Paměti imaginárního kamaráda přináší ARGO

Budo má ohromnou kliku, je na světě už mnohem déle než většina imaginárních kamarádů. Navíc vypadá jako normální člověk. Jen je zkrátka imaginární, vidí a slyší ho pouze osmiletý Max. Největší starost Budovi dělá, aby na něj Max nepřestal věřit, protože pak by zmizel. Max je jiný než ostatní děti, trpí ne přesně definovanou poruchou. To ale Budovi nevadí, Maxe bezvýhradně miluje a je jeho andělem strážným. Nedokáže ho ochránit jen před učitelkou paní Pattersonovu, která přišla o své vlastní dítě a věří, že ona jediná je schopna se o Maxe náležitě postarat. Když učitelka Maxe unese, Budo se ho snaží zachránit. Není to ale snadné, protože Budo nemůže komunikovat s vnějším světem. Nakonec se musí rozhodnout, co je důležitější: Maxovo štěstí, nebo jeho vlastní existence.

MATTHEW DICKS 

Americký spisovatel Matthew Dicks pracuje jako učitel na základní škole. Vystřídal různá zaměstnání od manažera u McDonald´s až po DJ na svatbách, ale pro psaní se mu hodilo především to, že je kreativní a přizpůsobivý. Paměti imaginárního kamaráda jsou jeho třetí knihou. 

 "Zábavné a dojemné... Budův svět je stejně realistický, jako je on sám imaginární. Kéž bychom všichni mohli mít kamaráda, jako je Budo!" - Library Journal

Ukázka

Z hlediska imaginárních kamarádů mám ohromnou kliku. Jsem na světě už mnohem delší dobu než většina z nás. Kdysi jsem znal jiného imaginárního kamaráda jménem Filip. Patřil k jednomu děcku, co chodilo s Maxem do školky. Filip vydržel sotva týden. Jeden den se vykulil na svět, skoro k nerozeznání od člověka, až na ty chybějící uši (spousta imaginárních kamarádů je nemá), a o pár dnů později byl ten tam.

Navíc mám štěstí, že Max má velkou fantazii. Kdysi jsem znal imaginárního kamaráda jménem Mlask, co nebyl nic víc než skvrna na zdi. Prostě jen takový trochu rozpitý černý flek, který se ničemu nepodobal. Mlask uměl mluvit a mohl se trochu posouvat po stěně nahoru dolů, ale byl dvourozměrný jako list papíru, takže se vlastně bez té zdi neobešel. Neměl ruce ani nohy, jako mám já. Neměl dokonce ani obličej.

Imaginární kamarádi vypadají podle toho, jakou mají jejich člověčí kamarádi představivost. Max je ohromně tvůrčí kluk, takže mám dvě ruce, dvě nohy a obličej. Nechybí mi jediná část těla. Ve světě imaginárních kamarádů jsem výjimka. Většině z nás to či ono chybí a někteří ani nevypadají jako lidi. Třeba zrovna Mlask.

Přemíra fantazie ale taky nedělá dobrotu. Jednou jsem potkal imaginárního kamaráda jménem Pterodaktyl a ten měl oči na dvou dlouhých zelených tykadlech. Jeho lidskému kamarádovi to nejspíš připadalo super, ale chudák Pterodaktyl prostě nezaostřil, kdyby se rozkrájel. Taky si stěžoval, že je mu věčně špatně od žaludku a každou chvíli zakopne o vlastní chodidla, což byly jen takové nepravidelné šmouhy na dolním konci nohou. Jeho člověčí kamarád se natolik soustředil na Pterodaktylovu hlavu, a zvlášť na ty oči, že mu nic z toho, co se nacházelo pod úrovní pasu, nestálo za námahu.

Komentáře