Martin Vavrys - malíř a sochař

19.10.2014 10:30 | Michaela Lejsková

Martina Vavryse provázelo umění doslova od narození, a tak není divu, že se poté, co vyrůstal v inspirativním prostředí ateliérů, stále po boku svých rodičů–umělců, rozhodl i on vydat tímto směrem. To, že si zvolil správně, potvrzuje fakt, že malováním a výstavami si v současné době plní sny. Den, kdy je dobré začít něco tvořit, pozná hned po probuzení a do svých děl ukrývá své vnitřní pocity.

 

Kdy se u vás začalo projevovat umělecké nadání?

Vyrůstal jsem v prostředí ateliérů svých rodičů, rovněž malířů. Umělecké nadání se díky tomu začalo projevovat již v raném věku pěti let.

 

A kdy propuklo umělecké nadšení?

Bylo to pro mne něco jako samozřejmost, maluji od mala. Malování mne bavilo a chytlo od začátku, neuměl jsem si představit, že bych v životě dělal něco jiného.

 

Vystudoval jste Soukromou střední uměleckou školu designu. Tato volba byla tedy jasná?

Volba to byla jasná, líbilo se mi na škole to, že určitým způsobem dávala volnost v tvorbě. Přišel jsem na školu již vybaven technickými znalostmi od svého otce, známého akademického malíře Pavla Vavryse. Studoval jsem u akademického malíře Jaroslava Kláta, který vedl ateliér výborně, a velice si ho za to vážím. Studium na této škole mělo pro mne velký přínos. Inspirací byli pro mne ze začátku ovšem samozřejmě i můj otec a matka.

V jaké chvíli jste mohl říct, že jste se uměleckému oboru začal věnovat opravdu profesionálně?

Svůj první obrázek jsem se rozhodl prodat již v osmi letech své dětské lékařce, za symbolických 100 korun. (smích) Samozřejmě jako profesionál jsem se začal cítit daleko později. Asi spíše po prvních uskutečněných úspěšných výstavách.

 

Co si vůbec představujete pod pojmem umění?

Podle mého názoru by umění mělo představovat a sdělovat autorovy vnitřní pocity. U mě jde o pocitovou výpověď prožívané současnosti zrcadlící se z mého podvědomí. Příliš nekoukám po laciných módních trendech.

 

Jak byste popsal styl svých děl?

Charakteristiku obrazů a můj malířský styl bych zařadil do kategorie lyrického expresionismu. Malba je dravá, hodně strukturovaná, pak kontrastně přechází v hladké plochy a jemný detail. Na abstrahovaném pozadí se nacházejí četné fragmenty, ze kterých prosvítají reálné předměty, postavy či symboly. Chaos života malířsky rozehraného na plátně si pak vnímavý divák jako mozaiku skládá ve výsledný dojem dle malířova vyššího sdělení. Alespoň tak by to mělo být.

 

 

Jakým způsobem jste se k aktuálnímu stylu dostával?

Dlouhá léta trvalo, než jsem si našel vlastní cestu. Sdílel jsem podobné životní hodnoty a přístup k umění jako rodiče, a tak se přirozeně stalo, že jsem v jisté míře navázal na jejich tvorbu. Tímto by se mohlo někomu zdát, že jsem vstoupil na vyšlapanou cestičku a měl to na své umělecké dráze jednodušší. Naopak.

 

Z jakého důvodu?

Životní filosofie rodičů a jejich tvorba, se kterou se vnitřně plně ztotožňuji, mi zpočátku kladly velkou výzvu k hledání samostatné výtvarné cesty. Ctil jsem řemeslnou stránku, jejíž příklon k hodnotám klasické malby někdy vzory rodičů připomínal. Postupně se mi stále víc dařila snaha o jinou obsahovost díla. O to, aby každý obraz vypovídal o mém nitru a měl svůj příběh. Aby nebyl pouze dekorativní kreací, jak je to dnes často k vidění u mých současníků.

 

Vytváříte obrazy, sochy a realizujete se i v architektuře. Co vás naplňuje nejvíce?

Své malířské kreace si občas ověřuji i plasticky. Svařované železné obrovské plastiky vznikaly již před 15 lety. Rozhodoval jsem se, zda malovat, či sochařit, ale bylo to naprosto zbytečné. Zůstal jsem u obojího. Dokonce někdy propojuji techniky, spojuji malbu s plastikou. Myslím ale, že jsem především malíř.

 

 

Co vás inspiruje?

Dá se říci, že úplně všechno.

 

Kdo je vaším uměleckým vzorem, tedy kromě vašich rodičů?

Existuje spousta vynikajících malířů, jejichž děl si vážím. Osobně jsem ovšem opravdu vycházel právě ze svých rodičů. Když člověk vyrůstá v takovém prostředí, hraje si jako dítě v ateliéru svých rodičů nebo místo toho maluje, tak ho to jistou mírou ovlivní. Později jsem si hledal vlastní cestu. Mezi svými malířskými současníky vystupuji jako solitér.

 

Jaké otázky si při tvorbě svého umění nejčastěji kladete?

Kladu si otázky, jaký je vztah dnešního člověka ke zmechanizovanému světu, a s dramatickou divadelností nastavuji s ironickým odstupem bystrého glosátora tomuto světu bohatě fasetované zrcadlo. Hraji si s citlivostí diváka a snad i s jeho trpělivostí, když si s jistou chladnokrevností přivlastňuji ikonografii zkomercializovaných mýtů dneška, abych předem mařil všechny případné interpretace.

 

Na co ze svých děl jste nejvíce pyšný?

Pyšný jsem na spoustu svých děl, jak obrazů, tak i soch. Například socha Vědma svařovaná plynem a elektrikou, se kterou jsem vyhrál soutěž pro mladé umělce do 35 let. Socha dnes k mé velké radosti zdobí reprezentativní prostory městského úřadu Prahy 1.

 

Jak se cítíte v momentu, kdy s nějakým dílem začínáte?

Je těžké jen tak začít, jen tak přijít a začít tvořit. S tím pocitem, že právě dnes to přišlo, se musí malíř už probudit. Je to zvláštní pocit, který neumím popsat. Je to jako nějaké vnitřní napětí, kterého se musí okamžitě využít a předat světu své sdělení skrze plátno a barvy.

 

Jak často tyto pocity zažíváte?

Takový stav se nedostavuje každý den. Člověk musí být správně naladěn. Když se tento stav zrovna nedostaví, věnuji se řemeslným věcem, například detailům, nebo dokončování obrazů, což je také těžké. Psychicky nejnáročnější je ale začátek.

 

A jaké jsou pocity po jeho dokončení?

Musím být spokojený na první pohled. Je těžké se rozhodnout, že je obraz hotový. Kdy je ta správná chvíle, to je opravdu velmi náročné. Rozhoduji se instinktivně. Stává se mi také, že některý obraz leží v ateliéru dva roky a nejsem schopný udělat závěrečné tahy. Proto obraz na delší dobu odložím. Po delší době obraz opět postavím na štafli a v tu chvíli přesně vím, co mám dělat, a obraz dokončím během půl hodiny. U některých obrazů je to zřejmé okamžitě. Tak či tak se cítím při dokončení skvěle a jdu se odměnit.

 

Jakým způsobem?

Většinou posedět s přáteli u dobrého vína nebo piva.

 

Jste schopen dělat více věcí naráz, nebo se vždy soustředíte pouze na jednu?

Mám vždy rozpracovaných více obrazů, zhruba kolem padesáti i více. Postupně se k nim vracím podle nálady.

 

Co musí dílo splňovat, abyste s ním byl opravdu spokojen?

Nesmí mi vadit absolutně nic, jinak světlo světa nespatří a ateliér neopustí do té doby, dokud nebudu spokojený. Věta typu: „Mistře, nemáte nějaký zkažený obraz?“ u mě neplatí.

 

Jak překonáváte tvůrčí krizi, pokud tedy něco takového zažíváte?

Tvůrčí krizi neznám a nezažívám.

 

Obklopujete se svými díly?

Samozřejmě. Sotva se otevřou dveře domu, budete si připadat jako v galerii. V prostorách, ve kterých žiji, je obraz, kam se podíváte. Mám i svou podkrovní galerii na Praze 1, kde se scházíme s přáteli.

 

Jaký obraz od jiných autorů, klidně můžeme zamířit i do nereálna, byste měl nejraději ve svém domě?

Mám spoustu oblíbených autorů, myslím ale, že by se na zdi nenašlo místo. Jsme totiž v rodině čtyři malíři. Já, otec, matka i sestra malujeme. Kdybych si měl vybrat, tak by to byl obraz od nějakého starého mistra jako například od Rembrandta.

 

Kdo ze současných moderních autorů je vám nejbližší?

Můj otec, ze kterého jsem vycházel. Inspiroval jsem se samozřejmě jako každý malíř i někým jiným, ale spíš jen podvědomě.

 

Na vašich obrazech se často objevují ženy. Čím vás žena ke ztvárnění dokáže zaujmout?

Svou krásou a jemností.

 

Jsou rodiče také vašimi kritiky? Jak se vůbec s kritikou vyrovnáváte?

Dlouho byli, čehož nelituji. Chápal jsem to jako součást studia. Nyní se kritika ze strany rodičů již neobjevuje. Kritiky si vážím, je potřeba ji pokorně přijmout.

 

Které město byste označil za umělecké?

Myslím, že Praha je umělecká, je mi zde po této stránce dobře. Praha žije uměním, jak výtvarným, tak hudbou a divadlem. Samozřejmě jsem navštívil spoustu míst po světě, například Washington, kde jsem měl výstavu v ruském kulturním centru, Rusko, Francii, Itálii, Řecko, byla by toho spousta. Před dvěma lety jsem byl v New Yorku, který žije uměním neskutečným způsobem a nedá se to s Prahou srovnávat, ale vždy se vracím moc rád domů a na Prahu nedám nikdy dopustit.

 

Dovedete si představit, že byste se realizoval ještě v něčem jiném než v umění?

Již se realizuji delší dobu, vedu rodinnou galerii a mám i jiné podnikatelské aktivity.

 

Dá se v dnešní době uměním uživit?

Uměním se dá živit. Musí se k tomu přistupovat pokorně a zodpovědně, mít víru a vytrvalost. Veškerá energie dobře investovaná do času stráveného u malování se vždy vrátí. Nejde to samozřejmě okamžitě, cesta k úspěchu je dlouhá.

 

Dá se vůbec obecně dělat umění pro peníze?

Nikdy se nesmí u malování myslet na peníze, nebo jestli se obraz prodá, a přizpůsobovat tomu svou tvorbu. Takový obraz se totiž zaručeně neprodá.

 

Jaký máte umělecký sen?

Sny se mi částečně plní tím, že maluji a vystavuji. Mám za sebou četné výstavy u nás i v zahraničí na prestižních místech. Můj sen je stále vystavovat. Můj aktuální sen je pak vidět například Japonsko a Sankt Peterburg. Možná se mi to splní docela brzy – v Japonsku se již plánuje výstava.

 

Co pro vás znamená krása a krásno?

Krása a krásno jsou neodmyslitelné, obzvlášť v dnešním světě.

 

Děkuji za rozhovor. 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Martina Vavryse

Oficiální stránky Galerie Vavrys: www.galerievavrys.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Alwyn Prague www.alwynhotel.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře