Čestný doktorát lékařských věd UK pro mikrobiologa prof. Jána Vilčeka

Příběh prof. Jána Vilčeka (85) směle konkuruje hollywoodským filmům. Z židovského chlapce, jemuž se podařilo vyhnout se transportu do koncentračního tábora, se stal uznávaný vědec, který přivedl na svět látku dnes používanou na léčení Crohnovy choroby nebo revmatoidní artritidy. Dramatické životní peripetie a cestu, na jejímž konci stál nový lék, popsal prof. Vilček ve svých pamětech LÁSKA A VĚDA, vydaných česky v roce 2016 v nakladatelství PROSTOR.

Za své objevy a filantropickou práci získal řadu vyznamenání včetně ocenění od prezidenta Baracka Obamy.

Ve středu 16. května 2018 převezme osobně od Univerzity Karlovy čestnou vědeckou hodnost doktora honoris causa lékařských věd.

Ján Vilček: LÁSKA A VĚDA. Paměti (anotace)

Kniha pamětí mikrobiologa Jána Vilčeka určitě zaujme i čtenáře, kteří jinak nepřijdou do styku s vědou a vědeckým bádáním. Předkládá životní příběh zajímavý, dobrodružný, plný zvratů. Jako dítě židovských rodičů byl v ohrožení života v době slovenského státu, s pomocí rodičů však přečkal toto těžké období bez úhony. Při studiu na lékařské fakultě bratislavské univerzity se začal zajímat o výzkumné programy a to určilo jeho další cestu. Nejdříve do Virologického ústavu v Bratislavě a odtud dále do světa. Jeho vědecká kariéra se naplno rozvinula ve Spojených státech amerických, když ho jako československého emigranta bez peněz zaměstnala Newyorská univerzita. Tam – ve vlastní laboratoři – se vydal na dobrodružnou cestu objevování, na jejímž konci stál nový lék s názvem Remicade. Číst o procesu objevování léku, o peripetiích a slepých uličkách, o beznaději i naději, je jako číst detektivní román. A čtenář začne chápat, proč vědci tráví celé hodiny dlouho do noci ve svých laboratořích, když se zdá, že objev může být na dosah. S knihou pamětí Jána Vilčeka se může čtenář na tuto zajímavou a tajuplnou cestu vydat.

Ján Vilček nezůstal Newyorské univerzitě nic dlužen. Věnoval jí část svých příjmů z licence a prodeje léku. A nejen to. Založil nadaci, rovněž financovanou z příjmů licence, a ta podporuje jednak mladé vědce, jednak i mladé umělce. Snaží se vyzdvihnout přínos těch, kteří se do Spojených států přistěhovali. Je asi málo lidí na světě, kteří mnohem větší část svých příjmů rozdali, než si nechali pro sebe. Bohatý a smysluplný život Jána Vilčeka je naplněný hlavně láskou k vědě, umění a samozřejmě k lidem.

Z anglického originálu Love and Science. A Memoir, vydaného nakladatelstvím Seven Stories Press v New Yorku v roce 2016, přeložila Kateřina Harrison Lipenská.

Stran 320, 347 Kč

V českém jazyce vydání první

Vydal PROSTOR v roce 2016

www.eprostor.com

Ján Vilček (1933) se narodil v Bratislavě, kde také po válce vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Komenského. Po studiu pokračoval ve vědecké kariéře ve Virologickém ústavu. V roce 1964 i se svou ženou Maricou emigroval a od roku 1965 žijí ve Spojených státech. Nastoupil na místo odborného asistenta na Newyorské univerzitě a pokračoval v bádání. Věnoval se zejména interferonům, které hrají důležitou roli při regulaci imunitního systému. Jeho výzkum vedl k vývoji léku Remicade, používaného k léčbě Crohnovy choroby, ulcerózní kolitidy, revmatologické artritidy či psoriázy.

Publikoval více než 350 odborných článků a napsal či editoval několik vědeckých knih. Se svou manželkou založil nadaci, která podporuje vědu a umění. Za své objevy a filantropickou práci získal v roce 2013 ocenění od prezidenta Spojených států Baracka Obamy.

O knize LÁSKA A VĚDA napsali:

Ján Vilček vypráví mimořádný příběh dvou vzájemně provázaných životů – vědeckého a osobního. Jeho životní cesta je velmi pozoruhodná: dětství prožité v Bratislavě a předčasně ukončené nacismem, dospívání zastíněné komunismem a následný útěk  na neznámý kontinent. Vilčekova vědecká kariéra je stejně tak zajímavá, začíná bádáním v imunologii a mikrobiologii a pokračuje objevy významných léků.

SIDDHARTHA MUKHERJEE, ONKOLOG, AUTOR KNIHY VLÁDKYNĚ VŠECH NEMOCÍ. PŘÍBĚH RAKOVINY

Výjimečná kniha Jána Vilčeka stanovuje nový standard psaní o vědě a bude inspirovat následující generace.

ERIC R. KANDEL, NOSITEL NOBELOVY CENY ZA FYZIOLOGII A LÉKAŘSTVÍ

Z vyprávění vystupuje na povrch moudrost, vřelost, optimismus a skromná duše velkého muže.

YIYUN LI, AUTORKA TISÍC LET VROUCÍCH MODLITEB A UBOŽÁCI

Skvělá kniha, věda je v tomto podání stejně zajímavá jako životní dobrodružství tohoto mimořádného muže.                       

CHARLES SIMIC, BÁSNÍK, ESEJISTA A PŘEKLADATEL, DRŽITEL PULITZEROVY CENY

Pamětí Jána Vilčeka bychom si měli vážit. Jsou svědectvím o totalitním zlu nacismu a komunismu, které utvářelo jeho rodné Československo, a zároveň svědectvím o zrodu život zachraňujícího léku, který objevil ve svém novém domově, ve Spojených státech. Je to příběh odvahy a svobody, objevování a filantropie podaný s elegantní skromností muže, který zasvětil svůj život zmírnění lidské bolesti. Jednoduše řečeno, tuto knihu si musíte přečíst.

DAVID OSHINSKY, DRŽITEL PULITZEROVY CENY ZA KNIHU POLIO. AN AMERICAN STORY

Ukázka z knihy, str. 108

V únoru 1945 jsme už slýchávali hřmění těžké dělostřelecké palby, jak se fronta přibližovala. Naše naděje na pád nacistického režimu vzrůstaly každý den. Zároveň mě matka varovala, že poslední týdny by mohly být zrádné. Návštěvy německých vojáků              v našem domě teď byly častější. V jednu chvíli jsme se s matkou museli vystěhovat z velké ložnice a spát v kuchyni, když si skupina vojáků wehrmachtu na několik dní zabrala místnost jako svou ubikaci, než jednotka pokračovala dál. Měli jsme neodbytný pocit, že si nás měří s určitou dávkou podezření, protože navzdory matčinu šátku                   a mému obnošenému oblečení jsme ani jeden nevypadali, že tam patříme. Já jsem měl tmavé kudrnaté vlasy, což mezi Slovany zrovna obvyklé nebývá, a jestli ten maďarský voják poznal, že jsem Žid, tak to mohli poznat i Němci. A rysy mojí matky, i když asi ne výrazně židovské, nepokrytě prozrazovaly, že není rolnice, ať měla na hlavě šátků, kolik chtěla. Ale nakonec nás nechali být.

   Poslední německé jednotky konečně odešly 3. Dubna směrem na Valaskou Belou a 4. dubna přišla po silnici před naším domem první průzkumná jednotka sestávající z osmi nebo deseti ruských vojáků – byly mezi nimi i ženy – s automatickými puškami v rukou              a připravenými ke střelbě. Tomáš Javorček, neschopný potlačit svou radost a nadšení, vyběhl z domu s nemluvnětem v náručí, aby je přivítal. I když se mě matka snažila zastavit, běžel jsem za ním. „Na Berlín!“ zavolal jeden z vojáků. „Na Berlín!“ odpověděl

Tomáš Javorček. Po dlouhých šesti letech čekání na konec vlády nacistů to konečně bylo tady.

   Ale jen růžové to nebylo. Po první průzkumné jednotce přicházeli další ruští vojáci. Nápadný dům Javorčekových samozřejmě nemohli minout, aby si nepřišli říct o chleba

a vodku. Vyslyšeli jsme prosby o jídlo, ne však o pití, protože jsme nechtěli mít dům plný opilých a neurvalých vojáků. Stejně si myslím, že Javorčekovi žádnou vodku neměli. Vojáci vypadali unaveně a hladově. Všichni byli velmi mladí a podle jejich tváří museli pocházet většinou z asijských oblastí Sovětského svazu.

   Později tentýž den se objevil ruský důstojník, který se k matce začal chovat velice přátelsky. Oznámil, že se večer vrátí. Matka i Javorčekovi věděli, že to je nebezpečná vyhlídka, a jakmile důstojník odešel, matka pochopila, že musí strávit noc někde jinde.              Z nějakého důvodu bylo rozhodnuto, že se matka i já schováme v blízké cihelně. Byla tam veliká uzavřená hala, která byla k našemu překvapení plná lidí, většinou rodin vyhlížejících jako uprchlíci. Nevěděli jsme, kdo ti lidé jsou ani jak dlouho tam jsou,                   a nevyzvídali jsme. Lehli jsme si na podlahu, přikryli se dekami, které jsme si přinesli,                   a přečkali bezesnou noc. Ráno přišla paní Javorčeková a řekla nám, že ruského důstojníka rozzuřilo, když matku po svém návratu v domě nenašel, ale nakonec odešel               a nikomu se nic nestalo. Teď už jsme se mohli k Javorčekovým vrátit.

Informační servis pro novináře, recenzní výtisky, zprostředkování rozhovoru s prof. Jánem Vilčekem 

Komentáře