o lidech vynikajících ve svých profesích

Petra Janů - popová a rocková zpěvačka

02.09.2022 19:00 | redakce

Petra Janů slaví letos dvojí výročí - 50 let na scéně a 2x 35 na světě. Tak totiž nazývá své kulaté narozeniny. Nepříliš ráda bilancuje, ale jak sama říká, občas je dobré podívat se zpátky a zhodnotit úspěchy i neúspěchy. Česká televize o ní natáčí velký dokument a trojnásobná Zlatá slavice se také připravuje na svůj velký koncert v pražské Lucerně. Jaké má sny a chystá v rámci jubilejního roku nějaké novinky? I o tom promluvila zpěvačka s jedním z nejsilnějších hlasů u nás.

Foto: Lenka Hatašová

Letos je tomu 50 let, kdy jste začala se svou profesionální kariérou. Jaká byla tehdy vaše očekávání?

Tak především, kdyby mi tehdy někdo řekl, že za padesát let budu ještě zpívat, budu plnit sály a budou mě znát a chodit na mé koncerty téměř čtyři generace fanoušků, tak bych si asi zaklepala na čelo a pomyslela bych si něco o bláznech. Jsem za to všechno tomu nahoře, ale samozřejmě i mým příznivcům nesmírně vděčná. Velmi mně těší, že na mých koncertech je různý věkový průměr fanoušků a všichni si se mnou zpívají ty největší hity.

Bez jaké písničky, tedy hitu, nemůžete odejít z pódia? Co by vám fanouškové neodpustili?

Každý ze zpěváků, který má své hity, za což jsem nesmírně šťastná, protože to dnes není tak úplně běžné, má prostě skladby, které si s ním příznivci zpívají. U mě je to třeba Jedeme dál, S láskou má svět naději, Motorest, Sbohem všem láskám dej, Není nám už sedmnáct nebo Říkej mi…

A co písnička Já o něm vím své, kterou jsme kdysi nazpívala, a také natočila jako klip s nedávno zesnulou Hanou Zagorovou?

Ten v repertoáru běžně nemám, ale ta písnička se velmi povedla. Je hodně lidí, a teď po Hančině odchodu stále více lidí, kteří mi i říkají nebo píšou, že mají tuhle skladbu rádi a hodně pro ně znamená. Byla to tehdy krásná práce a písnička se povedla.

Kdybyste měla vystihnout několika slovy Hanu Zagorovou, jaká slova byste volila?

(…delší zamyšlení) Tak to se nedá vyjádřit jen pár slovy. Ale… dobře. Talentovaná, nadaná, úspěšná, usměvavá, empatická, hezká, zdravě cílevědomá, přátelská a hodná. Hanka byla nesmírně milý a hodný člověk. Byla pro mnoho lidí inspirací. Měla celá léta svůj styl a své fanoušky. Vždyť její každoroční Lucerny o tom jen svědčily. Její hity jsou a vždy budou nesmrtelné.

Také Vaše hity se staly nesmrtelnými. Čím to je, že písničky staré dvacet třicet čtyřicet let si dodnes lidé zpívají? A dokonce je hrají rádia.

Z toho mám obrovskou radost, protože to je pro zpěváka nejvíc. Vezměte si třeba kromě té Hanky i Karla Gotta. Já jsem měla obrovské štěstí jak na hudebníky, tak i textaře. Skladatelé a textaři jsou pro zpěváky stěžejní. Když uvedu pár jmen Svoboda, Krečmar, Rytíř, Borovec, Petřina… to samo o sobě něco znamená.

Vždy je důležité nezapomenout na ty zásadní lidi.

To máte pravdu. Proto musím jmenovat další důležité pány. Prvním byl a stále je úžasný a jedinečný Jiří Suchý. Dobrá duše Semaforu, člověk, bez kterého by tohle nádherné a originální divadlo nebylo a nebyla bych nejspíš ani já. To on mi dal šanci spolu s Jirkou Císlerem. A pak taky skvělý režisér František Polák. To je pán, který má na svědomí různé televizní estrády, včetně legendárního Možná přijde i kouzelník. Jemu vděčím za to, že když jsem měla za totáče jakýsi roční distanc, on se nebál a přizval mě právě do tohohle pořadu, který se mnoho let natáčel v táborském divadle. To bylo taky moc hezké období. František nám dával volnost v té kreativitě a vznikla řada nezapomenutelných scének - od Ital nezná ten zázrak, až po číslo, kde jsme tenkrát s Pilarkou, Zichem, Bobkem, Jandou hráli staroušky. To mělo tak obrovský úspěch a dodnes, když se to reprízuje, tak mi lidi píšou. Podívejte se, je to 37 let a pořád to diváky baví. Jen bych ráda věděla, o čem se za skoro čtyřitel let bude dát říct to samé?

Mluvila jste o štěstí na autory a kolegy. Štěstí jste ale měla i ve volbě partnera. Nebo se mýlím?

Vůbec ne! I když ze začátku to tedy na žádnou velkou lásku nevypadalo (smích). Tehdy v 70. letech minulého století mi přišel jako hrozný namyšlený Pražák. Právě takové v těch Sekerkových Loučkách v Českém ráji, kde jsem vyrůstala, vyhazovali v noci z hospody a dostávali tam na budku. (úsměv). Nicméně nejprve to byl můj manažer, a až pak partner a nakonec manžel. Takže jsem říkala, že mám doma mana-žela.

Foto: Lenka Hatašová

Když Michal Zelenka před více než deseti lety zemřel, čekal Vás nelehký úkol. Postavit se na vlastní nohy. To nebylo asi zrovna jednoduché.

To rozhodně nebylo. Nebylo mi dvacet ani třicet, takže jsem opravdu zůstala jako sám voják v poli. Všechno, co dělal Michal, zůstávalo na mě. Musím ale říct, že jsem na sebe dodnes pyšná, že jsem to všechno ustála bez ztráty kytičky. Dneska jsem už taková samostatná jednotka, a i když mám bezvadný tým kolem sebe, umím věci, o kterých jsem tenkrát ani netušila, že existují. Člověk si zvykne na všechno, a když přijde krizová situace, má dvě možnosti: buďto se z toho zbláznit nebo fungovat na dvě stě procent. Já jsem si vybrala tu druhou variantu.

Jste pověstná tím, že nemusíte nějaké bilancování se raději díváte dopředu, ale přeci jen, kdybyste se měla ohlédnout za tím svým padesátiletým profesním životem, které období vnímáte jako nejdůležitější nebo nejkrásnější?

Rozhodně období v Semaforu. To bylo pro mě důležité, nasměrovalo mně a udělalo ze mě profesionála se vším všudy. A nejkrásnější…? Každé období má to své, nicméně teď se možná cítím nejlépe.

Opravdu?

Jak říkám, všechno má svoje, ale teď jsem ve stádiu, kdy si to už jenom užívám. Kdy si můžu vybírat, kdy opravdu ´nemusím´, jen chci. Byla bych ráda, kdyby mě tu ten nahoře ještě pár hezkých desítek let nechal a já jsem si mohla pořád to jeviště užívat. Mám bezvadnou kapelu Amsterdam. Když my to na těch prknech rozbalíme, tak to stojí za to. Najednou člověk zapomene na strasti života a všechny ty chmury okolo nás a aspoň na tu hodinku a půl žiju jenom tím.

Předpokládám, že Vaši fanouškové a diváci s vámi?

No, to si pište! Jsem šťastná, že za mnou chodí lidi různých generací s tím, že si to užili. Že si s námi i zazpívali, anebo třeba, že některou písničku z těch novějších neznali, ale líbila se jim.

Takže podobně to bude vypadat i v Lucerně na Vašem dvojvýročním koncertě?

Myslím, že stoprocentně. Bude to průřez tou mojí kariérou. Budu mít dva hosty – Petra Jandu, který letos slaví sám výročí a s Olympicem mají šedesátiny. Pak si se mnou duet Odlišný generace zazpívá mladý zpěvák a hudebník z Opavy Petr Cieplý. Těším se, že tam pokřtíme i mé nové dvojalbum Hity a rarity. No a že ta atmostéra v tom úžasném sále, kde jsem vystupovala nesčetněkrát a párkrát jsem tam měla i svůj vlastní velký koncert – naposledy k mým pětašedesátinám, bude bezvadná.

Pamatuji si, když jste slavila šedesátiny a na jeviště Vám přišli popřát, kromě Marty Kubišové, i Eva Pilarová a Karel Gott. Jak na to vzpomínáte?

S láskou a dojetím. Byla to nádhera. Mrzí mě, že tyhle dva skvělé lidi, naprosté profíky, bezvadné kolegy, které jsem celá ta léta měla nesmírně ráda, velmi jsem si jich vážila a ctila je, mi letos popřát už nepřijdou. Ale já myslím, že tam budou kdesi v duchu s námi. Budu se opakovat, ale jsem šťastná, že jsem mohla zpívat v jejich době a stát se jejich kolegyní.

Někteří o Vás možná netuší, že nejste zpěvačka jen koncetní, ale také muzikálová. Rozhodně máte i v tomto ohledu na co vzpomínat.

Dovolím si říct, že muzikálová éra byla taky v jistém ohledu pro mě zásadní. Účinkovala jsem celkem v 13 z nich. Jeden hezčí než druhý. Ať to bylo v Karlíně, Kalichu, na Broadwayi.. Bylo to hezké, ale bylo toho dost. Nabídky bych měla stále, ale opravdu je s díky odmítám. Chci být svobodná. Ve vší úctě, už nechci někde dva měsíce zkoušet, a pak být vázána večer co večer, nebo i kdyby dvakrát týdně, kde prostě nejméně hodinu před začátkem musíte být. Tohle ráda přenechám těm mladším.

Všichni Vás znají jako zpěvačku, v podstatě i herečku, protože jste se objevila v asi třech nebo čtyřech filmech, včetně pohádky. Ale jaká je Petra Janů v civilu. Co ji baví, těší, zaměstnává?

Správně jste řekl – objevila se. Nepovažuji se za žádnou herečku. Natolik jsem opravdu sebekritická. Jsem však za ty zkušenosti moc ráda. Pokud se opravdu cítím v něčem takzvaně silná v kramflecích, pak v tom zpívání. To miluju. A pokud se ptáte, jaká jsem v soukromí, pak bych vás odkázala na ty, kteří mě znají a tráví se mnou čas. (smích). Někdy to se mnou musí být hrozný voprouz. (smích).

Foto: Lenka Hatašová

Tomu moc nevěřím.

Každý máme dny, kdy je nám hej, kdy máme veselou notičku, a pak ty chmurnější. Je pravda, že já se svými bolístkami snažím nikoho neobtěžovat. Naštěstí takových chvil není mnoho. Když ale opravdu nikam nemusím, tak si zalezu s knížkou do postele. Nebo se podívám na dobrou kriminálku, ty miluju. Jdu s mým pejskem, dvouletým maltézáčkem Bobíkem na dlouhou procházku, a nebo stojím u plotny a vařím, peču, smažím.

Je pravda, že o vás kolují legendy, jak skvělá jste kuchařka.

Bacha na to slovo „legendy“. Víte, jak jsou kolikrát ty legendy a pověsti překroucené a přibarvené. (smích). Teď budu zase víc sebevědomá, než je zdrávo, protože je pravda, že mým návštěvám chutná. Mě to tak baví, když můžu vymýšlet, čím je uctím. A když pak v létě venku na trávě nebo jindy na pohovce sedí a funí.... Hm... (smích). Sice si libují, jak to bylo dobré a jak si pošmákli, ale funí a oddychují. Tak z toho mám maličko škodolibou radost. (smích).

Vy se ráda smějete, že ano?

Co by nám v tom životě asi tak mělo zbýt, než ten humor. Vždyť se na to kolem podívejte, co se děje. Humor miluju, a když je dobrý, tak se směju i nahlas. To mě baví. Mám ráda lidi, kteří se umí od srdce zasmát, a hlavně i ty, kteří se umí zasmát sami sobě. To je někdy docela vzácnost. Smích léčí. Ale vy jste se ptal, co ještě dělám. Tak mám chalupu, kde jsem v podstatě už třetím rokem, kvůli covidové době. Tam dělám všechno, co chalupář musí. Na něco mám lidi, ale běžné činnosti zvládám sama. A dělám to ráda. Musím na to mít ale náladu a čas. Jsem docela puntičkář, takže v tomhle to se mnou není asi zrovna jednoduché.

V úvodu zaznělo, že o Vás Česká televize právě natáčí unikátní dokument. Na co se v něm můžeme těšit?

Ano, je to tak. Dožila jsem se toho, že o mě vzniká dokument s bezvadným štábem. Točili jsme v Praze, v Sekerkových Loučkách, v Turnově i u mě na chalupě a na dalších místech. Je to takový kaleidoskop mého života. Jak toho soukromého, tak i profesního. Promluví tam o mě někteří moji přátelé a spolupracovníci. Sama jsem zvědava, co na mě prozradí. Moc si toho vážím, že se tohle podařillo a vysílat by se tento film měl 19. listopadu, tedy v den mých kulatin.

Máte nějaké třeba i netradiční přání do těch dalších let? Nějaký nesplněný sen, na který jste neměla čas, peníze, odvahu?

A víte, že ani ne? Já už si vážně přeji jediné. A sice, abych byla dlouho zdravá, měla sílu vylézt na to jeviště a taky z něj i slézt (smích)… A aby byl na světě konečně klid a mír. Abychom nemuseli neustále číst o nějakých katastrofách, válkách a jiných nesmyslech. Hrozně mě tyhle věci štvou. I když si stokrát říkám, že nebudu řešit věci, které nemůžu ovlivnit, tak se tomu pochopitelně nevyhnu. Vždycky to někudy jde kolem mě. Učím se to ale pokud možno nevnímat nebo eliminovat. Chci si ten můj podzim života vážně užít.

Děkuji za rozhovor a přejeme všechno nejkrásnější k narozeninám i k profesnímu výročí.

Já moc děkuji a přeji samé spokojené čtenáře.