Slavomír Lener - manažer české hokejové reprezentace

07.05.2012 00:03 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Jsem rád, když vidím, jak tatínek vezme malého syna na hokej a vysvětluje mu, co která situace znamená a že to není jen o gólech." Slavomír Lener

 

 

 

Jak se plní hokejové sny? Toho je Slavomír Lener svědkem i přímým účastníkem již více než třicet let svého „hokejového života“. Aktuální otázky se týkají toho, za jakých okolností a s jakou podporou budou vyrůstat naše nové hokejové naděje, a jaký vztah a jaké povědomí má o tomto sportu veřejnost. Věřím, že při troše vnímavosti naleznete v rozhovoru se Slavomírem Lenerem  i jeho pozitivní povahový profil, senzibilitu, dobrosrdečnost a moudrost. Fotografie jsou z pražské restaurace Mlýnec, kde jsme v ranních hodinách společné s fotografem Robertem Vanem zahájili den příjemným povídáním a šálkem voňavé kávy! Pro náš rozhovor oblékala pana Lenera firma Cottonfield.

Jak hodnotíte uplynulou hokejovou sezónu  z pohledu české reprezentace? (pozn. redakce: MS 2011)

Hodnotím ji velice kladně. Náš tým byl na mistrovství světa v Bratislavě jeden z nejlepších. Jestli lesk medailí byl bronzový, tak to je jen malinké mínus, ale hokej byl báječný! Hokej seniorů byl skvělý! Kde musíme trochu přitlačit, to je mládež.

 

Když připomenu první prohraný zápas našeho týmu na tomto mistrovství , nedošlo k podcenění švédského týmu?

Vůbec ne. Byla to otázka tenze, která „svazuje“. Všichni strašně chtěli vyhrát. V semifinále není co podcenit. Tam se nedostane slabé mužstvo. Naše chyba byla, že jsme na Švédy moc ofenzivně tlačili.

 

Je to vždycky tak, že národní týmy mají své typické slabiny?

Dnes už to tak neplatí. Hokej je globální sport.

 

A jak tomu bylo dříve?

Třeba Švédi byli typičtí svým defenzivním pojetím hry, Kanaďané zase tím, jak jdou do gólů, jaký mají neskutečný drive. Dnes se hráči i trenéři „přelévají“ z klubů do klubů, takže ty rozdíly se výrazně smazávají. Něco ale zůstává – když se podíváte na náš hokej a třeba na Švédy, tak oni jsou mnohem zodpovědnější, mají větší defenzivu. A náš tým je zase tvořivější.

 

Pak bych dodala, že pokud je pro někoho nějaký styl typický, pak pro Rusy je to agresivita. Nebo se pletu?

Spíše jde o výběr jednotlivých hráčů, ne o tým jako celek. Rusko má vynikající hráče. Ovšem já osobně bych si na mistrovství světa vybral jiné hráče, než které si vybral trenér Vjačeslav Bykov.

S jakou problematikou se ze své pozice manažera české hokejové reprezentace nejčastěji potýkáte?

Tato práce je velmi kreativní a já nejsem člověk, který si stěžuje. Dívám se očima optimisty a realisty současně. Mám možnost hodně věcí ovlivnit, nastavit, přinést hodně myšlenek, ale to, co mě trápí je, že nemám ten dosah, abych pak myšlenky realizoval. Chybí mi každodenní dosah ke všem lidem, se kterými bych potřeboval komunikovat. Pak jsou to finanční prostředky, které jsou nejen na hokej, ale na sport obecně žalostně malé, což není klíčová otázka sponzorů, ale ministerstva školství. Pevně doufám, že se něco stane, nějaký velký třesk, a do sportu se dostanou opravdu velké peníze, protože sportovní naděje u nás jsou.

 

Co vypovídají o opravdu nadějných hráčích statistiky ?

Registrovaných hráčů ledního hokeje je u nás šedesát tisíc. A těch opravdu nadějných, kteří, troufám si říct, dokážou dosáhnout úrovně Jaromíra Jágra, máme asi dvacet tisíc.

 

Takže příčina fenoménu tzv. „Jágrovy nenahraditelnosti“ tkví v tom, že jiní hráči nedosáhnou na jeho úroveň kvůli nedostatku prostředků, ačkoli mají třeba dostatek talentu?

Stejně talentovaných hráčů máme mnoho. Vždycky jde o to, zda dostanou podmínky k tomu, aby to dotáhli tak daleko. Těch překážek na cestě na výsluní je spousta. Třeba taková Kanada má oproti nám takových 662 000 hráčů. To je třicetkrát tolik, než kolik jich máme my. A to je neskutečný nepoměr. Když vezmu celou severní Ameriku s jejím milionem hráčů a našich třicet tisíc, to je docela velká převaha.

 

Navzdory tomuto nepoměru dosahují naši hráči mimořádných úspěchů. To musí být pro tyto obrovské země pokaždé velká porážka, nemyslíte?

Jsme úspěšní, protože jdeme cestou kvality a intenzity. Když si vezmete třeba naše vítězství v Naganu, tak to tehdy bylo pro Kanadu opravdu dvojí prohrou, když je porazil náš tým, který nebyl v očích expertů favoritem a navíc z tak malé země, jakou je Česká republika!

Ve svých názorech býváte objektivní a soudný. Nelze si nevšimnout, že například vůči prvoligovým hráčům švédského týmu projevujete respekt. V čem je jejich hokej oproti českému výraznější?

Jsou to sympatie ke Švédsku jako k zemi, jejíž přírodu, kulturu a sociální vztahy mám rád. Je to velice sofistikovaná země a lidé tam nejsou chladní, jak si mnohdy u nás myslíme, ale naopak nesmírně přátelští. Cítím tam takovou tu pravost a poctivost. Co se řekne, to platí. A takový je i jejich hokej, čistý a poctivý. A to vidíte i v jejich reálném životě. Švédové se nesnaží být okázalí prostřednictvím svých vozů a domů. Ale naopak, prostřednictvím spokojenosti se svým životem.

 

Na ledě se často setkáváme s agresivitou hráčů. Troufám si říci, že tento způsob hry jako kdyby byl pro některé týmy typický. Jak to vnímáte vy a v čem vidíte příčinu?

Hokej je tvrdá hra a jde v něm o agresivitu v mezích pravidel. Ona totiž ta agresivita na led také patří, a fanoušci mají tento druh vzrušení rádi. Ale musí to být tzv. „face to face“ a fair play. Zákeřné věci do hokeje nepatří.

 

Jakým způsobem vedete mladé hráče k tomu, aby si udrželi sportovní disciplínu a etiku?

Momentálně mám na starosti mládežnické reprezentace a nově zakládám hokejové akademie, kde nastavujeme mantinely k tomu, jak ty kluky vychovávat. Prosazujeme další možnosti pro hráče, kteří se díky hokeji mohou dostat k lepšímu vzdělání na zahraničních univerzitách. Spojit školu a hokej je aktuálně moje největší výzva.

 

O čem se nejvíce mluví do budoucna, je naše hokejová mládež. Jak hodnotíte přístup některých extraligových klubů, které zařazují mladé hokejisty do farem, popř. do „A“ týmů?

Pokud mladí kluci na to mají výkonnostně, pak je to velmi chytrá investice zařazovat je mezi starší hráče, protože je nemusíte nikde kupovat. Příkladem toho je třeba HC Slavia Praha, která v loňské sezoně obsadila Dimitrije Jaškina, který má sice ruské jméno po svém otci, ale jinak je Čech jako poleno (smích), a ten přesně dokazuje, že mladí kluci mohou hrát extraligu. Konkrétně v klubu Slavia Praha těch mladých hráčů bylo více.

 

Letos startuje v prestižní letní soutěži European Trophy sedm českých týmů. Pro všechny hráče, a především pro ty mladé, to určitě bude velká zkušenost a velmi kvalitní příprava na extraligovou sezónu. Jaký je váš pohled na konfrontaci českého ligového hokeje s evropskou hokejovou špičkou?

Každá mezinárodní konfrontace je dobrá zkušenost. Jsou to takové první pokusy o to, dát zelenou Evropské lize na klubové úrovni. Tato iniciativa vychází ze strany Švédů a Finů, kteří chtějí expandovat do Evropy. Vypadá to, že do budoucna se tady strukturuje nová Evropská liga, do které se dnes zapojují i týmy Německa a Švýcarska. Má to určitě velkou budoucnost!

 

Naše hokejová mládež „18“ měla na posledním mistrovství světa velké problémy, ale nakonec se podařilo zachránit elitní skupinu. Kde vidíte největší slabiny?

V kvalitě přípravy. Je to otázka toho, aby kluci mohli trénovat individuálně. Problém s tím je v rámci přestupů na školy, kdy okolo patnácti let věku odcházejí z dohledu rodičů, stěhují se na různé internáty, a tréninky nejsou tak pravidelné a intenzivní. Děti u nás začínají velmi brzy cestovat a nemyslím si, že je to dobře. Můj názor je, že by děti měly mít zázemí, spát ve vlastní posteli, mít jídlo od své mámy a pravidelný režim a životní řád. Nic se nemá uspěchat. Žádný hráč v žákovském věku třeba z Kanady, Švédska či Finska nehraje nikde v zahraničí. Vždy je tam, kde je jeho rodina, která je strašně důležitá.

Útočníků máme celkem dost a myslím, že je z čeho vybírat. Jak vychovat platné a kvalitní obránce pro budoucí reprezentace?

To je celosvětový problém. Kluci už odmalička chtějí dávat góly, nikdo nechce stát vzadu a jen bránit. Dnes je hokej jiný a spousta klubů jde tou cestou, že hráči ve svých pozicích rotují. Umějí si pak představit, o čem hra je i z jiné pozice, což je užitečné. Když udělá útočník chybu, tak tým neohrozí tolik, jako když udělá chybu obránce. Tam by trenér neměl hráče brzdit, naopak by je měl v jejich tvořivosti a získávání úhlů pohledu podporovat.

 

Nedávno se objevila v tisku zpráva o mistrovství světa pořádaném v České republice, že by se mohlo uspořádat společně se Slovenskem a naopak. Jaký je váš pohled na tuto možnost – pořádat mistrovství světa společně se Slovenskem?

Jsem rozhodně pro!

 

Jaké vnímáte rozdíly mezi zlatou medailí z olympiády a zlatou z mistrovství světa? Má některá z nich větší cenu, přináší jiný druh pocitů, radosti? Bojuje se o ně tak nějak „jinak“?

Olympiáda je turnaj turnajů. Sejdou se tam spolu sportovci z různých disciplín, jeden fandí druhému, a i národ to chytne jinak. Když si vzpomenu na Nagano, jak to naše vítězství chytlo lidi za srdce! Mistrovství světa je obrovský úspěch, ale olympiáda má ještě větší přidanou hodnotu, pro všechny národy je to mnohem víc srdcová záležitost.

 

V jakém směru jste v životě měl největší ambice?

Moje ambice jsou v mém životním stylu, ze kterého chci mít dobrý pocit. Tohle a rodinný život je pro mě největší rodinná hodnota.

 

Jakým způsobem jdete za svým cílem, jakou volíte strategii?

Pozitivní! Jednak je to příjemnější a pak taky nejúčinnější. Povzbuzovat, ukazovat a přenášet to, čemu věřím a o čem jsem přesvědčený.

 

Jakých povahových vlastností si všímáte u mladých hráčů především proto, že jsou to vlastnosti pro hokejovou hru klíčové?

Rozhodně je to kreativita. Hráč se musí umět rozhodovat, mít kondici. Hráče ovlivňuje hodně faktorů, ale mě nejvíc zajímá, nakolik je kreativní.

 

Jak jsou na tom podle vás vrcholoví hokejisté se všeobecným rozhledem? Sledujete, jaké jsou jejich další zájmy?

Jedna věc je trénovat a druhá odpočívat. Pasivní odpočinek je také odpočinek, ale ten aktivní také. Hráče do ničeho nenutíme, ale těší mě, když vidím, že pro ně život není jenom hokej a že mají zájem a povědomí o kultuře.

 

Setkáváte se s tím, že hokejistův názor na hokej se změní získáním trenérské licence?

Přesně tak to je. Každý hráč mi to jen potvrdil a ujistil mě, že kdyby to věděl, jak je to z té druhé strany, tak by si tu licenci udělal už dávno. Být trenérem je tak říkajíc moje životní poslání. Věnuji se tomu již třicet let a je to jedna z oblastí, ve které se snažím, aby se hráči na tu hru dívali ještě trochu jinak.

Vypořádávají se týmoví hráči s případnými prohrami lépe než třeba individuální sportovci?

Nejenom s prohrou, ale i s výhrou. Obě varianty je těžké unést tak, aby to toho hráče nezlomilo. V týmu se to „nese“ lépe, než když je jen jednotlivec. Být pořád pevně na nohou, udržet si identitu a stabilitu, to je nejdůležitější.

 

Dokáže vůbec za určitou dobu trenér své hráče dobře poznat nejen výkonnostně, ale i po stránce povahové? Do jaké míry se tyto dva faktory slučují s tím, co trenér k práci s hráčem potřebuje?

To je základ. Nominovat hráče může trenér nejen na základě jejich výkonů, ale hlavně podle povahy. Ta se projeví hlavně v těžkých situacích, když se nedaří. I to vypovídá o velikosti hráče, jak se kterou situací naloží.

 

Existují nějaké tréninkové programy pro práci s psychikou, soustředěním a postřehem hokejistů?

Toto bylo dlouho pole neorané, ale dnes jsou u nás trenéři dobře připraveni pracovat i s psychikou hráčů.

 

Když jste se vrátil z NHL, kde jste byl asistentem trenéra, jaké byly vaše nové postoje k českému hokeji?

Pobyt v zahraničí mě vždycky hodně nakopne, dodává mi energii. Ale vždycky jsem se po čtyřech letech vrátil domů, začalo se mi stýskat. Byl jsem doma další čtyři roky a pak jsem zase vyjel ven. Do Prahy se vždy rád vracím. S celou rodinou jsme tady šťastní, máme rádi její kulturu a jsme tady doma, ačkoliv žijeme kousek za Prahou.

 

Je ve světě dost trenérských příležitostí?

Je jich relativně málo, ale dost na to, aby vás měl kdo oslovit se zajímavou nabídkou. V Rusku je třicet tréninkových míst, ve Švýcarsku dvanáct, stejně tak ve Švédsku atd. Dohromady je pro mě po světě šedesát až sto míst, o kterých bych mohl uvažovat. Pozice se otevírají stále a vždy je to jen otázka načasování. Kombinace úspěchu. Například po úspěchu, který jsme měli v Naganu, jsem takovou příležitost dostal na Floridě.

 

Za svůj život jste měl možnost zažít mnoho zápasů z mnoha pozic. Neodmyslitelná je zde i role fanoušků. Jakým způsobem přijímáte jejich reakce, kritiky či výzvy?

Měl jsem doposud to štěstí, že jsem vždy dostával více pozitivních reakcí. Všichni musíme být připraveni na to, že fanoušci mohou být rozpolcení a nespokojení, ale i to je potřeba si vyslechnout.

V čem si myslíte, že fanoušci například nejsou soudní a v čem naopak je jejich obrovská důležitost a v čem byste je rád povzbudil?

Dobrým příkladem je uplynulé mistrovství světa v Bratislavě. Tam jsme předvedli v detailech skvělou hru. Ale skvělá hra není jen tam, kde jsou dobří trenéři, manažeři, hráči a média, ale hlavně fanoušci. Když ze své pozice sleduji průběh zápasu a dívám se, na co fanoušci reagují, co dokážou ocenit, tak to svědčí o tom, že náš „hokejový národ“ je vyspělý. Jsem rád, když vidím, jak tatínek vezme malého syna na hokej a vysvětluje mu, co která situace znamená a že to není jen o gólech. Tak se vychovává další generace fanoušků. Z toho, že si fanoušci všímají detailů, mám velkou radost!

 

Jak jste spokojený s úrovní našich sportovních komentátorů?

Musím říct, že na sobě hodně pracují a jsou dobře připravení, edukovaní. Ovšem někdy se naskýtá otázka, zda některé své postoje nepřehánějí. Mnozí tito experti mají totiž obrovský prostor v médiích, ale málo vlastních zkušeností, a veřejnost na jejich informace spoléhá. Proto doporučuji, aby do televizního studia byli více zváni lidé, kteří ten sport dělají a stojí za ním.

 

Vaše děti jsou už velké. Šlo některé z nich ve vašich sportovních šlépějích?

Mám tři dospělé děti a jsem už tři roky dokonce dědečkem. Syn je úspěšný businessman. Prostřední dcera Tereza šla ve šlépějích sportovních a věnuje se tanci. Vydala se směrem Marthy Graham, což je směr moderního, výrazového tance. Rádi chodíme na její vystoupení a sdílíme s ní její nadšení. Naše nejmladší dcera má jednadvacet let a ještě studuje.

 

Na co se těšíte v blízkých dnech či měsících?

Na cestování s rodinou. To je zase můj způsob odpočinku. Rád si zasportuji, zajdu na tenis, ale pak jsou věci, které drží rodinu pohromadě. Děláme je společně a na ty se těším.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz  

Oblečení: Cottonfield  

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

Tagy: sport, studium, veřejná správa

Komentáře