Marie Kinsky – ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA

01.07.2016 06:36 | Eva Procházková

Narodila se ve Francii a svůj život spojila s tancem. Tanečnice, producentka, taneční pedagožka, choreografka a propagátorka současného tance vystudovala taneční konzervatoř a univerzitu na Sorbonně, a když se v roce 1997 se svým manželem přestěhovala do Čech, ve svých uměleckých aktivitách pokračuje i tady. Cílem sdružení SE.S.TA (pozn. redakce: Setkávání současného tance), které založila a dodnes řídí, je pomoci v rozvoji lidem, kteří se profesionálně věnují tanci. Nabízí jim setkávání, vzájemné poznávání a spolupráci v mezinárodním kontextu. Marie Kinsky se věnuje i propojování tance s jinými uměleckými obory a snaží se přinášet divákům nový, netradiční pohled na současný tanec. Za šíření francouzské kultury byla v roce 2015 jmenována francouzským velvyslancem rytířkou Řádu umění a literatury. Od roku 2013 pořádá SE.S.TA vždy na počátku léta ve Žďáru nad Sázavou festival KoresponDance.

Od samého počátku po vystudování taneční školy jste se prezentovala nejen jako tanečnice, ale i jako pedagožka. Je to běžné, nebo to souviselo s tím, že vaše aristokratická rodina nechtěla, abyste vystupovala na pódiu?

Ano, i to mělo vliv na mé rozhodnutí. Ale hlavně jsem nevěřila, že mohu být špičkovou tanečnicí. Pedagogická práce mě bavila, viděla jsem, že má smysl i pro ostatní, a to rozhodlo. Když se dnes ohlédnu zpátky, nelituji, myslím, že to byla správná cesta.

Vy jste nikdy neměla sen stát se baletkou, primabalerínou?

Takový sen jsem opravdu nikdy neměla. Mě zajímal tanec jako takový, to, co mi dává – možnost pochopit svět, rozumět sama sobě, komunikovat jinak než slovy.

Kudy vedla vaše cesta od baletu k modernímu tanci?

Velmi brzy jsem zjistila, že balet není to, čemu bych se chtěla věnovat. A tak jsem hledala – zkoušela jsem historické tance, po nich současné a postupně jsem došla až k japonskému tanci buto, kterým tanečník vyjadřuje své vnitřní obrazy. Ve Francii je takové hledání poměrně jednoduché. Vše se nabízí, člověk může vyzkoušet, co je pro něj to pravé. Lidé, kteří se věnují různým tancům, se setkávají, předávají si své zkušenosti, dělí se o své pocity, je na každém, jak s tím naloží. V Čechách byly takové možnosti velmi omezené, viděla jsem pro sebe možnost pokusit se to změnit.

Po patnácti letech aktivní taneční kariéry ve Francii jste se s manželem přestěhovala do Čech. Váhala jste, bála jste se o svou další práci v nové zemi?

Samozřejmě jsem měla obavy, že má taneční kariéra skončí, že budu hodně sama. Zároveň to ale byla velká příležitost poznat něco nového, zkusit začít jinde. Viděla jsem tu velmi šikovné tanečníky, kterým ale chyběly zkušenosti a tradice, z nichž by mohlo vzniknout něco nového. To byl ohromný rozdíl proti Francii. Probudily se ve mně pedagogické sklony, chtěla jsem se pokusit ukázat zájemcům, kudy dál.

K tanci už jste se nevrátila?

Vrátila. Měla jsem štěstí a byla to i velká náhoda, ale už dva měsíce po svém přestěhování do Prahy jsem znovu tančila. Nejdřív mě můj dřívější spolupracovník pozval na festival, který řídila Lenka Flory. Lenka mě požádala o záskok za nepřítomnou tanečnici a díky tomu jsem pak dostala angažmá ve skupině současného tance Lenky Flory. A tam mě uviděl ředitel Francouzského institutu, který právě hledal někoho, kdo má zkušenosti s tancem. Slíbil mi pomoc a podporu všech tanečních aktivit, pro které se rozhodnu. Tak to vlastně celé začalo.

Jaký je největší rozdíl mezi českým a francouzským současným tancem?

Francouzský způsob není tolik zaměřený na výsledek, spíše na způsob provedení. První „porevoluční“ absolventi taneční konzervatoře v Čechách, tanečníci, choreografové i pedagogové byli velmi zajímaví, tvořiví lidé. Neměli ale praktické zkušenosti a nebyl nikdo, kdo by jim je předal. Kdo by jim ukázal, jak analyzovat, jak na základě nápadu tvořit, psát tanec. Pokusila jsem se z Francie pozvat lidi, kteří by jim mohli pomoci. V Češích je hodně silná fantazie, imaginace, Francouzi pomohli s uměleckým procesem. Výsledkem je skvělá spolupráce, která už žije svým vlastním životem, beze mě. Znovu se ukázalo, že jedna a jedna nebývá dvě, ale mnohem, mnohem více.

Jaké jsou dnes, po téměř dvaceti letech pobytu u nás, vaše nejdůležitější aktivity?

V roce 1999 jsem založila sdružení SE.S.TA, které se v roce 2010 stalo Centrem choreografického rozvoje. Jeho cílem je rozvíjet současný profesionální tanec v mezinárodním kontextu, a to organizováním workshopů, rezidenčních pobytů, přednášek, setkávání. Snažíme se pomoci všem, kteří se chtějí ve své práci zdokonalovat, dále se rozvíjet, rozšiřovat své obzory a nacházet pro sebe nové výzvy. Je určený profesionálům, kteří tu mohou spolupracovat s ostatními na vytváření netradičních forem tance.

Je do vaší práce zapojený i váš manžel?

Ve spolupráci s manželem pokračujeme s rekonstrukcí areálu zámku Žďár nad Sázavou, snažíme se ho přetvořit v kulturní centrum, které bychom chtěli využívat k prezentaci umění, k setkávání umělců i všech lidí, kteří mají zájem o umění. Taková setkávání jsou důležitá pro hledání a nacházení nových impulzů pro tvůrčí práci. Myslíme si, že je to jedna z krásných možností jak využívat kulturní památky. Zajímavou aktivitou, která spojuje SE.S.TA a zámek Žďár je festival KoresponDance, letos se koná už čtvrtý ročník.

A to ještě není zdaleka všechno, čemu se věnujete…

Jsem členkou spolku Vize tance, v němž se snažíme o propojení všech organizací, které se starají o nezávislé umělce a tanečníky. Spolupracujeme i se státními orgány, např. jsme iniciovali spolupráci mezi školami a tanečními pedagogy s cílem seznámit žáky s tancem. Věnujeme se také projektu Druhá kariéra, který pomáhá s uplatněním tanečníků, kteří přestávají s aktivním tancem, aby mohli předávat své zkušenosti dalším.

Mají podle vás naši mladí tanečníci šanci prosadit se ve světě?

Vidím tu kolem sebe hodně talentovaných mladých lidí, kteří potřebují vyzrát, potřebují se více kontaktovat se světem a získávat zkušenosti. Smekám před nimi, protože vzhledem k podmínkám, které pro svou práci mají, jsou opravdu dobří. Moc bych jim přála, aby měli stejné možnosti, jako jsou třeba ve Francii, aby se mohli rozvíjet. Pokud můžeme, nabízíme jim rezidenční pobyty, dáváme jim kontakty, zveme je na své akce.

A právě jednou z významných akcí, kde mají umělci možnost potkávat se a předávat si zkušenosti, je již zmiňovaný festival KoresponDance, který se každoročně na začátku léta koná ve Žďáru nad Sázavou…

Ano. Název festivalu vyšel z evropského projektu KoresponDance Europe, který byl v roce 2011 ukončen, my jsme na něj navázali. Symbolizuje setkávání, komunikaci mezi umělci navzájem, mezi umělci a diváky a samozřejmě symbolizuje tanec. V době festivalu se totiž tančí všude, v různých prostorách žďárského zámku, ale i ve městě samotném. V Praze se koná velké množství různých festivalů, sem do Žďáru ale mnohdy přicházejí lidé, kteří nejsou odborníky, kteří nic podobného nikdy neviděli. Je to úžasné, na první ročník přijelo kolem tisíce lidí, vloni dvakrát tolik… Snažíme se dovést lidi, kteří běžně netancují, k pochopení, co jim může tanec dát, jaké obohacení jim může přinést.

Není to zvláštní, otevírat svůj domov tolika lidem?

Nebereme žďárský zámek jako svůj domov, je to památka, za kterou máme odpovědnost, celá naše rodina je šťastná, že to tu v době festivalu ožije, máme radost, že se tu lidé scházejí a dohromady něco krásného tvoří. Několik účinkujících se schází už tři týdny před začátkem, společně tu pracujeme, společně jíme, dochází k mnoha neformálním setkáním, k navazování přátelství. Je to tak veselá a tvůrčí atmosféra, některé projekty dostávají svou podobu až přímo tady, na místě.

Jak obtížné je přivádět do Žďáru světové tanečníky?

Rok od roku je to čím dál jednodušší. Prostory tady jsou tak unikátní, nádherné. Uvádíme programy pro dva typy publika – pro rodiče s dětmi a pro profesionály, umělce. Vždy se všechno báječně propojí, lidé jsou nadšeni a rádi přijíždějí. Naším cílem není vytvořit divadlo, ale roztancovat celý zámek. Tančí se na nádvoří, v muzeu, v koncertních či svatebních sálech, ale i ve městě. Pořád mě baví a překvapuje skvělá atmosféra, která se tu pokaždé vytvoří, lidé jsou si blíž. I když účinkující jsou doslova ze všech koutů světa, letos to bude ze 14 zemí, přijedou tanečníci z Turecka, Mexika, USA a dalších zemí, všichni společně stolují třeba s malými dětmi ze žďárského pěveckého sboru, který také vystupuje. Je to pro každého z nich velký zážitek.

Vy sama se snažíte propojovat tanec s výtvarným uměním, zpěvem, architekturou – jaké to je?

Netradičním spojením různých druhů umění vznikají úžasná představení, která divákům přinášejí hluboké zážitky. Třeba tanec mezi obrazy či objekty v Národní galerii, nebo tanec ve spojení s videoprojekcemi. Principy umění spojují a dávají tanečníkům nevídané možnosti, rozšiřují také obzory choreografům. V mnoha případech se snažíme vtáhnout do představení i diváky, aby si sami zažili atmosféru tvůrčí práce. Vytváříme taneční instalace, trochu podobné těm výtvarným, jen obohacené pohybem.

Nevyhýbáte se ani extravagantním formám, skoro šokujícím…

Máte asi na mysli vystoupení Něžný bagr, které bylo velkým lákadlem prvního ročníku festivalu KoresponDance. Mnozí návštěvníci si po letech nevzpomenou na název festivalu, ale ptají se, jestli zase bude „tanec s bagrem“… V letošním ročníku se chystá neméně působivý tanec na vysoké čínské tyči, který předvede portugalský umělec, ale i tanec v krabici nebo tanec, kde má své místo pneumatika či kámen, a mnohé další, velmi zajímavé umělecké zážitky.

Budou se moci zapojit i diváci?

Samozřejmě. Chystáme pro ně taneční, hudební či divadelní ateliéry, kde mohou tvořit spolu s umělci, na závěr plánujeme velkou párty, do které se ve speciálně připravené choreografii zapojí jak diváci, tak umělci, organizátoři, producenti. Podrobnější informace naleznou zájemci na webových stránkách SE.S.TA.

Myslíte, že se v naší zemi dostává modernímu tanci takové pozornosti, jakou si zaslouží?

Ještě ne, ale určitě to postupně přijde. Snažíme se o to i my s kolegy z oboru. Současný tanec nemá v porovnání s ostatními takovou tradici, pár desetiletí tu ještě budou chybět odborníci, kteří mají zkušenosti, prošli světovými projekty a mohou pomáhat mladším. Obor bude dospělý, až přijdou vyzrálí lidé, kteří budou schopni prosadit své zkušenosti a vést své následovníky. Věřím, že se k tomu blížíme.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv Marie Kinsky

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře