Michaela Žemličková - malířka

Michaela má klasické, krásné a poměrně tradiční jméno.  To, co dělá, je však velmi netradiční. Má ojedinělý dar zkratky. Tvoří černobílé obrazy „jedním tahem“, některé dvěma či více tahy, nicméně její styl, pojetí, témata i zpracování jsou zcela výjimečné. Nejen u nás, ale i v Evropě a na celém světě! Kdysi jí jeden astrolog řekl, že má „Mozartovský aspekt“ a v podstatě v tom, co dělá, je stejně geniální, jako byl on. Michaela Žemličková je bezesporu ojedinělá umělkyně. Miluje figurální kresbu, nekřičí v barvách ani v liniích, a přitom je světová už nyní. Vystavuje v Česku i ve světě, potkává, jak sama říká, nebývale vzácné a hodné lidi, díky nimž se jí daří jít stále dál. Je autorkou pamětního listu pro hlavní město Praha a Obecní dům, Černobílou výstavou zahajovala Černobílé turné Lucie Bílé, ilustrovala knihy, brožury, časopisy. Ve svém malířském světě se ani na chvíli nezastaví.

foto: Michal Landa.

Pocházíte z umělecké rodiny? Měl někdo z vašeho příbuzenstva výtvarný talent? 

Z umělecké rodiny nepocházím, ale vzhledem k tomu, že můj bratr je sochař, tak se pravděpodobně nějaké umělecké geny v našem rodě určitě skrývaly. Bohužel nikdo z našich předků neměl tu možnost a podmínky je dále rozvíjet. To se podařilo úplnou náhodou až nám s bratrem.

Na který z obrázků z raného dětství si pamatujete?

Na kocoura Vavřince, detektiva sportovce

Kterými malířskými technikami jste prošla a která z nich vám je dodnes nejbližší?

Zpočátku jsem experimentovala s akrylem a akvarelem, ale když jsem se poprvé dostala k peru, štětci a černé tuši… zamilovala jsem se a už jsem jí přes dvacet let věrná. Kresba je médium, které považuji za latinu v umění.

foto: Michal Landa.

Každá cesta umělce je těžká, snadno z ní lze sejít. Co vás na ní drží? 

Když něco nebo někoho milujete a děláte všechno pro radost, tak vás tato myšlenka nikdy nenapadne. Miluji svoji práci. Malování je pro mne pocit radosti a potřeby, je to nekonečný příběh a pro mě zázračný lék. Malování je mou trvalou touhou.

Říká se, že přímo posvátným okamžikem se stává chvíle, kdy se malíř ocitne před čistým bílým plátnem a než udělá svůj první tah štětcem.

Ano, souhlasím. Ale já jsem ještě úplně jiný případ. Tím posvátným okamžikem se pro mne stává chvíle, která přichází spontánně, kdy se mi motají nebo spíše strkají myšlenky v hlavě a já nevím, které mám dát přednost dříve. Mám tolik nápadů, že je v podstatě nestačím „ukládat“ na papír.

Ovlivnila vás tvorba Oty Janečka? 

S dílem pana Janečka jsem se seznámila až při své první vernisáži v galerii „U Zlatého kohouta“ v Praze. Velmi mile mě překvapil jeho minimalistický akt ženy u samého vstupu do galerie.

Mohla byste vzpomenout na osobnosti světového malířství, jejichž dílo vás ovlivnilo či alespoň okouzlilo? 

Spíše, než malíři mě oslovují sochaři. Ve výtvarném umění mě zcela určitě okouzlil Pablo Picasso, ale jen na sklonku života v jeho poslední tvorbě svých minimalistických studií. A vzhledem k tomu, že už není mezi námi, tak se snažím, nebo si troufám, jeho dílo posouvat dál. (smích)

Na první lásku ani na první výstavu se zpravidla nezapomíná. Jaká byla ta vaše? 

Děkuji vám za otázku. Nezapomínám ani já. Obě byly plné radosti a emocí… A velmi ráda bych touto cestou poděkovala majitelce galerie „U Zlatého kohouta“ v Praze paní Mirele Zukal. Svým profesionálním a lidským přístupem mi „ otevřela“ umělecký svět. 

foto: Michal Landa.

Vystavujete i v cizině. Jak je obtížné prezentovat svou tvorbu v zahraničí? A je srozumitelná i v zemích s odlišnou historií? 

Přirovnala bych výtvarné umění k hudbě a notám. Jako noty a hudba neznají hranic, tak si myslím, že podobně i výtvarné umění nezná hranice jazyků. Já se nezabývám kulturními ani náboženskými tématy, proto se domnívám, že mé umění je snadno vnímatelné.

Můžete přiblížit, jak vypadá běžný den malířky Michaely Žemličkové? 

Žiji úplně obyčejný život starostlivé mámy a manželky. A každý den u nás je zcela jiný. Ale to zná každá maminka se dvěma nebo více dětmi. A v mezičasech stále pracuji.

Kolik procent na obrazu představuje vlastní  řemeslnická dřina a kolik nápad, invence?

Myslím si, že myšlenka každého díla by měla být pro každého autora (obrazu, písně…) prioritní. Nejvíce práce představuje a pro mě osobně zároveň nejzajímavější je „myšlenku vymodelovat“ svojí vlastní hrou linek. Řemeslnickou dřinu nevnímám, netrpím, užívám si tvoření. Obvykle končím, když začínám gumovat více než malovat.

Jakým způsobem přijde kumštýř ke svému ateliéru? Je to váš první, nebo jste se již stěhovala do lepšího?

Vlastním ateliér doma. Slýchávám často, že bych si měla ateliér pořídit na jiném místě, izolovat se, ale dokážu se soustředit jen v klidu domova. Vše mám soustředěné na jednom místě… Mohu zároveň pracovat, vařit a být zároveň součástí rodinného kruhu, cítit blízkost, kterou k životu nutně potřebuji.

Čínští i japonští malíři upřednostňovali jednoduchou linii kresby. Není možná v tom největší umění?

 A nejtěžší asi také. Čím méně výrazových prostředků používáte, tím složitější je vyjádřit myšlenku a obsah. Možná proto mám ráda jednoduchost a čisté linie.

Pro každého autora je jistě důležitý nástroj, s nímž pracuje. Je to vaše výrobní tajemství, nebo máte něco nejoblíbenějšího? 

Tajemstvím určitě ne. Už jsem vyzkoušela pera, štětce i tuše od různých japonských, čínských a jiných světových firem, ale pro mne je světovou jedničkou firma Faber-Castell, která funguje na celosvětovém trhu již 250 let. S jejich pery psali už W. A. Mozart, Napoleon Bonaparte, L. v. Beethoven, J. W. Goethe, K. Lagerfeld a jiní…

Jistě máte mezi svými plátny pár svých nejoblíbenějších, která byste za žádných okolností neprodala… Můžete se o nich zmínit?

Abych byla upřímná, tak si všechna svá díla maluji pro sebe. A když se s nimi loučím, toužím po tom, aby jejich majitelé z nich měli stejnou nebo alespoň podobnou radost jako já, když jsem je „přiváděla na svět“.

A pro mne je nejlepší vždycky to poslední…

foto: Michal Landa.

Na čem v současné době pracujete?

V posledních měsících nejintenzivněji pracuji hlavně na dílech pro výstavu v Dubaji, velmi mi na ní záleží. Budou tam prezentována díla, ve kterých použiji novinky s tušemi a některé části obrazu budou ve tmě svítit. Těším se znovu na vernisáže v Praze,  Bratislavě a Moskvě, které proběhnou též pod záštitou společnosti DIC. Dlouhodobě dodávám svá díla do různých galerií, kde si je lidé mohou prohlédnout a třeba i koupit. Téměř deset let spolupracuji s časopisem For Golf, pro který maluji světové golfové legendy. Tvořím pro tematické takzvané „Domácí úkoly“ a charitativní dražby pořádané galerií La Femme. Aktualitou je také projekt pro České Budějovice, zadáním jsou historické památky. Zabývám se i tvorbou obrazů na objednávku, nebo vymýšlením firemních log pro různé firmy. Novinkou je termín pro výstavu v Paříži.

Přála byste si někoho, kdo by vám stál modelem?

Tak teď jste mě konečně upřímně rozesmál. Zatím jsem tuto touhu, aby mi někdo stál modelem, v sobě nepocítila. Napadá mě možná jen nějaký model pro karikaturu. Občas mi stával modelem pro mé akty můj manžel, teď už ho raději netrápím, vystačím si s představami. Lépe se mi malují ženy a různé podoby ženství i ve své nedokonalosti nám tak blízké. Líbí se mi, když je žena ženou, muž mužem, což se v dnešní době trochu vytrácí. Ženy jsou pro mě více nositelkami emocí, mají odlišné naladění duše a „řeč těla“.

Mám ráda jejich ženskost, něhu, jemnost, eleganci, jejich touhy, vášně, mateřskost… Proto tvoří většinu mých obrazů ženy.

Jak byste popsala dílo všeobecně? 

Myslím si, že do svého díla vkládáme ze sebe daleko víc, než si myslíme, a je jedno, jestli malujete strom nebo velrybu.

Čeho si kromě své tvorby nejvíce užíváte?

Náš život je, myslím si, místem různých možností… Každý si čas, který tady máme, plníme po svém.

Donutila jsem se pokračovat v angličtině, chodím pravidelně na pilates, do lesa, pěstuji malou zahrádku, víkendy jsem se synem Josífkem na tenise. Starší syn Jan se připravuje na studium vysoké školy v Londýně.

Miluji smích, spontánnost, nadhled a radost mezi lidmi. Ta mi dává sílu žít a těšit se na nové impulsy, třebaže se někdy do toho všeho pořádně „ zašmodrchám“… 

foto: Michal Landa.

Jaké je vaše životní motto? 

„Život je křehký a nikdo nemáme garanci zítřka… Tak mu dejte všechno, co máte.“

A jak říkávala maminka Forresta Gumpa: „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, který ochutnáš.“

Kdybyste měla dnešním studentům, kteří s uměním spíše koketují, ukázat, kudy vede cesta na malířský Olymp, co byste jim poradila?

Domnívám se, že každý máme svůj „Olymp“ někde jinde. Je zapotřebí mít trpělivost a vytrvalost k jeho dosažení. A nejdůležitější je, že když do toho, co milujete, dáte své srdce, tak všechno, co namalujete nebo vytvoříte, bude mít duši. A pokud chcete být lepší než ostatní, musíte tomu dát víc než ostatní.

Jen v umění někdy platí, že hvězdy jsou vidět, až když se sešeří.

Děkuji za rozhovor.

Text Vladimír Stibor 

Foto: Michal Landa

W: www.michaela-zemlickova.cz

E: michaela.ze@email.cz

nebo zemlickovam@gmail.com

T: 0042 777 683 500

PR manažer: René Kekely a Helena Harabinová

Vytvořeno ve spolupráci:

Časopis pro spisovatele www.spisovatelejih.cz

Víno Jarmila www.vinojarmila.cz

Korektura textu: Michaela Žemličková

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz