Mgr. Tamara Černá alias SofiG – umělecká fotografka, primabalerína, choreografka, baletní mistr

23.01.2013 23:09 | Darina Blatská

 

 

 

 

„Já miluju lidi. Strašně ráda je pozoruju a zajímám se o ně. To mi jistě pomáhá v mé tvorbě.“ Mgr. Tamara Černá alias SofiG

 

 

 

Dalo by se říct, že někteří lidé prožívají sen mnoha jedinců. Proplouvají životem ladným krokem baletky, předávají své bohaté zkušenosti novým generacím a zachycují krásu lidských výrazů skrze fotografické umění. Život někdejší primabaleríny, choreografky, baletního mistra a v současnosti známé fotografky Tamary Černé alias SofiG se jeví jako pohádka.

Vaše kořeny sahají až na Ukrajinu. Udržovali jste doma kulturní tradice?

Pod pojmem tradice si každý představuje něco jiného. Pro mne jsou to především vysoké morální a kulturní hodnoty, kterých si u svých předků velice vážím. Pomohly mi orientovat se v mém životě, najít vlastní směr.

 

Od útlého dětství jste se pohybovala v inspirativním uměleckém prostředí. Byla tedy od začátku vaše profesní volba jasná?

Moje rodina mě vedla vždy ke všestrannosti a obdivu ke vzdělání. Proto je toho dodnes mnoho, co bych chtěla umět a znát. Obdiv ke kráse a možnosti doby, která dovolila rozvoj původně aristokratického odkazu – baletu, vedly mé kroky plynule k tomu, že jsem tento náročný obor mohla začít v dětství studovat.

 

Čím vás klasický balet tak zaujal?

Klasický balet je nejen extraktem krásy a oduševnělosti, ale i náročným intelektuálním oborem. Koordinace pohybů je jiná než u sportu a filozofie podstaty tance, stejně jako psychologie ztvárňovaných postav, posunuje obor do oblasti vyžadující od interpreta fanatickou oddanost, která je – na druhé straně – také velmi upokojující.

 

Téměř každá malá holčička touží věnovat se baletu. Jaké musí splňovat předpoklady, aby se mohla tomuto křehkému tanci věnovat?

To je těžká otázka. Věnovat se baletu, třeba jako koníčku, může vlastně každý z nás. Ale dosáhnout opravdu dobrých výsledků v tomto oboru je výjimečně obtížné a vyžaduje to nejen fyzické možnosti, ale i úsilí zvládnout související obory, to znamená všestranné vzdělání, hudbu, literaturu, psychologii, anatomii a další.

 

Baletkám byla odjakživa připisována jistá lehkost, ženskost a křehkost. Fascinuje malá děvčátka na baletu právě tohle?

Na tuto otázku už asi nedokážu správně odpovědět. Z pozice člověka, který se dostal na druhou stranu baletní cesty, ale můžu říct, že život sólistky baletu je nezaměnitelný, inspirující a opravdu překrásný. Rozhodně stojí za prožití a překonávání všech těch těžkých
a náročných chvil. Tyto, někdy kruté okamžiky, rodí výjimečné věci a zážitky, které se v běžném životě zažít nedají.

 

Myslíte si, že je klasický balet většinou atraktivnější pro něžnější pohlaví?

Toto je otázka, na kterou bych mohla odpovědět v případě, kdy bych mohla prožít obě možnosti. V tomto životě jsem se narodila dívkou. Proto můžu jen zopakovat, že jsem ve své baletní minulosti šťastná byla.

 

Máte někde schované své první baletní střevíčky, na které hledíte s nostalgií?

Ne, určitě ne. Mám úplně jinou povahu. Nežiji minulostí, i když byla krásná. Mám před sebou tolik krásných plánů! Nádherných a velikých cílů. Balet se stává jen pokladnicí zkušeností, ze které můžu dále čerpat.

 

V jakém věku je nejlepší s baletem začít? A naopak, v jakém věku nejčastěji a z jakých důvodů dochází k ukončení baletní kariéry?

Pokud chcete balet dělat profesionálně a na určité opravdu slušné úrovni, pak to není obor pro každého. Začít je nejlepší co nejdříve. Třeba už výchovou ke kulturnímu povědomí v rodině. Později i k určitým návykům, dále ke vnímání hudby a estetiky… Ve výjimečných případech je ještě možné začít i v přibližně deseti letech. Tehdy, když děti nastupují na taneční konzervatoř. Ale myslím si, že i tyto talentované děti si už přinášejí ze svých rodin nějaký dobrý základ. Přinejmenším sílu vůle.

 

 

Jsou vám blízké obrazy Edgara Degase? Sám se nejčastěji věnoval vyjádření pohybu baletek.

Život a tvorba Edgara Degase má mnoho společných indicií s mým životem. Jeho prarodiče pocházeli z aristokratického prostředí. Preferoval ve své tvorbě zaznamenání pohybu
a lidského těla či emocí. To jsou hlavní atributy i mé fotografické tvorby. Člověk, tedy nejen tanečnice, ale veškerý život lidstva okolo nás, a dynamika okouzlily i mne. Pravé lidské emoce. Právě proto nejen já, ale i tento francouzský malíř, hledáme spíše místa mimo divadelní scénu. On také maloval především intimní tematiku zákulisí. Ale na rozdíl ode mne Degas maloval třeba i koňské dostihy stejně často jako balet. Já zase miluju reportáže, streetfoto a umělecké portréty.

 

V jaké zemi/městě se podle vás tanečníkům daří nejlépe?

Myslím si, že nejlépe se tančí těm tanečníkům, kterým někdo dokáže splnit a vytvořit podmínky pro přípravu náročného představení. Peníze! To je to, co takové umění potřebuje. Proto největší vývoj k dobrému balet zaznamenal buď na francouzském dvoře za vlády Ludvíka XIV., nebo v carském Rusku, nebo později opět ve Francii atd. Je to obor náročný nejen na samotné tanečníky, ale i na provozovatele, který se rozhodne tento nádherný
a náročný obor ve svém divadle zachovat.

 

Mluví se o vás jako o ženě, která má nadání hluboce se vcítit do psychologie svých hraných postav, například osudové ženy, jako jsou Anna Karenina a Carmen. Jak jste se na role připravovala?

Měla jsem štěstí tančit mnoho rozdílných postav. Tyto dvě většinou lidé zmiňují kvůli vyhrocené dramatičnosti obsahu. Stejné úsilí mě ale stála příprava na balety s odlišnou tematikou. Třeba hlavní role v baletu Coppélia (Swanilda), Mechmene Banu v Legendě o lásce, překrásná role Myrthy v baletu Giselle nebo spousty roztodivných vil a dalších rolí klasického baletu. Milovala jsem i role moderního repertoáru. Jejich jména nejsou tak známá, ale příprava na tyto krásné role život tanečnice obohatí. Stejně jako choreografie na symfonickou hudbu. Měla jsem i štěstí zažít to, že jeden z moderních baletů (Eva) byl napsán přímo pro mne. Chtěla bych tímto za něj autorovi Danielu Fikejzovi veřejně poděkovat. Můj život, to dodávám už s humorem, obohatila i „hlavní role“ v opeře. Role Fenelly v Němé z Portici. Je samozřejmě „němá“, ale je součástí velkého odkazu významných romantických balerín (Marie Taglioni a Fanny Elssler).

 

Jste narozena ve znamení raka, jehož charakteristikami jsou cit, empatie a vnímavost. Myslíte, že tyto tzv. račí vlastnosti vám dopomohly k hlubší expresi lidských emocí?

Jsem z lidí zvyklých spoléhat sami na sebe. Pokud se mi daří, je to vždy díky mému zájmu
o danou věc. Já miluju lidi. Strašně ráda je pozoruju a zajímám se o ně. To mi jistě pomáhá v mé tvorbě.

 

Kterou svou taneční inscenaci považujete psychicky, ale i pohybově za nejnáročnější?

Myslím, že nejnáročnější byla asi role Anny Kareniny, zato ale nesmírně krásná a velice ženská. Tančila jsem ji v době, kdy mě velice zasáhla.

 

Během své profesní dráhy jste vystřídala několik zajímavých pozic. Od tanečních kroků, přes práci sólistky baletu, choreografické činnosti, baletního mistra až po práci art fotografa.

Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, asi. Daří se mi postupně procházet obory, které jsou sice částečně podobné, ale mají samozřejmě velice odlišnou náplň. Mám ráda tvůrčí práci. Chtěla bych si neustále rozšiřovat vzdělání a zároveň na znalostech budovat svou tvorbu v uměleckých oborech, které v daném životním období dokážu zvládnout.

 

Choreografie musí být časově náročná. Z práce jdete domů, kde vás v podstatě čeká další práce. Měla jste také čas věnovat se jiným koníčkům?

Moje práce v každém z oborů mě vždy plně uspokojovala. Nepotřebuji jiné koníčky, protože studium těchto oborů je velmi rozmanité a naplňující. Nepěstuju žádné volné dny, protože moje práce je tak krásná, že tím ráda zaplňuju každou chvilku.

 

Co vás vedlo k tomu, že jste se přestala věnovat tanci jako takovému a začala se věnovat práci uměleckého fotografa?

Tuto otázku malinko doplním. Práci s baletem v divadle se věnuji neustále. Ukončila jsem jen aktivní dráhu tanečnice, což je v určitém věku samozřejmé. Balet je obor pro velmi mladé umělce. Přestože novým tanečníkům můžu nyní pomáhat v jejich dráze, ráda bych také samostatně dále tvořila a měla možnost vyjadřovat své pohnutky a názory. Nyní to dělám prostřednictvím uměleckých fotografií.

 

Činilo vám velké problémy to, že jste obor fotografování nikdy nestudovala, nebo jste rozený technický typ?

Myslím, že technika v žádném uměleckém oboru není to, co k umělecké tvorbě stačí. Ovládnout technicky fotoaparát není to, co by z člověka udělalo fotografa. Udělá to z vás jen výrobce technicky správných obrazů zaznamenávajících danou skutečnost. Nicméně, zvládnutí techniky fotografování a výroby fotografií je velice důležité a je potřeba tomu věnovat určitou námahu a čas. Dále je však potřeba umět tyto vědomosti použít i „jinak“. Umět vytvořit umělecký „nadrozměr“. Umět dané zákony rozšiřovat nebo i malinko narušovat... Využívat ve prospěch vyjádření a přenesení děje, vzkazu nebo třeba jen nálady. Tady mi hodně pomáhá to, že jsem musela své názory na vše ohledně umělecké tvorby aktivně budovat už od dětství.

 

Myslíte, že je těžší se profesionálně prosadit doma, nebo v zahraničí?

Myslím, že je důležité najít vnímavé nadšence, kteří ve vašich dílech umí najít vzkaz pro sebe. Něco, co je pro ně tak pěkné nebo důležité, že by si přáli mít konkrétní obraz doma, kde se na něj mohou v klidu dívat a něco jim bude přinášet. A takoví lidé, kteří potřebují obklopovat se krásou, láskou, se mohou najít na různých místech světa. Tanec, hudba ani obrazy nemají ani jazykové bariéry a dobrota, láska, krása a život je blízká mnohým lidem na světě.

 

Nejčastěji fotíte v divadelním prostředí. Máte nějaké oblíbené objekty nebo scény, ke kterým se ráda vracíte?

Ne, je tomu jinak. Nejraději fotím opravdový život. Reportáž. O mé snímky z baletního prostředí je ale zase největší zájem, protože znalost nejen oboru fotografického, ale i složitého oboru baletu mi dává větší volnost v tvorbě těchto obrazů. Do svých obrazů s balerínami ráda vkládám lidské emoce, dynamiku pohybu, někde svět našich snů, ale také třeba symboliku.

 

Zajímá vás lidské vyjadřování vnitřních pocitů. Jak tyto lidi vyhledáváte? Sednete si například do parku a fotíte lidi?

Myslím si, že vznik takovýchto snímků je o mnoho složitější. Pokud máte na mysli streetphoto. Musím však přiznat, že moje cesta je takovým mým malým tajemstvím.

 

Fotíte raději barevně, nebo černobíle? Volíte raději digitální, nebo klasický fotoaparát?

V tomto nemám mantinely. Také nevím, proč se nějak omezovat a nevyužívat všechny možnosti.

 

Na vašich fotografiích nejčastěji vídáme ženy a děti. Nebo se nám to zdá?

Určitě se vám to zdá. Velice ráda fotím muže. Zajímavé muže. A tím, že se mi líbí lidství jako takové, můžu říct, že na mých obrazech budou vždy lidé - jakéhokoliv věku i pohlaví. Občas vytvářím i fotografie, na kterých lidé nejsou. To má svou filozofii, na kterou tady není dost prostoru. Tak snad třeba příště.

 

Mimoto se zaměřujete i na romskou tematiku. Jak jste se k tomu dostala?

Nezaměřuju se na romskou tematiku, řekla bych. Moje reportáže z romského prostředí - jak městského, tak i reportáž z romských osad na Slovensku, nejsou nijak etnicky motivovány ani nemají tyto lidi nijak vyčleňovat z ostatní tvorby či světa okolo nás. Jsou součástí mého zájmu o všechny lidi okolo mne.

 

Můžeme se v brzké době těšit na nějakou výstavu vašich aktuálních fotografií?

Já i lidé okolo mne, tím myslím naprosto krásný a v ideálech vznešený tým spolupracovníků, pracujeme na mnoha dalších krocích. Vytyčili jsme si veliké cíle a můžeme jen věřit, že se budou brzy postupně vyplňovat tak, aby moje tvorba byla dále viditelná.

 

Co můžete jako fotografka nabídnout široké veřejnosti, která by ráda styl vašeho focení promítla do svých zaznamenání hodných okamžiků?

To je velmi různorodé. Mezi mé klienty patří lidé vyznávající hodnoty, tradice, výjimečnost a kvalitu. Moje práce - hotové obrazy nakupují sběratelé do svých soukromých sbírek nebo jen pro potěšení domů nebo jako investici. Moje portrétní fotografie si zvykli používat mnozí přední umělci nejen z divadelního světa pro svou prezentaci. Já využívám k focení nejraději přirozeného světla. Tím se možná odlišuji od mnohých ostatních fotografů. Mé fotografie jsou také někdy používány k prezentaci v časopisech a podobně. Každé focení s klienty a pro klienty je pro mne výzvou a nebráním se dalším nápadům a zkušenostem.

 

Žijete dlouhodobě v Ostravě. Ve městě, které vyhrálo druhé místo ve volbě Evropského hlavního města kultury. Jak byste své město co nejlépe charakterizovala?

Myslím, že Ostravě úspěchy přeju, ale určitě to nehraje žádnou roli ve výběru města, kde žiju. Ostravu jsem doposud neopustila především z ryze lidských důvodů. Protože jsem měla v tomto městě donedávna svou maminku. Ostrava je ještě i místem, kde studuje můj syn, který je pro mne vším. Myslím, že právě rodina je na světě jednou z nejdůležitějších věcí, a tedy i důvodem, který pro mne z Ostravy dělal vždy OSTRAVU.

 

Děkuji vám rozhovor.

Já také velmi děkuji a přeji vám i všem čtenářům hodně úspěchů, štěstí, krásy a lásky.

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: z archivu Tamary SofiG www.sofig.cz

http://about.me/SofiG

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře