kterýmkoli jiným dobrým hercem. Rád se na něj dívám a rád se jím bavím a doufám, že stejně tak to baví i jeho.

Foto: Lenka Hatašová

 

A jak vnímáte to, že vás často s bratrem srovnávají?

Jako pěknou hloupost. Mezi námi je čtrnáct let rozdíl a to se přece nedá porovnat. To může porovnat jen vůl. A nebudu říkat, jak bych nazval v tomto případě ženu…

 

Nakolik herectví ovlivňuje váš soukromý život?

Já to strašně nerad říkám… Nedávno jsem na Českém rozhlasu Radiožurnálu během jízdy slyšel rozhovor s Igorem Barešem. Bylo to milé. Ten člověk má co povědět. Řekl: „Já prostě nevidím na tom herectví nic tak zvláštního. Je to práce jako každá jiná.“ Ale kdybyste se mě na to zeptala před pěti lety, odpovím vám úplně jinak. Pro mě je to v tuto chvíli práce a tím, že mě ovlivňuje, ovlivňuje nějakým způsobem můj soukromý život nebo to, co se děje okolo mě. Je to přirozené, protože je to stále má práce. Lidé mají pocit, že patřím do koloritu běžného života. Že to je normální si na mě sahat a určitým způsobem mě vlastnit. Mít možnost mě nějakým způsobem ovlivňovat. Ale to všechno je součástí mé práce, záleží jen na tom, do jaké míry jsem ochoten nechat si to připustit k tělu.

 

Co pro vás tedy herectví v současné době znamená?

Je to pro mne obživa. Zatím žádnou jinou nemám. Zatím nevím, co bych jiného dělal, tudíž se snažím to dělat neustále s plným nasazením a při tom najít něco, co by mohlo být zadními vrátky, kdyby se to, nedej bože, s tím herectvím nepovedlo.

Foto: Lenka Hatašová

 

Cítíte se lépe ve vážných, nebo komediálních pozicích?

Cítím se dobře a lépe tam, kde je mi dobře. A je jedno, co to bude za roli, protože strašně záleží na tom, s jakými lidmi a v jakém prostředí to vytváříte. Je jedno, jestli je to vážné, nebo jestli je to legrace, obě ty věci jsou těžké. Možná ale, že legrace je ještě o něco těžší.

 

Takže ani mezi divadelními prkny a kamerou nemáte preferenci?

Pro mne je divadlo nezbytností. Nejsem v postavení, abych ho mohl opustit a byl živ jen tím, že bych natáčel. Nemám to štěstí, kamera si mne zatím nenašla do té míry, aby tomu tak mohlo být. Ale to, že se to čas od času může prolnout a mohu zkusit oboje, to je nádherné a strašně milé, protože tím, jak je to zřídkavé, je to zpestření.

 

Vaším prvním celovečerním snímkem byly Bobule. Co pro vás tento film znamená?

To, co už bylo řečeno v té otázce. První celovečerní snímek, první uvedení do domácností České republiky ve velkém měřítku. Tento film mi, stejně jako třeba mému bráchovi Copak je to za vojáka, už nikdy nikdo neodpáře.

Foto: Lenka Hatašová

 

Dalším velkým snímkem jsou Babovřesky. Jak se vám spolupracovalo se Zdeňkem Troškou?

To pro změnu navazuje na to, co jsem řekl před chvílí, že je mi natáčení vzácností. Já se toto léto se Zdeňkem Troškou potkám potřetí a teoreticky vzato nebýt jeho, tak bych za poslední rok a půl nic moc nenatočil. Takže já jsem za to nesmírně vděčný. A přestože kritiky jsou neskutečně kruté – i když moc nevím, kdo kritizuje, když na ten film tolik lidí šlo – musím říct, že jsem si sáhl na nesmrtelnost díky tomu, že jsem se Zdeňkem natočil triptych, protože ten poběží a já už tu třeba nebudu.

 

Zmínil jste kritiku. Jak se s ní vyrovnáváte?

To se u mě poměrně výrazně změnilo. Já jsem před několika lety prošel jakousi katarzí velmi silné kritiky představení a své role v Divadle na Jezerce. Strašně jsem se tím trápil, nevěděl jsem si rady, oslovoval jsem kde koho a zjistil jsem, že pokud si to člověk nesrovná v hlavě, tak to nejde. Že se stejně nemůže zavděčit všem. Ve společnosti čím dál tím víc zesiluje trend, že člověk, kterému se znelíbíte, už třeba jen tím, jak se tváříte, má obrovskou sílu a schopnost pomluvy. A proti tomu se strašně těžce brání. S kritikou je to stejné. Já jsem se tím trápil do doby, než jsem zjistil, že to prostě nemůžu změnit.

 

A jak tedy obecně vnímáte zájem veřejnosti o svou osobu, třeba když vás někdo žádá o autogram?

Je mi to milé. Je to hrozně dojemné v tom ohledu, že někdo oceňuje mou dosavadní práci. Někoho baví, že tu jsem, někoho těší se se mnou potkat. A to prostě nejde říct jinak, než že je to potěšující.

 

Vidět vás můžeme i v seriálech. Jak vnímáte tento typ herectví?

Jako možnost práce. To je asi tak všechno. To, že se toho točí tolik a že většina z toho nestojí možná ani za jednu větu, natož souvětí, neznamená, že to je špatně. Dokud se na to lidé dívají a chtějí to, tak je jim to nabízeno. A dává to práci hercům nebo i těm, kteří se jako herci leckdy tváří.

 

Jak to máte s trémou?

Trémou trpím, ale už ne tolik, jako tomu bylo dřív, kdy jsem se třásl a měl jsem průjmy tak tři dny před premiérou. Poté, co jsem prošel velkou pražskou školou, jsem se trochu uklidnil.

Foto: Lenka Hatašová

 

A jak tedy zvládáte konkurzy?

Nejsem typ herce, který nabídne něco hned napoprvé. Proto mám problém i s konkurzy. Já prostě neumím na lusknutí prstů nabídnout vše, co mám. To já nedokážu. Hledám to v sobě a pracuji na tom.

 

Je pro vás hraní v komediálních rolích opravdu zábavné?

Třeba v představení, kde hraji s Ivanem Vyskočilem, jsme se dopracovali k něčemu takovému, že pokaždé, když hrajeme, je nám to skutečným potěšením a legrací. A zjistil jsem, že když se já budu bavit, tak se pravděpodobně budou bavit i lidé okolo mě, protože budou vědět, že mě ta práce těší.

 

Co tedy potřebujete k tomu, abyste mohl podat stoprocentní výkon?

Těch aspektů je mnoho. Nicméně divák, který si zaplatí nemalé vstupné na divadelní představení, se chce pobavit. Chce vědět, že se svými penězi dobře naložil. Ten se neptá na to, v jaké náladě jsem, jaká byla cesta, do jaké míry jsem se dokázal připravit, jestli funguje technika, jestli je mi zima, jestli je mi špatně, nebo jestli je mi naopak teplo… Prostě chce za své peníze vidět to, co si alespoň trochu představuje. A já mu to musím v rámci svých schopností a možností předat. A snad se mi to daří.

 

Kromě herectví se věnujete profesionálně i rallye. Splnil jste si tedy dětské přání?

Ano, bylo to vždy mé přání. Moravský anděl mě vyslyšel a dosadil si mě do té cesty.

 

A kde konkrétně tento sen realizujete?

Je tady rozvětvený rodinný klan Minaříků, kteří sídlí v kopcích za Zlínem, a ti se rallye věnují několik let. Pořádají tam jeden z nejtěžších rallysprint závodů v republice – Rallysprint Kopná – a právě ředitel závodu Pepa Minařík si mě pozval, abych ten závod odjel. Prostředníkem k tomu byl Dáda Gondík, který se s těmi kluky zná, a můj pes, dobrman, protože Pepa Minařík má také dobrmana a bezmezně ho miluje. No a někde se dočetl, že já ho mám také. A tak si řekl: „Ten člověk nemůže být vůl, ten musí být fajn, já mu zavolám a on přijede.“ A od té doby tam jezdím.

Foto: Lenka Hatašová

 

A co jízda rallye dává?

To, co člověk cítí při tom nelepším možném sexu, to já cítím během závodu.

 

A co pud sebezáchovy, musíte ho třeba nějak potlačovat?

Já se strašně bojím, a to jak s ohledem na můj věk, tak na málo zkušeností. Ale poměrná část úspěchu v závodu závisí na tom, jak si napíšete rozpis, a na tom, kdo vedle vás sedí, tedy kdo ten rozpis čte a pomáhá vám.

 

A jaké tedy máte zkušenosti s těmi, kdo vedle vás sedí?

Já jsem na sklonku sezóny jel show v Chuchli a jel jsem ji poprvé s novým spolujezdcem. Rád bych se s ním i v následující sezóně ještě párkrát svezl. To on vám dodává nezbytný klid, on řeší krizové situace. On vám narovnává zatáčky, on vidí kilometry dopředu. A on, ten pán, kterému už je přes padesát a třeba třicet let se tomu věnuje, mi po tom závodě řekl: „Hele, ty prostě nemáš vůbec žádný pud sebezáchovy.“ A já jsem mu na to řekl, že mám úplně opačný pocit, že jedu strašně pomalu. Odpověděl mi: „Ne, ty jedeš zbytečně rychle. Jeď pomaleji a ve výsledku budeš rychlejší.“

 

 

Nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste se věnoval pouze rallye?

I právě s ohledem na svůj věk, což už je trochu děsivé, neb si ještě stále myslím, že nejsem úplně starý kořen, nejsem v rallye konkurenceschopný. Mohu se vozit pro radost a zajet sem tam nějaký teoretický, možná i praktický úspěch, ale nemůžu konkurovat klukům, kteří se tomu věnují od doby, co dosáhli na pedály a na volant. To prostě nejde. Ti kluci třeba vůbec nic jiného nikdy v životě nedělali. Já si prostě ani nemohu dovolit jet s nimi závod. I když jsem si to tedy teď ke konci dovolil, jet s mistrem republiky. (smích) Nemluvě o tom, že jsou v tom neskutečné peníze, které bych musel nashánět­… Je o dost lepší, když budu hercem, který závodí, než závodníkem jako takovým. Jsem i pro ten motosport jakožto jezdící herec myslím větším přínosem než jako závodník. Takhle se to alespoň snažím propagovat, kde mohu, protože kdyby mě nikdo nezval, tak bych třeba ani nejezdil.

 

Kde vidíte sám sebe za takových deset let?

Upřímně řečeno těžko říci. Bude mi čtyřicet čtyři a mému synovi deset let a já bych byl strašně rád, kdyby se mi do té doby podařilo přesunout z bytu do baráčku. Nebo alespoň mít nějakou hezkou chatu se zahradou, abych mohl být s klukem venku. Samozřejmě bych se rád nadále, alespoň tak, jak to je, věnoval tomu, co dělám.

Jaký mělo vliv na vaši kariéru narození syna?

Když jsme si chlapečka domů přinesli, tak jsem všude tvrdil, že žádný. A až teď mi došlo, jak strašně mě to změnilo. Spoustu věcí, které vám předtím přišly jako strašný boj, začnete brát přirozeně. Věci se mění a měníte se s nimi i vy a v tuto chvíli je důležitý on. Já jemu musím předávat ty informace a já z něj chci mít budoucího úspěšného závodníka. (smích)

Máte nyní nějaký kariérní sen?

Já se v tuto chvíli snažím o dvě kariéry. Jedna je herecká a jedna je závodní. Obě dvě jsou si hodně podobné, protože jsou závislé na jiných lidech. Od toho, jak budu sympatický určitým lidem, kteří mi tu práci dávají, nebo kteří mi budou dávat minimálně peníze. Ale aktuálně bych strašně rád, třeba za těch deset let, jel rallye Dakar. V kamiónu. Co se herectví týče, budu spokojený, když to budu moct dělat, a když se tím budu moct živit. Bůh ví, co bude, ale protože teď je aktuální Dakar, tak říkám, že bych strašně rád jel Dakar.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: auto, divadlo, herec, moto, sport

Partneři

Komentáře