Radek Štěpánek - tenista

11.10.2012 02:18 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Všechno začíná výchovou a tím, jaký je člověk sám k sobě." Radek Štěpánek

 

 

 

 

 

Jak vypadá život člověka s absolutní disciplínou a vytrvalostí jít za svými cíli? Co musel obětovat, aby mohl v národních barvách bojovat o vysoké příčky světových tenisových tabulek? Používá svou oblíbenou herní taktiku servis-volej i v osobním životě? S tenisovým šampionem Radkem Štěpánkem, který dokáže proměnit běžnou tenisovou podívanou v dramatickou událost, jsme si o tom všem povídali v rozhovoru, kde otázky a odpovědi létaly nad stolem jako míčky po kurtu. Byla to v některých situacích náročná, ale krásná slovní výměna, která nebyla o esech, autech, dvojchybách ani tečích, ale především o shodě. 

 

Když zapátrám v začátcích vaší kariéry, řekla bych, že jste byl podceňovaným hráčem. Bylo to tak?

Platilo to pro lidi, kteří si v době mých začátků říkali tenisoví experti a odborníci. Tito lidé podle techniky a stylu hry rozdělovali hráče na nadějné a nenadějné. Pravdou je, že za doby komunismu měli šanci vyjet do světa především ti hráči, kteří byli protěžovaní nejen na základě toho, co uměli, ale třeba na základě toho, kdo byl jejich tatínek, nebo jak hráč zapadal do jakési hierarchie. Já jsem byl v tomto směru podceňovaný hráč odněkud z Moravy. Žádné protěžování ovšem hráče nenaučí hrát, a to pro mě bylo velkým hnacím motorem.

 

Dá se říci, že být podceňován je pro vás motivací?

Jsem hráč, který chce strašně moc vyhrát, a nesnáším prohry. Čím více mě někdo podceňuje, tím hůře na tom se mnou následně je. Protože mě to pak strašně motivuje k tomu, abych dotyčnému ne řečmi, ale svým tenisem ukázal, že nemá pravdu. Motivací v tomto sportu je něco dokázat, být úspěšný a vyhrát. S výhrou přicházejí všechny věci okolo, ale spokojenost s tím, jak jich člověk dosáhl, ta spočívá ve hře, do které jdu vždy naplno.

 

Je jistě těžké postavit se k případné prohře, ale ta ke hře neodmyslitelně patří. Jaký je váš postoj k prohrám?

Prohry dělají člověka lepším. Hráči, který stále vyhrává, přichází výhra automatická a už se ani tolik nezabývá tím, proč vyhrává. Prohra člověka shodí dolů a tam se hráč musí zamyslet nad tím, proč přišla. Neměl by se v ní pitvat dlouho, protože to mu ubírá energii, kterou by mohl dát do svého posunu. Na prohru je jediná rada, a to je rychlá a bezemoční analýza. Prohra se snáší jinak, když člověk ví, že spoluhráč byl skutečně lepší, než když ho dělily od výhry jeden, dva míčky. Hráč by měl odcházet z kurtu s čistým svědomím, že pro výhru udělal všechno.

 

I když přichází psychické či fyzické vyčerpání, jdete stále dál a překonáváte je. Co vás posiluje, když vám odchází značná část energie?

Pro tenistu jsou základními věcmi vytrvalost a přesvědčení. Moje kariéra se nevyvíjela tak, že by všechno šlo jako po másle. Zažil jsem stavy, kdy jsem nevěděl, zda druhý den vstanu a budu schopen moci cokoliv dělat. Třeba se nasnídat. Přesvědčuje mě vědomí, že na to mám. 

 

Jaký rozdíl ve srovnání se sebou vnímáte v možnostech pro začínající tenisty?

Ten rozdíl je obrovský. Podmínky pro tenis jsou dnes úplně jiné a mění se i disciplína hráčů. Možnost naučit se hrát tenis na vrcholové úrovni existuje vždycky, ale součástí té možnosti je i tvrdá disciplína, kterou mnoho hráčů podceňuje. Rodiče, kteří dávali své děti trénovat tenis v době, kdy jsem se učil hrát já, trávili s dětmi na kurtech celé dny a tvrdě pracovali na zdokonalení jejich hry. Pakliže chcete dělat jakýkoliv sport na vrcholové úrovni, tak to ani jinak nejde. Dnes, hlavně vzhledem k uspěchané době, je tenis pro mnoho dětí spíše jedním ze zájmových kroužků, na které je rodiče přihlásí.

Zde pak také přichází motivace, hráč se buď chce vyrovnat jinému hráči, nebo chce dosáhnout stejného či většího úspěchu než ten, kdo ho inspiroval. Dostavuje se taková ta zdravá soutěživost.

 

Předpokládám, že vaším idolem byl nějaký velmi úspěšný hráč.

Byl to Ivan Lendl, kterého jsem velmi obdivoval. Ale musím říct, že ačkoliv jsem ho vždycky obdivoval, tak k jeho disciplíně mám daleko. Jednou z věcí, které si z tenisu mohu odnést, je to, že někoho inspiruji tím, co se mi v mé kariéře podařilo. Že napomohu otevřít lidem cestu k tenisu, aby ho začali hrát, sledovat, diskutovat o něm a dýchat pro něj. A že třeba oslovím některé začínající hráče tím, jak hraji a co do své hry dávám. To je pro mě jedním z úspěchů, o které usiluji.

 

Zajdete si někdy zahrát jen tak?

Nikdy nechodím na tenis jen tak. Tenis je pro mě prací i koníčkem současně, ale nikdy nejdu na kurt jen tak.

 

Ani v případě zápasu s Ivanem Lendlem?

Opět nejde pouze o to, jít si jen tak zahrát. Dostat se k Ivanovi byla pro mě neskutečná pocta. Seznámil nás můj trenér Petr Korda, který se s Ivanem na kurtech střetával. V posledních dvou letech jsem měl možnost s ním absolvovat několik tréninků. Čerpat zkušenosti a sledovat přístup k tenisu člověka, který je žijící legendou a mým velkým idolem, má pro mě obrovský osobní i profesní význam. 

Utkvěla vám v hlavě zvláště výrazně nějaká Ivanova rada či motto?

Ivan změnil pojetí tohoto sportu svým způsobem hry. Byl na vrcholu neuvěřitelně dlouho a podával neskutečné výkony. Jednou se mě po tenise zeptal: „Ty ještě po tréninku mluvíš? Ty jsi nezvracel? Jestli jsi nezvracel, tak to nebyl pořádný trénink!“ Což vlastně vypovídalo vše o jeho přístupu, o tom, že šel vždy až na hranice svých možností, aby dosáhl úspěchu.

 

Čím se odměňujete za svoje tenisové úspěchy?

Když jsem dosáhl nějakého úspěchu, odměňoval jsem se hodinkami, pro které jsem měl vždy slabost. Nejdříve jsem byl spíše konzervativní, ale dnes mě oslovují i designové hodinky, jako například artová edice Romera Britta pro 01THE ONE.

Ovšem největší odměnou je vítězně zvednout ruce nad hlavu, protože to znamená, že jsem se dostal do vysněného cíle, což zároveň odměňuje i všechny lidi, kteří tou strmou cestou šli se mnou a podřídili svůj život mému, protože ve mě věřili. Například rodiče se kvůli mému tenisu několikrát stěhovali, měnili práci. Bez jejich podpory si neumím vrcholový tenis představit.

 

Dá se říci, že jste celý život dlužníkem?

Dlužníkem? Vždycky! Mnozí lidé, kteří dosáhnou úspěchu, častokrát zapomenou, odkud přišli, nejsou schopni se vrátit zpátky a ztrácejí pokoru. Musím říci, že se mi to také stalo, ale jen na chvilinku. Což byla také škola. Škola toho, proč je dobré mít pokoru, bez které člověk nemůže být plnohodnotně úspěšný.

 

Myslíte si, že je k úspěchu nezbytný přirozený talent?

Povím vám ještě jednu větu, kterou řekl Ivan Lendl: „Talent vždycky přebije tvrdá práce!“ Tvrdá práce může dlouhodobě porazit talent, ale talent nemůže dlouhodobě porazit tvrdou práci. Být jen talentovaný nestačí. Pořád je rozhodující tvrdá práce, což jistě platí pro všechny profese. A konkrétně tenis je o hodně velkém odříkání.

Zářným příkladem je opět Ivan, který mnoho talentu shůry dáno neměl. Byl to hráč, který se spoléhal jen na tvrdou práci, která ho vynesla na metu nejlepšího hráče na světě, kde se udržel šest let, a bude na něj pamatováno jako na jednoho z nejlepších tenistů všech dob. Všechno začíná výchovou a tím, jaký je člověk sám k sobě.

 

Jaká úskalí v tenisu vnímáte jako největší?

Tenis je nejnáročnější individuální sport, který existuje. Individuální a týmový sport se nedá srovnávat. Když to člověku nejde ve fotbale, může se spolehnout na někoho jiného, za koho se schová. Na dvorci se za nikoho neschováte.

Stojíte na dvorci, pomyslném jevišti, musíte podat výkon a poprat se s tlakem i se svými pocity a kondicí naprosto sám.

 

Jak se vypořádáváte s psychikou, když stojíte na kurtu sám a jste vystaven obrovskému tlaku?

Je to umění koncentrace, kterou stejně po dobu hry nelze udržet na 100 %. Když nastoupíte na dvorec, kde je 40 000 lidí, kteří mají nějaká očekávání, tak jste nervózní. Pak ale můžete tuto situaci proměnit a diváky využít k tomu, aby vás ve chvíli, kdy vám hra nejde, povzbudili a nervozitu z vás setřásli.

 

Vypadá to, že tenista má výhodu, pokud je exhibicionista.

Tenista je herec!

 

Na kurtu působíte spíše introvertně. Jak to je ve skutečnosti?

Introvert určitě nejsem. Jsem člověk, který se strašně rád směje a má rád společnost. Ale na kurtu se koncentruji a snažím se svoje myšlenky a energii netříštit. Nejsme roboti, koncentraci nejde udržet stále, ale v tenisu představuje základ. 

 

Co vlastně dělal váš otec, když jste začínal s tenisem?

Když jsem začínal s tenisem, tak můj otec pracoval v sodovkárně v Karviné. Snažil se chodit do práce tak, aby když já skončím ve škole, mohl se mnou jít na kurty. Takže chodil na noční, což muselo být pro něj vyčerpávající. V době, kdy mi bylo deset let, jsme se přestěhovali do Přerova, otec opustil svou práci a začal se věnovat trénování tenisu. Začal trénovat malé děti, což dělá do dnes.

 

Vzhledem k tomu, jak často cestujete, jaký máte k cestování vztah?

To je další úskalí. Jen za tento rok jsem byl doma čistých deset dní, z toho jsem měl čtyři dny na svatbu. Za svoji kariéru jsem toho nacestoval strašidelně moc a až skončím s aktivní kariérou, tak bych chtěl nějakou dobu necestovat a poznat, jaké to je, být delší dobu na jednom místě.

 

 

Kde jste se setkal poprvé s tréninkem koncentrace?

Rodiče mě to učili jako jednu z prvních věcí. Především můj otec, po kterém mám zavilost a touhu vyhrávat. Po matce mám spíše cit a srdce.

 

Vzhledem k tomu, jak často cestujete, jaký máte k cestování vztah?

To je další úskalí. Jen za tento rok jsem byl doma čistých deset dní, z toho jsem měl čtyři dny na svatbu. Za svoji kariéru jsem toho nacestoval strašidelně moc a až skončím s aktivní kariérou, tak bych chtěl nějakou dobu necestovat a poznat, jaké to je, být delší dobu na jednom místě.

 

Preferujete spíše krátkodobé nebo dlouhodobé cíle?

Preferuji spíše dlouhodobé a reálné cíle. Nikdy jsem si před sebe nestavěl takové cíle, jako být první na světě. Každý den se o to sice pokouším a chci být co nejlepší. Být první na světě by bylo skvělé, ale nejsem závislý na tom, zda první budu, spíše se soustředím na to, abych pro úspěch udělal maximum.

 

Jestliže nejste závislý na výsledku, na čem závislý rozhodně jste?

Můj přístup ke hře souvisí s tím, že jsem přesvědčen o tom, že lidé si více pamatují prožité pocity než statistiky. Pro mě je důležitý pocit, který zůstane v srdcích fanoušků a lidí, se kterými svoji cestu jdu. Možná, že si nebudou pamatovat, že jsem byl sedmý na světě, ale budou si pamatovat, jak se mnou cítili, budou si pamatovat, co jsem dával do hry. Všechny tyto emoce, ačkoliv jsem velmi soutěživý a usilovný hráč, považuji za nenahraditelné umístěními ve sportovních tabulkách.

 

Děkuji za rozhovor!

 

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Asistentka: Šárka Kunclová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz  

Partneři produkce:

Restaurace Český svět, OC Nový Smíchov, Praha www.restauraceceskysvet.cz    

Móda NEO www.modaneo.cz  

Travel and Fashion for Man www.travelandfashion.cz  

Hodinky AG STYLE – 01THE ONE www.theone01.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Asistenka: Šárka Kunclová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Partneři produkce:

Lokace: Restaurace Český svět, OC Nový Smíchov, Praha www.restauraceceskysvet.cz  

Oblečení: Móda NEO www.modaneo.cz

Obuv: Travel and Fashion for Man www.travelandfashion.cz

Hodinky: AG STYLE – 01THE ONE www.theone01.cz

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz 

Komentáře