Martin Urban – generální sekretář Českého svazu ledního hokeje

02.06.2015 12:36 | Petra Kuncová

Když musel Martin Urban v 19 letech skončit s aktivním sportem, rozhodně na hokej nerezignoval. Naopak to pro něj bylo novým stimulem pro hledání cest, jak se v této oblasti realizovat. A našel je. Jako trenér fungoval u nás i Kanadě a několik let pak působil jako generální ředitel Sparty Praha. Ve své současné pozici se snaží český hokej nejen propagovat, ale například i motivovat mladé sportovce v regionech, nebo upozorňovat na úzkou souvislost sportu a vzdělání. Další rovinou jeho činnosti je práce pro Nadační fond Ivana Hlinky, který ve své široké škále působení například podporuje zraněné sportovce, nebo pomáhá financovat pohřby, pokud na to rodina nestačí, aby někdejší úspěšní sportovci mohli odejít tak, jak si zaslouží.

Co je hlavní prací generálního sekretáře hokejového svazu?

Sloužit hokejovému hnutí. (smích)

V jakém smyslu?

Český svaz ledního hokeje je řízen určitými orgány. Tím prvním je konference, která se schází jednou za dva roky, je to asi šedesát lidí, kteří volí výkonný výbor, ten má čtyřleté funkční období a je v něm jedenáct lidí, to jsou volené funkce. A výkonný výbor jmenuje generálního sekretáře, který je šéfem sekretariátu. Takže všichni, kdo se pohybují kolem svazu ledního hokeje a pracují na tom, co je předmětem činnosti svazu českého hokeje, jsou moji podřízení.

Jaké úkoly nejčastěji řešíte?

Úkoly jsou vlastně shrnuty do několika oblastí. Tou první je organizovat soutěže v České republice na všech věkových a výkonnostních úrovních a to buďto přímo, tady z centra, z Prahy, nebo prostřednictvím krajských svazů ledního hokeje, potažmo někde i okresních svazů. Dalšími úkoly je vzdělávání trenérů, školení rozhodčích a potom zajišťování státní reprezentace na všech úrovních. Musí se to nejen organizovat, ale také na to sehnat peníze.

Jak jste se k této práci dostal?

To byla dlouhá cesta. (smích) Já jsem toho prošel víc, taky jsem hrál hokej.

Jak dlouho?

Od pěti let, ale v devatenácti jsem musel skončit vzhledem k těžkému astmatu. Výhodou bylo, že jsem mohl studovat, tudíž jsem absolvoval fakultu tělesné výchovy a sportu – obor Trenérství v hokeji. Na tu školu bylo docela těžké se dostat, takže jsem měl celkem štěstí. Poté jsem začal trénovat. Děti nebo dospělé nižší úrovně. No a okolo roku 1986 jsem pak dostal šanci pracovat v Českém svazu ledního hokeje.

Co pro vás znamenalo trénování?

V té trenérské části bylo zajímavé trénovat národní juniorská mužstva. Pak jsem měl možnost jít na jeden rok do Kanady, do Western Hockey League, nejvyšší juniorské soutěže. Poté jsem trénoval chvíli pro NHL, pro Hradec Králové první ligu, pak jsem jeden rok pracoval jako sportovní manažer. Byla by toho spousta…

Co následovalo?

Pak jsem byl třeba generálním ředitelem Sparty Prahy. Jak se říká, Sparta se neodmítá. (smích) Právě proto jsem se přestěhoval do Prahy a už jsem v Praze zůstal. No a od roku 2003 jsem na této pozici.

Nechybí vám led, když nyní jste spíše v kanceláři?

Já s tím nemám problém. Když hraje reprezentační družstvo, což je moje nejbližší práce, tak pomáhám dělat program s cizími zeměmi. A nejedná se jen o mistrovství světa, to je jen taková práce navíc. Je spousta akcí, na kterých se podílím, a při těchto akcím jsem samozřejmě u ledu. U ledu v tom smyslu, že mám možnost zajít do kabiny a komunikovat jak s hráči, tak s trenéry. Určitě mě někdy svrbí ruce, že bych si rád vzal hokejku a alespoň si zastřílel na bránu, ale není čas…

Jak tedy vypadá váš pracovní den?

V současné době to bylo trochu zvláštní, protože jsme organizovali mistrovství světa, i když já jsem v tomhle smyslu spíš takový dozorce, který sleduje, jestli všechno probíhá tak, jak probíhat má, ale i tak se vyskytne spousta problémů, které když někdo nedokáže vyřešit, tak spadnou na mě.

A co tedy práce obecně?

Co se týká mé práce obecně, tak je to zajišťování jakéhosi mezinárodního styku, tudíž komunikace s ostatními zeměmi, vytváření a domlouvání se na programu, který nás živí, vytváření smluv, které pak vzájemně mezi sebou podepisujeme a podle nich se chováme. Tento produkt je pak dále prodáván, ale já nejsem ten člověk, který by se staral právě o toto. Jednou z mých hlavních náplní je ten produkt přinést, aby bylo co prodávat, a aby Český svaz ledního hokeje měl z čeho žít. Pak je to samozřejmě i rozhodování, kdo bude na jednotlivých klíčových pozicích a bude zajišťovat další zásadní oblasti.

 

O jaké pozice se například jedná?

Máme tady třeba šéftrenéra Slavomíra Lenera, který má na starosti státní reprezentaci obecně. Ten má zase pod sebou určitý počet lidí, ale ne všichni jsou profíci. Někteří mají zkrácený úvazek, někteří jsou placeni od jednotlivých akcí… Těch klíčových lidí, se kterými přímo spolupracuji, je spousta. Další je třeba Josef Řezníček, to je člověk, který má na starosti extraligu. Pak je tu Pavel Sedíkovský, který je ředitelem prvním ligy, a takto bych mohl pokračovat opravdu dlouho… Kromě toho máme třeba zájem, abychom měli dobré rozhodčí.

Jak to funguje v již zmíněných regionech?

Takové to regionální soutěžení se odehrává v krajích, kde se hrají soutěže od mládeže až po dospělé a tam máme jednoho profesionálního člověka, který je ve svém kraji jakýmsi sekretářem. Ten má kolem sebe většinou dobrovolné funkcionáře sdružené v různých komisích. Právě on je zodpovědný za to, co se děje v kraji.

Jakým způsobem hokejisty motivujete?

Před časem jsme například zahájili program sportovních akademií, kde chceme spojit sportovní a civilní vzdělání. Chceme po hokejistech, aby se neflákali a chodili do školy. I když to nemusí být zrovna jedničkáři, usilujeme o to, aby obecně respektovali autority, protože když je nerespektují, tak je to špatné. Nerespektují učitele, nerespektují trenéra a obráceně. My se snažíme, aby respektovali oboje a síly se spojily. (smích) Pokud si hráč plní své povinnosti ve škole a hraje dobrý hokej, tak může reprezentovat. Když bude flákat školu, může se stát, že ho reprezentace nepozve.

Existuje i nějaká finanční podpora?

Tento projekt se odehrává nyní ve více než deseti klubech. Posíláme finanční prostředky, aby takový klub mohl mít tři profesionální trenéry, a ti trenéři jsou zároveň zodpovědní za to, že tam dochází k propojení obou druhů výchovy. A je to úspěšné a podporované například ministerstvem školství.

Z jakého popudu to vzniklo?

Problém je, že kvůli tomu, že je hokej ekonomicky náročný, začíná v malých městech malinko stagnovat. Dětí se méně rodí i méně přihlašuje, neboť mají obecně jinou zábavu a třeba i širší nabídku sportů, než tomu bylo dříve. Hokej je sice stále populární, ale je drahý. A v tu chvíli se to snažíme podpořit. Právě v těch malých městech, odkud pochází na osmdesát procent reprezentantů. Abychom to podpořili, tak musí být dobrá spolupráce mezi hokejovým klubem a městem. I město to musí podporovat a starat se například o technickou základnu, a my bychom chtěli vložit prostředky třeba do trenéra, který tu mládež vychovává. Ale těch projektů je spousta a mohl bych o nich mluvit dlouho…

Ještě nějakým způsobem podporujete zájem o hokej?

Pak se samozřejmě snažíme dostat do České republiky hokejové akce, což se ukazuje například na tom, že tu máme mistrovství světa. To je to nejvíc, co tu může být a je to vůbec největší sportovní akce v historii České republiky. To by mělo přinést nejen efekt ekonomický, ale také efekt popularizační pro hokej u nás a mělo by to přivést zase děti ke sportu a k hokeji zvlášť.

Myslíte tedy, že u nás zájem o hokej klesá i obecně?

Neříkám, že klesá, ale souvisí to se širší nabídkou i ekonomickou situací. Ale popularita ledního hokeje podle mě neklesá vůbec.

Dokážete brát hokej i neprofesionálně?

Snažím se a myslím, že určitě dokážu, protože mám čtyř a půlletou dceru, a i když mám hokej obrovsky rád, tak si uvědomuji, že na světě jsou ještě i jiné hodnoty. Takže myslím, že od té doby mám mnohem větší nadhled než dříve. To jsem třeba byl k smrti nervózní, když Česká republika hrála proti Rusku a potřebovali jsme něco uhrát. Dneska to vnímám jako důležité, ale ne jako to úplně nejdůležitější.

