Knižní titul Abby Clementsové: Zmrzlinové sedmé nebe

26.06.2014 12:19 | Michaela Lejsková

Dvě sestry, dva životní sny, dvě protichůdné představy. Mladší Imogen po ukončení školy cestuje po Thajsku a fotí, Anna po sedmi letech usilovné práce získává vytoužené místo obchodní ředitelky v Brightonu. A právě v tu chvíli umírá jejich babička Vivien a odkazuje jim staromilskou cukrárnu na pláži. Sestry stojí před důležitým rozhodnutím, jejich životy se převrací naruby. Ponechají si cukrárnu a povedou ji dál? Hodí zodpovědnost i obchůdek po babičce za hlavu? Vzdát to, nebo pokračovat? Rozhodnutí pokračovat je však jen začátek nové cesty, jak cukrárně navrátit zašlou slávu, a zároveň otevírá cestu novým láskám… 

Zmrzlinové sedmé nebe je kniha plná nápadů, jak si osladit život, a několik osvědčených receptů autorka dokonce prozrazuje.

Britská spisovatelka Abby Clementsová původně pracovala jako redaktorka, v současnosti je na volné noze a plně se soustředí na psaní. S partnerem žije v severním Londýně a ke své osobě dodává, že miluje lenivé neděle, filmy z osmdesátých let a jezevčíky. Její prvotina Meet Me Under the Mistletoe vyšla v roce 2012. Zmrzlinové sedmé nebe (Vivien´s Heavenly Ice Cream) je její druhá knížka.

 

Ukázka:

„Jsi samý úsměv,“ poznamenala Anna příští sobotu. Imogen seděla za pultem a listovala časopisem.

„Vážně? Dobrá nálada je zakázaná?“

„Já jen, že jsem tě neviděla se smát už pěkně dlouho, a teď záříš už celý týden,“ řekla Anna a nalila si šálek kávy. „Stalo se něco na festivalu?“ zeptala se. „Chci říct – prodala jsi všechnu zmrzlinu, co jsme vyrobily, ale to asi nebude důvod, proč se šklebíš od ucha k uchu.“

„Bylo moc fajn, že jsem na chvíli vypadla,“ vysvětlovala Imogen. „Nějak mě to nabilo novou energií.“

„Aha,“ přikývla Anna. Zdálo se, že víkend pod stanem Imogen opravdu proměnil. Slunce jí zesvětlilo pramínky vlasů, ale největší změnou byl veselý úsměv a pozitivní přístup.

„A taky pro tebe mám novinku,“ řekla Imogen rozzářeně.

„Sem s ní. Nějakou zvládnu.“

„Už jsi slyšela o Sarah Cavelliové? Nebo Canelliové?“

„Canelliové,“ odpověděla Anna. „Ano, slyšela – všichni ji znají. Tento týden je na obálce časopisu Heat. Co s ní?“

„Je to naše největší fanynka,“ usmála se Imogen. „Dnes ráno psala na Twitteru, jak skvělý byl náš sorbet z čaje Earl Grey, který si dala v Glastonbury. A ještě k tomu ho prý prodávali v úžasné retro zmrzlinářské dodávce.“

„To si děláš legraci?“ Anně se okamžitě zvedla nálada.

„Jasně. Pěkná publicita, co říkáš?“

„Přesně tohle potřebujeme,“ souhlasila Anna.

„A proč ty jsi zachmuřená?“ zeptala se Imogen. „Nebo aspoň mi přijdeš unavená. Máš kruhy pod očima. Z nevyspání?“

„No jo, moc jsem nespala,“ přiznala Anna a přála si, aby její špatná nálada nebyla tak vidět. „Ale neměla jsem tak veselo jako ty. Asi do jedné jsem dělala nové várky: Pimmův sorbet, Wimbledon – to jsou jahody se smetanou – a čerstvý okurkový sorbet.“

Nic není lepšího než trable v lásce, uvědomila si Anna, to se to pak člověku pracuje v kuchyni mnohem líp. S Jonem si promluvili minulý týden a ona se pak zavřela v kuchyni, aby si všechno pořádně promyslela. Na Jona se dívat nemohla, ten seděl žalostně na gauči. Pořád měla pocit, že žije v mlze – její víra v Jona, víra v jejich lásku, se rozpadla na kousky. A nedalo se to spravit přes noc. Ale copak mohla jen tak odejít od toho, co tu spolu měli? Odejít od Alfieho? Nedokázala se k tomu přimět. Musela zjistit, jestli tu ještě je něco, co by stálo za záchranu.

„No to je ale hodně práce,“ řekla Imogen.

„Já vím,“ povzdychla si Anna. Obvykle by se se svými starostmi svěřila Imogen, ale teď jí nejvíc pomáhalo, když se chovala normálně. „Tak co myslíš? Nazvala jsem to ‚britská letní kolekce‘. Podávat se bude v kornoutech.“

„Zní to dobře. A docela chutně. Ale co s tím budeme dělat? Víš, jak to tady chodí. Kdo to bude jíst?“

„Pozornost podniku,“ pokračovala Anna. „Už jsem nad tím přemýšlela dřív – některé cukrárny v Itálii rozdávají vzorky – a dává to smysl. Jak chceš přesvědčit zákazníky, aby přišli k nám do obchodu, když nevědí, co prodáváme? Jess mi přijde na pomoc. Nevadí ti, že tu dnes budeš chvilku sama, že?“

„Zatímco ty budeš chodit v tom hicu nahoru a dolů po pláži s mrazicími pytlíky na těle? Klidně tu zůstanu.“

O pár minut později dorazila Jess a spolu s Annou rozdělily zmrzliny do mrazicích boxů a připnuly si je na sebe.

„Připadám si jako soumar,“ smála se Jess. Vzala si pytlík kornoutů a v žabkách vyrazily na kamínkovou pláž.

 

„To je dobře, že jsi s sebou přivezla zpět sluníčko,“ pronesla Jess a v lehkém vánku jí povlávaly šaty. „Aspoň je tu větší legrace.“

„Taky jsem se dost snažila,“ dodala Anna. Bylo moc fajn, že pobřeží konečně ožilo a lidé si užívali vytoužené sluníčko. „A tamhle máme první oběti.“ Ukázala na mladou rodinu, která si rozbalila piknik na dece. Jejich dvě děti, batolata, se smály a hrály si s míčem.

„Zmrzlina k ochutnání! Pojďte a dejte si naši zmrzlinu zdarma!“ zavyla Jess. Vůbec se nestyděla. Anna se kdysi za svou kamarádku a její odvahu cítila trapně, ale teď se to opravdu hodilo.

Větší z dětí se na ně podívalo a ukazovalo živě na zmrzlinu. „Chcete dvě?“ zeptala se Anna jejich maminky.

„Cokoliv, co je na chvíli zklidní,“ řekla žena a vzala si vděčně dva kornoutky.

A pak se ozvalo – „Tady,“ volala asi devítiletá holčička a ukazovala na ně. „Tady mají zmrzku zadarmo!“

Během patnácti minut byly Jess a Anna obklopeny dětmi a rodiči, kteří se těšili, až vyzkouší jejich zmrzlinu. A za dvě hodiny byly krabice prázdné.

„A je to pryč,“ řekla Anna se spokojeným úsměvem a zavřela mrazicí box a sedla si na lavičku s výhledem na moře. „Zasloužíme si chvilku přestávku, ne?“

Jess si sedla vedle ní a usmála se. Posunula si slamák tak, aby jí sluníčko svítilo do tváře. Britská letní kolekce měla úspěch. Všem rodinám řekly o cukrárně a daly jim letáčky.

„To byla dobrá práce, ne?“ pronesla Jess uznale. A už jí začínaly rudnout tváře z prvních červencových paprsků.

„Lepší, než jsem čekala,“ řekla Anna.

„Myslím, že cukrárna už zase pojede na plné obrátky!“ zasmála se Jess.

Objala Annu a ta se opřela o její rameno. Teď víc než jindy potřebovala zapomenout na trable s Jonem. Naštěstí jí cukrárna dokázala odvést myšlenky – a i když ještě nevydělávaly peníze, už teď viděla, že je instinkt vedl s Imogen správně – určitě se tu najde odbyt pro gurmánskou zmrzlinu. Lidé, kteří ji vyzkoušeli, byli nadšeni čerstvou sezonní nabídkou domácích zmrzlin.

„Tak co je s tebou, Anno,“ zeptala se Jess a najednou se tvářila vážně. Annin pocit bezpečí se rozplynul. „Nechci do ničeho vrtat, ale přijde mi, že všechno jde krásně – tak proč nevypadáš šťastně?“

„Ale mně je fajn,“ odpověděla Anna a snažila se zahnat Jessiny dotazy. „Jen posledních několik týdnů bylo dost hektických a já teď nějak přerovnávám všechno, co se pokazilo.“

„Aha,“ řekla Jess a čekala, až bude Anna pokračovat.

„Mám se fakt dobře, Jess,“ ujišťovala ji Anna. „Měli jsme sice s Jonem v poslední době trochu problémy, ale kdo je nemá?“

„No, pokud jsi v pohodě, tak je to dobře,“ poznamenala Jess. „Kdyby něco, tak jsem tady. Se mnou si můžeš popovídat.“

„Díky, vážím si toho. Ale zrovna není o čem mluvit.“

 

*

Specialita dne: Sorbet z hrušek a zázvoru

 

 

Příští pátek zaskočila Jess do cukrárny brzy ráno, ještě než šla do práce. Anna zrovna otevírala.

„Jess,“ řekla Anna a míchala si šálek čaje. „Dostala jsem nápad. Jak jsme minulý týden rozdávaly zmrzliny, obchody se zvedly. Máme víc a víc zákazníků.“

Jess vstala a uklonila se. „Není třeba mi děkovati,“ řekla s úsměvem.

„I tak jsem moc ráda,“ namítla Anna. „Tvoje hlásná trouba nám pomohla přilákat pozornost. A tak jsem si říkala… vážně to pomohlo, tak co kdybychom uspořádaly nějakou párty.“

„To je nápad,“ zaradovala se Jess, „nějakou propagaci obchodu, to myslíš?“

„Něco místního. Hodně lidí nikdy nezajde až sem dozadu, pokud nemají nějaký důvod – třeba že vědí o Finnově surfařské škole. Ale jakmile to tady jednou objeví, budou se sem vracet. Ostatní prodejci tady v Arches jsou zatím moc fajn – Evie a Finn a ten pár, co vlastní trafiku. Možná bychom mohli uspořádat něco společného, třeba postavit stan a udělat párty?“

„Super,“ rozzářila se Jess. „Můžu říct Danovi a jeho kapele, to jsou ti, co hráli na naší svatbě. Hrají naživo i zdarma, hrajou i místní písničky – a když prodají pár cédéček, jsou spokojení. A pak je tu brightonská městská dechová kapela – s těmi můžeš začít. Starší lidé je mají moc rádi a určitě by zahráli na úvod.“

„Super,“ řekla Anna a zapisovala si nápady.

„Můžeme taky zkusit barbecue na pláži,“ pokračovala Anna. „Myslím, že Finn by to klidně mohl zorganizovat, takže by mohli přijít i jeho kamarádi surfaři. Evie by nám snad mohla pomoct s výzdobou nebo udělat nějaké koláčky na prodej, umí skvělé. Prostě by se tady mohli všichni sejít a užívat si sluníčka a začít psát budoucnost téhle části pobřeží.“

„Co tady vy dvě kujete?“ zeptala Imogen a sundala si bundu.

„Párty,“ odpověděla Jess. „I když já bych neměla plánovat vůbec nic,“ podívala se na hodinky, „protože jdu pozdě do práce. Pořád jsem ještě na prázdninách. Tak se uvidíme později.“

„Léto v Arches,“ řekla Anna a zkoušela si slovní spojení říct nahlas, zatímco Jess spěchala pryč. „Slavnost, na které se mohou podílet všichni místní prodejci.“

„Pěkné,“ řekla Imogen souhlasně. „A proč to nezkusíme co nejdřív – třeba hned příští víkend? Zavolám Finnovi, ať o tom ví. Je v Cornwallu na surfařském táboře na pár týdnů, ale můžu se ho zeptat, jestli nebude mít nějaký nápad.“

„Vážně?“ podívala se na ni Anna. „A že vy dva jste najednou takoví kamarádi?“

„Ani bych neřekla,“ odvětila Imogen. „Ale je pravda, že jsem mu asi trochu křivdila. Potkali jsme se v Glastonbury a byl vlastně docela fajn.“

„Zázraky se dějí každý den,“ zavrtěla hlavou Anna a smála se.

„Nemá cenu se zlobit,“ řekla Imogen. „Léto je tady, tak si ho musíme užít.“

Vzala lžičku a nabrala si naběračkou kopeček čerstvě vyrobeného sorbetu z hrušek a zázvoru. „A tohle vůbec není špatné.“

 

Ten večer seděla Anna s Alfiem v jeho pokoji na zemi v tureckém sedu. Měl na sobě žluté tričko s žirafou, které mu koupila, když u nich zůstal poprvé přes noc, a skládal kostky jednu na druhou.

„Alfie staví dům,“ řekl vítězně a dal zelenou kostku nahoru na ostatní. Tvářičky mu zářily radostí z toho, jak se mu to dařilo. „Stavím dům pro Annu.“ Hepburn se motal kolem, přiběhl k Alfiemu a málem shodil věž z kostek a přitulil se k němu. Alfie se rozesmál. „Hebune,“ chechtal se. „To lechtá!“ Anna Hepburna zlehka odtáhla a dala si ho na klín a ten se rozhodl, že jí radostně olíže celý obličej.

„Dům pro Annu a Hebuna!“ zasmál se Alfie a přidal ještě jednu kostku.

Anna se usmála. Když byla s Alfiem, připadala si mnohem víc přítomná a skutečná. Když mu četla pohádku nebo s ním na pláži sbírala kamínky, každodenní starosti se nějak zmenšily nebo úplně zmizely. Jako by uvízla v jeho jasném a nezamlženém vidění světa, ve světě napodobování.

Jon nakoukl do dveří. „Všechno v pořádku?“ zeptal se s úsměvem. „Ozývají se tu hrozné zvuky. A večeře bude za chvíli.“

„Hrajeme si,“ odpověděla Anna a vzhlédla k němu. V jeho výrazu tváře uviděla srdečnost, která ji zaujala už první den, kdy se setkali.

„Tak dobře. Bude to za pět minut. My zatím večeři nemáme, Anno – leda by sis dala kuřecí nugety?“

„Já si počkám,“ řekla Anna.

Jon zavřel dveře a Anna se znovu obrátila k Alfiemu. Hepburn jí najednou vyskočil z náruče a přitom shodil kostky.

„Ale ne,“ vykřikl Alfie a místo smíchu začal natahovat.

„To nic, zlato,“ utěšovala ho Anna. „Teď začíná nová hra, můžeme zase stavět od začátku.“

Přesunula kostky tak, aby na ně dosáhl svýma buclatýma ručkama.

„A co postavíme teď?“ Anna si dala prst na rty, jako by vymýšlela plán.

„Taky dům,“ řekl Alfie.

„Jinačí?“

„Ano,“ dodal Alfie a položil na podlahu žlutou kostku. „Tady v tom domě bude bydlet máma a táta.“

Ta slova zasáhla Annu jako blesk.

Možná si na napodobování nehraje jen Alfie. Ona taky.

 

Alfie už byl v postýlce a Jon připravil večeři pro ně, špagety s boloňskou omáčkou.

„Tak jak to dnes šlo?“ zeptala se Anna. „Měl jsi nějakou schůzku, že?“

„Ach… ano,“ řekl Jon a položil před ni talíř. „Příjemní chlapíci, vypadalo to na zajímavou společnost. Ale nevím, jestli z toho něco bude.“

„No, za pokus to určitě stojí.“

Jon pokrčil rameny. „Doufám. Taky jsem ti chtěl říct, že Alfie tu příští týden zůstane o něco déle.“

„To nevadí. Víš, že ho mám moc ráda.“

„Mia ho přiveze ve čtvrtek. Musí ten večer vést nějaký fundraisingový večírek nebo něco podobného.“

„Tak jo,“ Anna se přiměla nereagovat na Miino jméno. Když si představila, že se s ní setká tváří v tvář – teď, po tom všem –, udělalo se jí špatně.

„Vidím, že ti to dělá potíže,“ poznamenal Jon. „Můžu se s ní sejít někde jinde, jestli to pro tebe bude snazší.“

Na tohle bylo moc brzo.

„To je v pořádku,“ řekla Anna. „Chci říct…“ Něco uvnitř její hlavy prasklo, přetrhla se nitka. „Nejradši bych ji už nikdy neviděla, abych pravdu řekla. Ale dokážu se chovat jako dospělý člověk, pokud to zvládne i ona.“

„Ale Anno, přece se nemusíš chovat takhle.“

„Nemusím?“ ohradila se Anna a zírala na něj. Udělalo se jí nevolno a najednou potřebovala cítit svůj vlastní prostor. „Jdu se vykoupat.“

Když odcházela z kuchyně, točila se jí hlava. Sedla si na lavičku v chodbě vedle hromádky pošty, která se tu nakupila za poslední týden, a ona zatím neměla čas se jí probrat.

A teprve teď uviděla mezi účty barevnou pohlednici a vytáhla ji ven. Jasně modrá obloha zářila nad terakotově zbarvenými budovami a třpytící se řekou. Uprostřed fotky byl most, který okamžitě poznala: Ponte Vecchio ve Florencii.

Obrátila pohled:

 

Anno,

četla elegantní rukopis černým inkoustem

 

řekni mi, že jsi ještě nezapomněla na Florencii a na opravdovou zmrzlinu a její moc.

 

Když četla ta slova, usmála se a skoro slyšela Matteův srdečný, italským přízvukem ochucený hlas.

 

Objímá tě

Matteo

 

Dala pohlednici do knížky a položila ji na poličku, cítila trochu vinu za své přátelství s Matteem. Mísila se s pocitem zlosti vůči Jonovi. Jedno ale bylo jasné – to poslední, co teď potřebovala, bylo snít a vzpomínat na slunečné dny, které neměly nic společného s jejím skutečným životem.

 

V koupelně za sebou zamkla dveře. Bylo to poprvé, co použila zámek. Jinak měla ráda, když si mohla s Jonem přes pootevřené dveře povídat, zatímco on uklízel nebo měl něco jiného na práci. Ale teď se všechno zdálo jiné.

Sedla si na proutěné křeslo u vany a pustila horkou vodu. Pod kohoutek nalila citronovou koupelovou pěnu.

Počkala, až se vana naplní, a mezitím bezmyšlenkovitě vzala vyšívaný polštářek z křesla a prsty přejížděla po výšivce. Byla to jedna z mála věcí, kterou si odnesla z babiččina domu. Pamatovala si babičku Vivien, jak jej vyšívala a přitom se jedním okem dívala na seriál v televizi. Na okamžik měla pocit, jako by babička byla v místnosti s ní.

Když bydlela babička za rohem, i když Anna ještě žila v malém pronajatém bytě, cítila se v Brightonu jako doma. A teď byla ve svém vlastním bytě, ve vedlejší místnosti byl muž, jehož měla milovat, a ona se cítila sama víc než kdy jindy.

To není správné, pomyslela si Anna a dál se dívala, jak se napouští vana. Objala polštář a slova, která řekla nahlas, pohltilo šumění tekoucí vody.

„Ale nemůžu to jen tak vzdát, babičko. Nebo ano?“

Komentáře