Karel Kordas - multiinstrumentalista

Karel Kordas, foto: Zbyněk Maděryč

„Jednou jsem nepřišel na hodinu marxismu-leninismu a i když jsem se řádně omluvil, řekla mi paní prorektorka, že absenci omlouvá jedině ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to na JAMU zabalil.“ Karel Kordas

Karel Kordas zasvětil celý svůj život dětem. Částečně ho inspiroval Bolek Polívka, a proto svá dětská představení uvádí jako „hudební klauniády“. Je jiný a je rád. Za ta léta, co je v branži, se ovšem hodně věcí změnilo. Jak sám říká, děti vyspěly, jsou dravější, věková hranice se posunuje. Děti, které dříve chodily na jeho představení, dnes už spíše chodí po diskotékách. Při vzpomínkách na některé malé brepty na pódiu se musí smát. Děti na sebe i své rodiče často prozradí takové věci, že se i Karel Kordas občas zapotí ve snaze z toho „vybruslit“.

Zeptám se hned na úvod, dostalo vás někdy nějaké dítě svou otázkou nebo nečekanou reakcí? 

Situace, kdy děti řeknou něco, co by asi mělo zůstat jen v kruhu rodinném, se samozřejmě stávají. Já vzpomínám na malého klučinu, který na pódiu během chvilky vcelku detailně převyprávěl ostatním dětem a zaraženým paním učitelkám domácí hádku maminky a tatínka. A vše zakončil tím, že překvapenému publiku oznámil „že teda tatínek nemluví s maminkou, ale babička zase nemluví s tatínkem“. Byla to legrace, u které vám cukají koutky, ale musíte zachovat klid a všechno zvládnout.

Ale začněme popořádku, můžete mi popsat, kdo vlastně jsou KUK a CUK a jak tyto postavičky vznikly? 

Moje manželka byla herečka. Spolu s ní jsem začal jezdit po městech ve velkém souboru s programem „Brno vás baví“. Po čase jsme si ale se ženou řekli, že by nebylo špatné začít hrát po děti. Vždy jsem obdivoval Bolka a jeho klauniády, tak se mi v hlavě zrodil nápad, že utvoříme klaunskou dvojici. Něco, co tady nikdo nikdy nedělal. A vymysleli jsme KUKA a CUKA. Já byl KUK, který přijde na pódium a udělá na děti „kuk“ a manželka byla CUK – pokaždé sebou cukla a udělala „cuk“. Začínali jsme v roce 1980.

Existovalo v té době pro děti něco podobného? Nebo někdo, kdo by se tím zabýval profesionálně, tak jako vy s manželkou?

V té době existovalo Mimtrio, které tvořili Michal Nesvadba, Světlana Nálepková a Václav Upír Krejčí. Společně s nimi, Markem Ebenem a někdy také Dádou Patrasovou, která tehdy začínala, jsme jezdili do Prahy do tehdejšího Paláce kultury a oddechu a dělali tam komponovaný program pro děti. Byli jsme z Brna jediní, které si tam asi tak šestkrát do roka zvali. Každý tam měl svůj program. Velmi rád vzpomínám na Marka Ebena, který hrával pro děti písničky na kytaru a do toho zpíval. Byl úžasnej.

Bylo to v době, kdy mu vážně onemocněla jeho manželka Markéta a on to velice statečně nesl. S Markem Ebenem si pamatuji i jednu vtipnou historku. Já si tehdy koupil od Rusáků volhu kombi v krémové barvě a přestříkal si ji na červenou. Přijeli jsme zrovna do Prahy, vjeli do garáží a tam jsem se potkal s Markem Ebenem, který řekl: „Pane kolego, není ta barva příliš angažovaná?“ A já na to: „Pane kolego, jiná v Brně nebyla“. Oba jsme se tomu zasmáli. Je to velmi slušný člověk. Také jsme vystupovali v televizním „Studiu Kamarád“, které tehdy bylo hodně populární.

Před léty vás postihla smutná událost. Vaše žena, váš parťák, zemřela na rakovinu, vy jste ale rozhodl pokračovat dále...

Bylo to pro mě velmi smutné období. Přemýšlel jsem, co dál. Chtěl jsem v tom, co jsme spolu se ženou celý život dělali, pokračovat. Nejdříve jsem přemýšlel o tom, že bych si k sobě někoho našel. Ale nebylo by to ono. Má žena byla jedinečná. Tak jsem vymyslel jezevčíka CUKA.

Studoval jste na JAMU. Jaký obor?

Studoval jsem na JAMU obor režie, ale nakonec jsem studium nedokončil. Celé mě to tam štvalo, ale poslední kapkou byla příhoda, kdy jsem nepřišel na hodinu marxismu-leninismu, nicméně paní prorektorce jsem se řádně omluvil, že jsem měl představení, které nebylo možné zrušit. A ona na to, že absenci omlouvá jedině ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to zabalil.

Kde čerpáte náměty a inspiraci? A proč právě klauniády?

To je různé... Jedu třeba v autě, něco mě napadne, napíšu si to na papírek a pak se k tomu doma vrátím. Nebo jsem na procházce se psem, něco uvidím a napadne mě, jak by se to dalo udělat pro děti. U nás, jak už jsem říkal, hudební klauniády pro děti nikdo nedělá. Proto jsem si vybral tento typ programu. Využívám všechny možné věci, třeba hadice, saxofon, speciální trumpety, obyčejnou konvičku na zalévání, na kterou hraju. Děti to baví, jsou překvapené, co všechno se dá dělat s obyčejnými předměty.

Kdo pro vás skládá hudbu a kdo píše texty? Nebo si všechno připravujete sám? Máte více spolupracovníků?

Před lety jsem se seznámil s Jiřím Žáčkem, který mi do dneška píše texty. Na jeho texty zase píše hudbu kamarád, muzikant Mirek Hanák, člověk, který zcestoval celý svět. Spoustu textů si také píšu sám.

V současné době jsou mezi malými posluchači se svými vystoupeními oblíbeni Michal Nesvadba nebo třeba Dáda Patrasová. V čem jste jiný?

Rozdělil bych to asi takhle. Dáda má ty nejmenší děti, Michal Nesvadba je mim a o mně se říká, že jsem multiinstrumentalista. Na nás chodí děti z mateřských školek a z prvního stupně základních škol. Naše heslo je: „Ať jsi holka, nebo kluk, pobaví tě KUK a CUK“. To nám vymyslel Jiří Žáček. Šnůry dělám od pondělí do čtvrtka, vyhýbám se pátkům, kdy je zasekaná dálnice.

Není v této „dětské branži“ rivalita, právě třeba u výše jmenovaných dětských bavičů?

Víte, o to já se nestarám, jde to mimo mě. Všechno si dělám sám, rád si to sám oddřu, ale zase vím, kdo je za to zodpovědný. Jen já. Nepodbízím se nízkými cenami, chci si uchovat svoji profesní hrdost.

Vzpomenete si ještě, co jste hrával kdysi, třeba na vaše úplně první představení pro děti?

Spíše to otočím, vzpomínám si, jak jsme byli napnutí a čekali na reakce od dětských diváků. Předtím jsme totiž hrávali jen pro dospělé publikum a to je samozřejmě úplně jiné. Ale všechno dobře dopadlo, děti byly spontánní, reagovaly a nás to s manželkou moc bavilo.

Máte podporu města? Vychází vám vstříc?

Nemám a přiznám se vám, že mě nikdy ani nenapadlo, abych někam šel a přešlapoval někde u dveří. Nechce se mi nikde doprošovat.

V současné době je poměrně hodně malých dětí díky nám, „Husákovým dětem“. Já sama mám ročního chlapečka. Nicméně podle demografických ukazatelů to s námi (s celou Evropou) jde z kopce a do budoucna se bude rodit dětí stále méně. Jste na tento fakt připraven? 

Budu se muset přizpůsobit situaci. Ale zatím si nestěžuji. Jsem připraven na všechny možnosti. Vždycky jsem se uživil a věřím, že se uživím i v budoucnu. Kdysi dávno, když Bolek Polívka otvíral své divadlo, potkali jsme se v hotelu U Jakuba a on mi tehdy nabídl, abych pro něj dělal své projekty pro děti, tzv. „Dětské dny“. Nesmírně si toho vážím a jsem rád, že naše spolupráce přetrvává do dnešních dnů.

Můžete porovnat dnešní děti s dětmi z doby, kdy jste začínali? Jsou stejné, nebo v něčem jiné?

Je to jiné. Vždy, když si domlouvám nějaké vystoupení, tak se paní učitelek ptám, zda „jsou děti už lupiči, nebo ještě jdou“. Protože dříve byli „páťáci“ ještě ti, co běžně chodili na naše představení. Dnes už jsou tyto děti často úplně jinde a zajímají je už úplně jiné věci. Jsou dříve dospělé. Hranice se posunula. Děti jsou také daleko vyspělejší v reakcích na má vystoupení. Jsou odvázanější. Více komunikují. Mám jednu zásadu a tou je „nikdy na děti nešišlat“. Vyplácí se mi to a má to i dobrý vliv na učitele. Začnu nějakou pěknou muzikou a potom vlítneme na jeviště. A zbytek je už na publiku.

Jaký je váš sen? Máte splnitelné sny?

Mým snem by byla klauniáda v pařížské Olympii. To je asi, bohužel, jeden z těch nesplnitelných. Ale splnitelných je mnoho. Rád jezdím do Bratislavy a jsem potěšen, že mi tam děti, i když mluvím česky, rozumí. Samozřejmě, že se snažím program občas zpestřit nějakým tím slovenským slovíčkem, ale jinak je to celé v češtině. A víte, co mě těší nejvíce? Když je legrace a jsem na pódiu v přátelském kontaktu jak s dětmi, tak s jejich rodiči. Když vidím, že je to baví a že reagují, po představení za mnou přijdou a poděkují. To pak cítím, že to co dělám, má smysl!

Děkuji za rozhovor.

Karel Kordas, divadlo pro děti KUK & CUK http://kukacuk.cz/

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: www.ibestof.cz

Tagy: dětské divadlo, divadlo, herectví, hudba, hudebník

Komentáře