Emilio Fornieles – umělec, malíř

22.01.2019 03:31 | Eva Procházková

Narodil se ve Španělsku, žije v Berlíně. A po celé Evropě se proslavil především svými netradičními portréty. Se svou ženou, výtvarnicí a návrhářkou Zofií Angelic, jejíž maminka pochází z Čech, velmi rádi cestují a Praha patří k městům, kam se rádi vracejí – jak pro inspiraci, tak za svými kamarády. Od dětství projevoval nadání pro výtvarné umění a hudbu, nakonec zvítězila malba. Dostal se k ní oklikou přes architekturu, vlastně jako samouk.

Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Dětství jsem prožil v malém městečku na jihu Španělska. Svého otce jsem nepoznal, zemřel, když mi byly dva měsíce. Vyrostl jsem s matkou, sestrou a tetou, tvořivou, citlivou a talentovanou ženou, která mě velmi inspirovala. Strejda mi věnoval harmoniku, své první písničky jsem na ni zahrál, když mi byly tři roky. Později jsem přidal klavír, trumpetu, kytaru… Už v mateřské škole si učitelé všimli mého výtvarného talentu, kreslil jsem kovboje, koně, ale učarovaly mi hlavně portréty, s nimiž jsem už od svých osmi let vyhrával různé soutěže.

Vystudoval jste architekturu, ale brzy jste pochopil, že to pro vás není to pravé.

Finanční situace naší rodiny mi neumožnila studovat na Akademii umění obor, který mě nejvíc zajímal. Přál jsem si tvořit, měl jsem plno nápadů, ale v architektuře jsem je nemohl uplatnit. Trh s nemovitostmi se dostal do velké krize, projekty byly založeny na komerčním desingu. Cítil jsem, že tohle není můj svět. V roce 2006 jsem se vydal na profesionální uměleckou dráhu – začal jsem vystavovat svá díla na národních i mezinárodních soutěžích a výstavách, a o dva roky později jsem architektonickou kancelář definitivně opustil.

Jste nejen malíř, ale také multimediální umělec. Tvoříte i velmi netradiční objekty…

Máte pravdu. Zkušenosti s 3D softwarem a výcvik v kresbě mi pomohly rozvinout prostorové vidění. Na své první výstavě v roce 2006 jsem představil portréty prostřednictvím multidisciplinárního umění: sochařství, malby, instalace, videa. Snažím se vždy rozhodnout, která konkrétní disciplína nejlépe vystihne mou tvůrčí myšlenku, a je to pokaždé jiné. Např. v ArcoMadrid jsem prezentoval sérii osobností namalovaných černým akrylovým nátěrem dovnitř zkumavek – jako symbol uzavírání lidských duší. Umění má dvě důležité složky: myšlenku a řemeslné zpracování. Svůj příběh mohu „vyprávět“ různými nástroji.

Máte mezi výtvarníky nějaký vzor?

Inspirují mě spíše spisovatelé než malíři, svými příběhy, hlavně sociálními tématy. Zajímají mě stavy duše bezdomovců, prostitutek, vášeň a láska. Mými prvními barvami byly černá a bílá – barvy našeho domu, kovové brány u vchodu. V malém městě, kde jsem žil, mnoho obrazů významných umělců k vidění nebylo, později jsem to ale dohnal návštěvami různých galerií a muzeí. Mnohé slavné obrazy mě zklamaly, jiné, méně známé, nadchly. Umění musí zůstat svobodné, bez pravidel nebo metod někoho jiného. Umělec musí zůstat otevřený: náhodě, budoucím nápadům…

Čím jsou vaše portréty originální a snažíte se o portrétovaném člověku něco dopředu dozvědět?

Nedávno o mně kdosi řekl, že jsem malíř pop artu. Nikdy mě to nenapadlo, ale je to asi pravda. Svoboda projevu, volnost, to mě přitahuje. Vybírám si významné osobnosti naší globální společnosti a portrétuji polovinu jejich obličeje, jsou to takové interaktivní hry s publikem. Technika je absolutně moje – dlouhý, vertikální formát, bílá a černá akrylová barva „hozená“ rukama na dřevo, velmi krátký čas vzniku díla. Moje portréty jsou psychologické, každou osobu nejprve studuji, zajímám se o její názory, cit, charakteristiku, pokouším se vidět svět jejíma očima. Snažím se postihnout duši. Je to proces téměř náhodný, taková procházka obličejem.

Je důležité, ze které země umělec pochází? A pokud ano, co mají španělští umělci společného?

Ano, je to důležité. Jsme ovlivňováni společností, věcmi, které nás zaujaly. Ale svou roli hraje také světlo, počasí, historie a mnoho dalších věcí. Umění je jazykem, jímž se umělec vyjadřuje, a jazyk má každá země jiný. Ve španělském umění můžete najít ironii, provokaci, odvahu, možná i trochu výstřednosti.

Proč jste si k životu vybral Berlín?

Přijel jsem do Berlína na popud andaluské regionální vlády, španělského velvyslanectví a také díky majitelům německých galerií, kteří se o mé umění zajímali. Začali jsme spolupracovat prostřednictvím výstav a veletrhů umění. Cítím se být mezinárodním umělcem, pracoval jsem např. v Itálii, Portugalsku… Zůstat v Berlíně jsem neplánoval, ale pak se objevila má velká láska Zofie a já jsem plány změnil.

Co znamená technika action painting a proč ji máte rád?

Je to princip rychlého malování, které sdílím na scéně s publikem. Rád pracuji za přítomnosti diváků, protože mohu vidět jejich bezprostřední reakce. Portrét je obvykle hotový do hodiny, namalovaný vzhůru nohama. Příprava samozřejmě trvá daleko déle. Je to originální technika, hra s abstrakcí, hra s černou a bílou a různými odstíny šedé. Jak se rozhoduji, zda zobrazím pravou nebo levou část obličeje? Vybírám, jak lépe přenést duši na dřevo. A dřevo nakonec musí promluvit.

Není asi jednoduché uspořádat výstavu svých obrazů.

Touhou každého umělce je ukázat své práce. Když dokončím sérii obrazů, hledám způsob, jak je představit veřejnosti. Problémů s tím bývá vždy dost: patronáty, sponzoři… S uměleckými projekty je to stejné jako při ostatních výstavách nebo veletrzích. Mám mnoho pozvánek, abych se zúčastnil různých uměleckých akcí, ale musím pečlivě vybírat, aby má díla byla prezentována tak, jak bych si představoval.

Kterých odborných cen si vážíte nejvíc?

Samozřejmě si vážím každého ocenění své práce. Největší radost jsem měl z ceny na Mezinárodním bienále ve Španělsku, kterého se zúčastnilo na tisíc umělců z celého světa. Občas jsem zván do některých soutěží i jako porotce, a tak vím, jak je těžké rozhodnout mezi mnoha umělci z různých zemí, kteří jsou mistry ve svém oboru a mají za sebou dlouhou kariéru.

Vaše práce jsou k vidění v muzeích, institucích a nadacích po celém světě, ale i v soukromých sbírkách. Čím myslíte, že to je, že jste poměrně brzy dosáhl takového úspěchu?

Je to pro mě velká čest. Za tím vším ale stojí spousta práce, úsilí. Opustil jsem své zaměstnání, hodně jsem riskoval, dělal obtížná rozhodnutí. Život umělce není snadný, velkým povzbuzením jsou pochvaly. Uznání mi projevili Nick Cave, Karel Gott… Stává se mi, že mě někdo zastaví na ulici, pochválí mou práci, chce se se mnou vyfotografovat, nebo poprosí o podpis. Ještě jsem si na to nezvykl a vždy se trochu stydím.

Své portréty malujete na velká plátna. Jak jste přišel na skvělý nápad zmenšit je a využívat na originálním spotřebním zboží, jako jsou boty, látky, kabelky?

Namaloval jsem na velkém formátu stovky portrétů, známá je především série věnovaná osobnostem literatury a malby, která vzbudila pozornost na různých soutěžích. Po deseti letech jsem se rozhodl vytvořit novou sérii, místo dřeva jsem chtěl využít jiný, netradiční materiál. Namaloval jsem portréty na plátky španělských espadrilles – tedy typických plátěných bot. Vybral jsem si proto pouze španělské osobnosti a ohlas byl velmi příznivý. Zofie vytvářela kolekci „Belle epoque“, a protože jsme si vždycky moc přáli zkusit společnou práci, namaloval jsem portréty na šaty pro módní přehlídku Fashion Live v Bratislavě. Já sám žádné zkušenosti s módou nemám, ale když začala hrát hudba a modelky vyšly na molo, byl jsem nadšený.

Vaše partnerství je spojením dvou umělců. Jak se navzájem inspirujete?

Zofie je skvělá, talentovaná umělkyně. Její šperky říkají všechno. Jsou velmi neobvyklé, čistá ruční výroba. Každý šperk vzniká mnoho hodin, je originální, přesný. Máme velmi podobné názory na většinu věcí, estetické vidění, bavíme se o svých nápadech, jako bychom byli propojeni. Nejen že ji miluji a obdivuji, je mou múzou. Není jen mou modelkou na mnohých obrazech, ale v mém díle je i její duše.

Oba rádi cestujete. Která země na vás udělala největší dojem?

Zamilovali jsme si Thajsko, konkrétně Chiang Mai. Krásu krajiny, ale i mentalitu lidí, jejich úsměvy, zvyky. Existuje mnoho hlavních měst, která mě inspirují, Praha byla prvním z nich. Miluji Českou republiku, kulturu, historii, gastronomii, krajinu. Proto jsem začal tvořit sérii La Boheme.

Zofie pochází z Česka, v Praze jste v roce 2015 uspořádal i svou výstavu.

Praha je nádherná a Zofie mi ukázala mnoho krásných míst. Začínám rozumět i českým slovům, poslouchám, když se Zofie baví s maminkou. Výstava proběhla v hotelu Le Palais pod záštitou španělského velvyslanectví a byla úspěšná. Představil jsem na ní portrét španělského krále Filipa VI. Zúčastnilo se mnoho osobností české společnosti. Při vernisáži jsem namaloval portrét Franze Kafky, u příležitosti stého výročí vydání jeho slavné knihy Metamorfózy. Portrét vznikl během hodiny, spolu se mnou byli na pódiu i tanečnice a kytarista, bylo to velmi působivé. A byl to vlastně první obraz do série La Boheme.

Které další portréty českých osobností do této série patří?

Po Kafkovi to byl portrét Karla Gotta, kterého obdivuji nejen jako umělce, ale také jako člověka. Následovali další, které považuji za velké osobnosti jak české kultury, tak společnosti vůbec: Mucha, Kupka, Smetana, Dvořák, ale i Masaryk nebo Havel…

Podporujete některý z charitních projektů?

Snažím se o to v několika zemích. Ve Španělsku např. nadaci na podporu lidí s AIDS, nebo postižené Alzheimerovou chorobou. V Česku jsem podpořil projekt Galavečer pro Slunce. V Thajsku jsem učil malovat 130 dětí, to byl nezapomenutelný zážitek a chci ho brzy zopakovat. Děti miluji, a když jim mohu jakkoliv pomoci, udělám to rád.

Jsou dny, kdy nemalujete? Co dalšího vás baví?

Jsem umělec, ale jako všichni ostatní lidé se musím zabývat i běžnými věcmi, vyřizováním pošty, přípravou workshopů. Má práce je mým koníčkem. Někdy jsem unavený, ale disciplína je pro umělce velmi důležitá. Rád chodím na procházky se sluchátky na uších, čtu nebo hraju na kytaru a spolu se Zofií milujeme cestování.

Co je podle vás úkolem současného umění?

Umění má přirozené a jedinečné poslání – zlepšit život naší společnosti prostřednictvím svého poselství.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Oficiální stránky: www.emiliofornieles.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře