Petr Batěk – herec, básník a moderátor

24.06.2019 22:50 | redakce

Petr Batěk není jen divadelní, filmový a televizní herec, ale také textař, skladatel a básník. Čerstvě má za sebou nejenom pořad 13. komnata pro Českou televizi, ale i vydání již třetí sbírky veršů s názvem Mezi svými rýmy, která je nejen krásná, ale i prospěšná. Plzeňský rodák a také otec dvou dětí má zkrátka rád, když dělá věci, které mají smysl.

 

Když se vrátíme do minulosti, tedy spíše do všeho dětství a teenagerského věku, kdy jste v sobě zpozoroval nutkání být lidem na očích, hrát a takto se prezentovat?

Už jako malý kluk jsem bavil skupinky lidí svými bláznivými scénkami nebo povídkami, které jsem si také sám napsal. Jako komediant jsem se asi už narodil. V patnácti jsem se rozhodl, že budu muzikantem a založil jsem si první, tehdy metalovou, kapelu Tudor. Pro herectví jsem se rozhodl až později. To mi bylo něco kolem 24 let a začínal jsem v plzeňském amatérském souboru Dialog.

 

U vás ale nešlo primárně o herectví, že? Vás chytila touha hrát, dělat muziku, což za minulého režimu nebylo jednoduché...

Je pravda, že za totality neměli kreativní umělci příliš na růžích ustláno. Díky tomu jsem si mohl na vlastní kůži vyzkoušet výslechy STB a ze změny režimu se pak patřičně radovat. Do nedávna jsem si myslel, že cenzura už neexistuje, ale zmýlil jsem se. Existuje! Dokonce i ve veřejnoprávním Českém rozhlase.

Byl jste jako mladý kluk rebel, který se chtěl vymykat z konformnosti a tehdejšího středního proudu a šel jste jinou cestou?

Ano, byl. Myslím, že toho „rebela“ mám v sobě pořád. Odpočívá, ale jakmile je nějaká příležitost, vystrčí růžky.

 

Tehdy jste s bratrem Pavlem, také hercem, založili kapelu?

S bráchou jsme začali hrát až později. Jednalo se o kapelu The End of Colours, která existuje dodnes. Hrajeme písně legendárních The Doors a patřičně si to užíváme. Mimochodem, to s tím rebelstvím také souvisí.

 

Takže klasický mladý kluk, který měl kytaru, brnkal na ni, skládal první písničky a okouzloval holky z okolí?

Na kytaru jsem tehdy jen skládal. Začínal jsem jako rockový bubeník, ale ti také okouzlují holky.

 

Jste přesto rád, že jste svou profesi a povolání začínal tehdy a ne dnes, kdy je „konkurence" daleko větší...?

Jsem za to rád. Ta doba byla sice dost náročná a nesvobodná, ale myslím, že lidé byli více pokorní. Neklouzali po povrchu a nořili se více do hloubky. I když… nebudeme bagatelizovat. Každý ať si klouže, po čem chce.

Nepřijde vám, že dnes chce být skutečně každý druhý hercem, zpěvákem či muzikantem a hlavně být přes noc slavný?

Nevím. Nezajímá mě, kdo co chce, a slavný je pro mě jenom ten, kdo má svou popularitu podloženou skutečným uměním. A těch zase tak moc není.

Kdy a kde jste měl první představení jako herec a co to bylo za kus?

To bylo někdy kolem roku 1996 ve zmiňovaném divadélku Dialog a byla to Škola gigolů v režii Slávky Trčkové.

 

Byli na vás rodiče hrdí, nebo se vás od toho spíše snažili odrazovat?

Maminka nás vždy podporovala, a myslím, že byla na oba syny pyšná. Otci bylo jedno, co děláme.

 

 

Takže jste studoval, nebo se vyučil nějakému oboru?

Já měl střední studia otcem přísně nakázána. Vyučil jsem se strojním mechanikem a maturoval těsně po revoluci.

 

Hrajete v Národním divadle v Malém princi, hostujete i v divadlech v Chebu, na Kladně, byl jste i na Vinohradech, Na Fidlovačce. Kde vám to dalo pro vás nejvíce?

To se říct nedá. Každá štace mi dala nějakou cennou zkušenost, která přispěla k mému dalšímu vývoji a směřování. Nevydržím jen na jednom místě, rád sbírám nové zkušenosti.

 

Kdo z kolegů byl, nebo stále je, takovým vaším vzorem?

Těch bylo několik, ale někteří z nich již nežijí. Velmi si třeba vážím Josefa Abrháma. V hudbě to byl například Petr Novák a teď Vašek Neckář. S oběma jsem měl a mám tu čest se znát osobně a moc si toho vážím.

 

Točil jste také v televizi, ani film se vám nevyhýbá. Co vás jako herce baví více?

Všechno stejnou měrou. Jsou to různé herecké disciplíny, a je dobré, když jsou v hereckém rejstříku pokud možno vyrovnané.

 

Máte za sebou film Evy Toulové Jak se moří revizoři, kteří někteří kritici strhali, jak mohli. Vás ale bavil…

Kritika jako taková je téma na další, hodně obsáhlý rozhovor. Odpovím vám takto: skutečný umělec kritiku nepotřebuje, pouze slova uznání. Nejpřísnějším kritikem k sobě jsem totiž já sám, a to hlavně proto, že se mám rád a mám rád i samotný předmět kritiky. Ostatní, kteří se honosí tím, že umí umělce a jejich dílo skvěle zašlapat do hlíny, neberu vážně. Většina z nich je mi k smíchu.

K tomuto filmu jste také složil muziku, že?

S Jirkou Muchou jsme do filmu připravili mou píseň Zas bude líp. A jsem rád, že se nakonec do filmu dostala. Nebylo to totiž od začátku jasné. Eva Toulová píseň opatřila filmovým videoklipem. Díky tomuto filmu jsem se také seznámil s kapelou Alchymie, které jsem účinkoval ve dvou videoklipech, a vzniklo mezi námi pevné přátelství.

 

Nedávno jste s Tomášem Magnuskem dotočil „český Dallas", seriál z podnikatelského prostředí. Co je to za příběh a jaká je vaše role?

Je to příběh jedné české bohaté rodiny a moje role v tomto seriálu je překvapivě kladná. Byla to moc hezká spolupráce v doslova rodinném prostředí a doufám, že na podzim rozjedeme natáčení druhé série. Moc se na to těším.

 

Teď jste zase točil jiný seriál. Jak moc je dnes složité orientovat se ve světě filmu a televize a vědět, co se zrovna točí?

Zajímá mě jen to, co točím já, tedy to, co se mě týká. V současné době je ta orientace těžká a možná i nemožná, takže se o ni ani nesnažím. Nedávno jsem točil hezkou roli s režisérem Martinem Koppem v novém seriálu s pracovním názvem Tísňová linka a myslím, že se diváci mají na co těšit.

 

Jak se vám osobně učí texty, ať už pro divadlo, nebo pro kameru?

Jak které. Některé se musím pečlivě učit, jiné vklouznou do hlavy za pochodu.

 

Vaše profese se neobejde bez režisérů. Máte štěstí na ty milé, klidné, nebo spíše na choleriky, kteří trhají opony, nebo rozbíjejí klapky?

Každý režisér používá k dosažení svého cíle jiné prostředky. Je mi jedno, jaké to jsou. Důležitější je, jestli ví, co chce, a jestli jeho vize, jak se říká, neplave na vodě. Rád pracuji s jedinečnými osobnostmi, jako jsou v divadle třeba Vladimír Morávek, Anička Petrželková nebo Filip Nuckols, za kamerou třeba Jiří Chlumský, Martin Kopp, Jan Pachl nebo Robert Sedláček.

 

Vy jste především herec, ale také jste moderátor, textař, hudebník, básník. Je to tak, že v každé situaci jste někým jiným, nebo cítíte, že něco převládá?

Všechno se vším souvisí. Jako v herectví jsou to jen různé role jednoho herce. Takže svým způsobem ano, pokaždé jsem někým jiným, a přitom jsem to pořád já. Nemyslím, že něco jakkoliv převládá.

 

Co je pro vás v životě i v profesi největší inspirací?

Život sám. Inspirací je všechno, co se kolem mě děje. Jsem takový pozorovatel. A situace, které zaznamenám, později použiji při tvůrčím procesu. Je to takový koloběh, který není možné nikdy vyčerpat.

 

Když se podíváme na hereckou stránku, jak složité je pro vás učit se role?

Je to taková detektivka. Učím se text nebo choreografie, ale role objevuji. Ten proces mě nesmírně baví a zajímá. Možná i proto, že na začátku nevím, jaká ta postava nakonec bude. Je v tom spousta tajemství.

 

Učí se vám lépe filmové a televizní scénáře, nebo divadelní texty?

Mezi tím není velký rozdíl. Jen ty filmové mohu hned po natáčení zase rychle zapomenout.

 

Máte nějakou pomůcku, jak se texty všeobecně učit lépe?

Nemám. Musím si najít čas, kdy se mohu absolutně soustředit, to stačí.

 

Vy jako básník musíte mít onu pověstnou múzu. Kdy múza přichází? V noci, po nějakém prožitém úspěchu, neúspěchu, zážitku...?

Múzy jsou svobodná stvoření. Přicházejí si, kdy chtějí, a kdy chtějí, zase mizí. Já se je jen učím přivolávat a lákat. Třeba tím, že věřím, že mě nikdy nenechají ve štychu.

 

Takže u sebe stále nosíte notýsek, nebo si verše, které vás momentálně napadnou, zapisujete třeba do mobilu?

Notýsků mám několik a textový soubor v mobilu používám také. Ano, musím být, jako skauti, vždy připraven.

 

Máte nějakou nejrychleji složenou básničku?

Neměřím čas, ale tvorba básní u mě není ani zdlouhavá, ani nijak bolestivá. Jde to tak nějak samo. Jakoby mnou protékal nějaký proud a já jej jen zachytával do dlaní.

 

Nedávno jste vydal svou již třetí sbírku básní s názvem Mezi svými rýmy. Kdybyste ji měl v krátkosti představit, co byste o ní řekl?

Je čistá, pravdivá, vyzrálá. A také krásná díky Míše Žemličkové, která ji ilustrovala, a nakladateli Pavlu Mészárosovi. A mám velkou radost, že je opět trochu jiná než ty dvě předešlé.

 

Výtvarnice Michaela Žemličková knihu ilustrovala opravdu nádherně, čím to je, že vaše verše a její díla jdou tak skvěle k sobě?

Míšiny obrázky jsou totiž stejně poetické. Jsou to kreslené básně. A také si rozumíme lidsky, to je neméně důležité. Ale to bylo i v případě mé první knihy Ona má křídla, kterou ilustrovala Jana Nuslauerová, nebo v druhé Výkřik motýla, kterou ilustrovala režisérka Eva Toulová.

 

Hovořil jste o tom, že kniha má i charitativní podtext. Podle čeho jste vybíral ten účel pomoci?

S příběhem Radka Zelinky, kterému je část výtěžku věnována, jsem se seznámil před vydáním knihy a společně s vydavatelským týmem jsme se rozhodli, že jej s knihou propojíme. Jsem za to moc rád. Už proto, že by se o takových případech mělo mluvit.

 

Postupně vzniká i audioverze básnické sbírky. Kdo všechno na ní pracuje?

Spousta známých jmen. Například Libuška Švormová, Miloslav Mejzlík, Pavel Rímský, Roman Štabrňák, Láďa Županič a další… Moc se na výsledek těším a užívám si každý okamžik natáčení.

 

Vloni jste se zúčastnil zcela unikátního projektu k 100. výročí Československa Zažijte to znovu, kde jste působil nejen jako prvorepublikový učitel obecné školy, ale také jste se podílel na scénáři. Co vás na tom bavilo?

Přímý kontakt s diváky. Možnost s nimi improvizovat a zatahovat je do hry. Je hezké, když některé z nich ještě dnes náhodně potkám a oni přidají k pozdravu: „to je náš učitel z obecné školy“. (smích)

 

Vám ale tato tematika není vzdálená, a dokonce ani produkce podobných projektů.

Od roku 2004 pracuji ve spolupráci s agenturou Modua na „živých obrazech“. Troufnu si říci, že jsme byli průkopníky kostýmovaných prohlídek u nás. Pamatuji si četná jednání v památkových ústavech, při kterých jsme je museli přesvědčovat, že herci do expozice patří a že je to hudba budoucnosti. A hle, dnes termín „živé obrazy“ zlidověl a hrají se téměř všude.

 

Šel byste do něčeho podobného znovu?

Ano, proč ne?! Pokaždé je to výzva. Mimochodem, na léto připravujeme další živé obrazy v Severočeském kraji.

 

Je to pro vás i jistá forma vaší prezentace...

Možná. Hlavně mě to baví.

 

Začátkem letošního roku běžela v České televizi vaše 13. komnata, prý jeden z nejsledovanějších dílů. Jste rád, že to mohlo pomoci i někomu, kdo prožil něco podobného jako vy?

Je to jako s básněmi. Myslím, že jakýkoliv příběh, který někomu pomůže, má smysl. Pokud naše 13. komnata někomu otevřela oči, nebo jej donutila alespoň o sobě přemýšlet, měla smysl.

 

Před časem jste se natrvalo přestěhoval na venkov do přírody. Nelitujete toho rozhodnutí?

Lépe řečeno na samotu, na chatu mé maminky. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Nelituji, je mi tam dobře.

 

Hledá se inspirace pro básně, ale třeba i pro ztvárnění rolí v divadle nebo ve filmu v přírodě lépe než ve městě?

Pokud máte otevřené dveře vnímání, nezáleží na tom, kde se nacházíte. Poklady a perly leží vždycky na dosah.

 

Jste otcem dvou dětí. Myslíte si, že půjdou ve vašich nebo podobných stopách?

Jsem o tom přesvědčený. Už to vlastně oba, Péťa i Kristýnka, dělají. Mám z toho radost.

 

Zní to možná jako klišé, ale máte nějaký herecký, hudební či jiný profesní sen?

Nemám, protože si své sny plním za pochodu. Rozhodl jsem se, že budu pracovat jen na tom, co mě zajímá a baví. Na to ostatní není v tom krátkém životě čas. A splnilo se mi to.

 

Jakou profesi byste si místo těch, které jsou vám vlastní, vybral, kdybyste měl tu volbu?

Já jsem jich několik v minulosti vyzkoušel a u všech bych mohl zůstat.. Byl jsem třeba redaktorem zpravodajství, zástupcem šéfa tuzemského prodeje v Bohemia sektu, skladníkem v mrazírnách, sanitačním technikem v Gambrinusu, sanitářem ve Fakultní nemocnici v Plzni… Ke všemu bych se mohl vrátit a pokračovat, jenomže nechci. Zvolil jsem si cestu do hlubin uměleckého světa a z toho magického víru už není cesty zpátky.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: René Kekely

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Michaela Dzurna

Vytvořeno ve spolupráci:

Hotel Grandium Prague www.grandium-hotel.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Pánské obleky Bandi www.bandi.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře