Petr Městka - dostihový komentátor

Jeho hlas zná snad každý návštěvník závodiště, v Pardubicích určitě. Dostihy komentuje už po mnoho sezon. Pro PETRA MĚSTKU je to spíše koníček, pro který dokázal nadchnout i svou dceru. Jak se vůbec ke komentování dostihů dostal? A co jen na této profesi nejtěžší?

Jak vlastně dlouho komentujete dostihy?

Jestli si to dobře vybavuji, tak první dostih jsem komentoval někdy v dubnu – květnu roku 1991. Byl to klusácký dostih ve Velké Chuchli, jehož záznam včetně komentáře se natáčel pro Českou televizi do reportáže sázky V65. Byl to tehdy takový pokus zpopularizovat klusácké dostihy. Musím se přiznat, že trémou jsem nemohl skoro vůbec mluvit. Krátce na to mne čekaly i první rovinové a překážkové dostihy. Takže jsem letos v podstatě „oslavil“ 25 let s mikrofonem. Pokud jde o Velkou pardubickou, tak mám takový pocit, že tou skutečně první odkomentovanou Velkou byla ta v roce 1995, kdy zvítězil It´s A Snip. Jinak poprvé jsem byl v Pardubicích při Velké tuším v roce 1992 jako druhý hlasatel a hlásil jsem především reklamní hlášení, startovní listiny, výroky Dostihové komise. A myslím, že i jeden rámcový dostih těsně před samotnou Velkou pardubickou.

Jak jste se k této profesi dostal?

Asi bych to příliš profesí nenazýval. Jsem amatér a v „civilním“ životě mne živí úplně něco jiného. Za vším je především můj spolužák z gymnázia a dnes sportovní redaktor České televize Marek Svačina. Ten se před začátkem sezóny 1991 přihlásil do Velké Chuchle na pozici hlasatele a asi to bral jako odrazový můstek do televize. A protože jsme na dostihy už nějaký čas společně chodili, přišel za mnou, že by v Chuchli měli rádi ještě jednoho hlasatele a ať to prý jdu zkusit. Tehdy jsem to bral jako takovou brigádu při vejšce. Nikdy mne nenapadlo, že u toho tak dlouho zůstanu.

Mnozí - včetně mě - obdivují jak v té rychlosti a na velkou dálku poznáte třeba jen podle dresu o jakého koně a jezdce jde... Teď už asi máte praxi, ale učil jste se třeba barvy stájí nazpaměť?
Přesně tak. Učil a stále učím. Je pravdou, že třeba účastníci Velké pardubické běhají dostihy už nějaký ten rok a jejich majitelé se tolik nemění. A navíc je člověk zná z kvalifikace, takže to není tak obtížné. Nejhorší jsou pro mne 2letí a 3letí koně na rovinách, kteří teprve začínají běhat a mnohdy mají úplně nové neznámé majitele. Nebo 3letí na proutěných překážkách, kteří přecházejí z jedničkových rovinových dostihů. Ty už dnes tolik nekomentuji a pro mne to jsou noví koně.

Jak vypadá příprava komentátora před každými dostihy?

Já osobně té přípravě moc nedávám. Jak jsem uvedl dříve – mám svoje zaměstnání, které s dostihovým sportem nemá nic společného. Takže startovní listiny, resp. Dostihový program vidím kolikrát až jeden a půl hodiny před startem prvního dostihu. Dopředu se všechny listiny stejně nejdou naučit, to by se mi koně asi pletli v hlavě. Těsně před začátkem každého dostihu se musím nazpaměť naučit jména koní a k nim barvy dresů příp. i jezdce. Většinou je na to tak 5 minut, někdy i méně. Takže krátkodobá paměť má docela slušný trénink (úsměv).

Co je na komentování nejtěžší?

Tak to je asi zatím nejtěžší otázka. Možná nenechat se rozhodit nějakou chybou v komentáři. Někdy se skutečně člověk splete a v průběhu komentáře to zjistí. To je skutečně lepší se hned omluvit nebo to mlčky přejít, a pokračovat v komentáři, jako by se nic nedělo. Podobně je to i v případě nějaké nenadálé situace v dostihu – kolize koní, těžký pád apod. Tam je to kolikrát o to těžší, že je nutné vnímat další průběh dostihu a ještě případné pokyny dostihové komise. Zavolat sanitku, přerušit dostih. Naštěstí takovýchto situací není v sezóně mnoho. Těch chyb jako např. záměna koní je daleko více. Ale myslím, nebo doufám, že většina diváků si toho ani kolikrát nestihne všimnout.

Vaše dcera se mi svěřila, že by také jednou ráda komentovala dostihy. A proto musíte vydržet s komentováním tak dlouho, dokud ona nevyroste... Vydržíte?

Také jsem to od ní už slyšel. Budu se snažit, ale nezáleží to jenom na mne. Musí být i zájem ze strany pořadatelů. Hlavně aby její zájem vydržel…. (úsměv). Mimochodem - nikdy jsem si nevedl žádné statistiky, protože jsem skutečně nepočítal s tím, že bych komentoval tak dlouho a navíc všechny nejvýznamnější dostihy jak rovinové, tak i překážkové. Ale při letošním Memoriálu Jiřího Šindlera, který startoval Velkou pardubickou 33x, jsem si uvědomil, že letošní Velká pardubická pro mne bude již dvaadvacátá - jestli dobře počítám. Tak uvidíme, jak dlouho to vydržím.

Děkuji za rozhovor.

Vytvořeno ve spolupráci s Dostihovým spolkem Pardubice

Komentáře