Jak se změnil hokej za dobu, co se jím z mnoha stran zabýváte?

Určitě je rychlejší, tvrdší, je náročnější všeobecně a náročnější i pro hráče. Na druhou stranu, když vzpomenu třeba na sedmdesátá léta, tak té generace si nesmírně vážím. To byla generace, která byla špičková a hokejem se na velmi slušné úrovni živila, ale na druhou stranu systém hráčům nedovolil vydělat si tolik prostředků, aby s nimi vyžili do konce života. Dneska díky větší komerci tady ta možnost je. To je velký rozdíl. A to pak ovlivňuje spoustu věcí.

foto: Robert Vano

Do jaké míry jde v současné době v hokeji o hru a do jaké o marketing?

My bohužel nejsme v NHL. NHL je samostatná soběstačná soutěž, která si vydělá sama na sebe. Je to dáno tím, že hráči vyjedou na led a na 41 domácích zápasů přijde průměrně necelých šestnáct tisíc diváků, ti zaplatí za lístek průměrně osmdesát dolarů, takže okolo sedmdesáti procent příjmů klubů je kryto právě ze vstupenek. A lidé na tom stadionu také něco vypijí, něco snědí, koupí si šálu, nebo dres a to jsou další procenta. Pak jsou televizní práva a minimum plyne z reklamy. Mají skoro čistý led a skoro čisté dresy. Jenomže u nás ten příjem ze vstupného činí okolo deseti procent… Takže marketing samozřejmě roli hraje.

Jste také členem správního výboru Nadačního fondu Ivana Hlinky, co je přesně jeho účelem?

Tak trochu to souvisí s tou generací ze sedmdesátých let, o níž jsem mluvil, která byla úspěšná, ale jsou ještě generace starší, které si hokejem nedokázaly vydělat a mohou se dostat do existenčních problémů. Jsou to složité sociální situace a přitom pro Českou republiku ti lidé udělali strašně moc. S podobným programem přichází i Český olympijský výbor.

Jak tedy taková pomoc vypadá?

Náš nadační fond a priori pomáhá lidem, kteří dělali sport a nyní se dostávají do sociálně složité životní situace. Nemáme na to, abychom vypláceli renty, protože nemáme pravidelné příjmy, takže nemůžeme mít ani pravidelné výdaje… To znamená, že ta pomoc je vždy jednorázová. A nejedná se jen o státní reprezentanty, ale může jít i o hráče nižších soutěží, kteří například skončili na vozíku z důvodu zranění.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ?

Například jsme pořizovali tříramenný kloub pro jihočeského hokejistu, který při tréninku spadl pod kamion. Jeho cena je okolo miliónu korun a to si normální rodina nemůže dovolit. Přispíváme na lepší vozíky, ale i starším lidem na operaci zubů. Je to nějakých pět tisíc korun a je to pro hráče, kteří pro republiku něco znamenali a dnes na to nemají. Je to smutné, ale platíme třeba i pohřby a rodiny jsou za to vděčné, protože pak mají možnost se rozloučit tak, jak si to ten zesnulý zasloužil. Mnohem důstojněji, než kdyby ta pomoc nepřišla. Budu moc rád, když si někdo přečte tento článek, protože nějaké prostředky máme a teď přemýšlíme o tom, kterým směrem je budeme posílat. Spousta lidí se totiž stydí si o peníze říct. My samozřejmě lidi sami vybíráme a to přes kluby, například tam posíláme informaci o této možnosti. Aby nám oni dali na vědomí, kdo jsou ti potřební.

A jakým způsobem vás tedy veřejnost může podpořit?

Na stránkách svazu je odkaz na Nadační fond Ivana Hlinky, přijímáme různé formy peněžitých darů a sami se snažíme organizovat akce, na kterých se mohou finance vybrat – například golfový turnaj Ivana Hlinky.

Jak to probíhá?

Tam třeba stanovíme nějaké „green fee“, poplatek za turnaj, který pak jde stoprocentně do fondu. A jsou lidé, včetně mě, kteří ho platí záměrně vyšší. No a v počátcích jsme například dražili i nějaké artefakty po Ivanu Hlinkovi. Ale ta pomoc je i o návratu lidí do života. My například podporujeme sledge hokejisty a ten návrat do života, to je pro mě jeden ze základních smyslů.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Český svaz ledního hokeje www.cslh.cz

Nadační fond Ivana Hlinky – číslo účtu: 195975712/0300 ČSOB

www.cslh.cz/text/37-nadan-fond.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře