PhDr. Pavel Kožíšek – kouzelník

25.02.2014 08:03 | Petra Kuncová

„Kouzelník kouzelníka neuvidí.“ To říká tamilské přísloví a za pravdu by mu dal i náš nejznámější kouzelník Pavel Kožíšek. I když při volbě jeho povolání zasáhl osud v podobě knihovnice, směru, který si vybral, nikdy nelitoval. Naopak. Tento obor ho i po dlouhé době, po kterou se mu věnuje, nesmírně fascinuje, baví a zajímá, a to i přesto, že sám si kouzlo iluze nikdy neužije – zkrátka proto, že vidí kolegům takzvaně pod ruce.

Foto: Robert Vano

 

Kde se v člověku vezme touha stát se kouzelníkem?

Já jsem se ke kouzlení dostal ještě jako malý kluk, a to naprostou náhodou, když jsem si vypůjčil knížku pro začínající kouzelníky. Tu jsem vůbec nechtěl, tenkrát jsem sháněl knížku o filatelii, protože mě zajímaly známky, ale paní knihovnice se se mnou nebavila a dala mi knížku kouzelnickou. No, a když to tedy hodně zkrátím, tak jedno malé, náhodné setkání s knížkou ovlivnilo celý můj život. A nyní mám to obrovské štěstí, že má práce je zároveň i mým koníčkem.

 

A směřoval jste tedy pak už pouze ke kouzlení, nebo jste uvažoval i o něčem jiném?

Já jsem studoval filozofickou fakultu obor kulturní a sociální antropologie, ale měl jsem to obrovské štěstí, že profesoři mě nechali dělat práci, která mě bavila. Doktorát jsem psal na téma Moderní magie jako nástroj sociokulturní manipulace, kde jsem se v historickém exkurzu pokusil zmapovat, jak se kouzelnické triky využívaly a zneužívaly pro různé politické, mocenské či čistě prospěchářské zájmy.

 

A jak tedy?

Jeden třeba takový typický příklad může být dobře známé spojování stříbrných kroužků do sebe – úžasně to ztvárnil pan Čepek ve filmu Obecná škola. Tak tohle kouzlo se nepoužívalo vždy jen pro pobavení, ale předvádělo se při starověkých čínských chrámových obřadech. Velekněz sňal posvátnou lampu, která byla zavěšena na řetězu z kovových kruhů. Lampu postavil na oltář, řetěz z kovových kruhů rozpojil, jednotlivé kroužky předal věřícím, aby se přesvědčili, že jsou opravdu pevné. Poté je zase posbíral, spojil je na pevný řetěz a posvátnou lampu zpátky zavěsil. Takto dokázal, že má nadpřirozené a božské schopnosti. Dodnes se tomuto kouzlu po celém světě říká trik s čínskými kruhy.

 

Začínal jste tedy i vy s čínskými kruhy?

Mé první kouzlo, které jsem předváděl svému prvnímu publiku, což samozřejmě byli rodiče, se nesetkalo s příliš velkým úspěchem. Kouzlo, které jsem vyčetl v již zmíněné knize, bylo o tom, že mám vytáhnout šest svázaných šátků z klobouku s dvojitým dnem. Jenže maminka měla šátek jen jeden – krásný, dovezený z dovolené v Jugoslávii. No a malý Pavel tenkrát vzal nůžky a rozstříhal ho na šest menších. No a problém byl i s kloboukem s dvojitým dnem. Ale poradil jsem si. Opět přišly na řadu nůžky, lepidlo a tentokrát tatínkův vycházkový klobouk. Takže si asi dovedete představit, jaké v uvozovkách nadšení toto kouzlo u rodičů vyvolalo…

 

A co tedy první profesionální vystoupení?

První takové větší vystoupení, když nepočítám ta pro kamarády, bylo v 16 letech na mé první soutěži. Tenkrát jsem skončil čtvrtý a vstoupil jsem do Českého magického svazu, což je zastřešující organizace všech českých, moravských a slovenských profesionálních i amatérských kouzelníků. No a poté přišly další soutěže, u nás i ve světě, a také první televizní zkušenosti.

Foto: Robert Vano

 

Takže v té době jste se rozhodl, kam chcete definitivně směřovat?

No, po ukončení fakulty jsem stál před rozhodnutím, jestli se budu živit něčím v uvozovkách poctivějším jako moji kolegové z ročníku, nebo jestli budu dělat to, co mě baví. No a jak jsem se rozhodl, to je jasné.

 

Zmínil jste Český magický svaz, kolik lidí sdružuje?

Tak v Českém magickém svazu jsou necelé čtyři stovky kouzelníků. Já jsem jeho prezidentem a mým úkolem je mimo jiné starat se i o tu nejmladší generaci.

 

Jak tedy nejmladší generaci motivujete?

Třeba tak, že čas od času prozradíme laické veřejnosti určitou škálu kouzel a triků, aby se motivovali noví kouzelníci. Například před nedávnem jsme pokřtili naši nejnovější kouzelnickou sadu s názvem Fantastická magie, kde se naučíte sto poměrně úžasných kouzel – třeba se vám samy zavážou tkaničky na botách nebo proměníte kousek papíru v bankovku. Kmotrem této sady byl kouzelník Arnoštek, legendární oscarový režisér Jiří Menzel, který mě opravdu překvapil tím, jak ho kouzla bavila. Na křtu se rozjel tak, že místo toho, aby pokřtil kouzelnickou sadu a polil ji šampaňským, tak polil šampaňským mne a sadu si vzal.

 

A jaký tedy pozorujete zájem ze strany mladší generace?

Mezi mladými je zájem obrovský, obzvláště dnes v době internetu, kdy je snadné stáhnout jakékoli představení či video a jsou zkrátka možnosti, o kterých nám se ani nesnilo. Moderní magie je velmi populární. Dokonce se tím zabývají i psychologové a zdůvodňují zájem o živá kouzelnická představení tím, že v dnešní přetechnizované době, kdy je třeba ve filmu možné nasimulovat jakoukoli situaci, se divák vrací do hlediště, aby neprožíval ten pocit zprostředkovaně, ale na vlastní kůži. Aby si na to prakticky mohl sáhnout.

 

Jaký je váš vztah k tajemnu?

Samozřejmě netvrdím, že není něco mezi nebem a zemí, ale jako kouzelník musím poctivě objasnit, že řada věcí, které se čas od času vydávají za něco nadpřirozeného, mystického nebo tajuplného, jsou jen a pouze kouzelnické triky a podvody. Každý dobrý kouzelník by měl na rovinu říct „ano, já jsem kouzelník, já teď budu předvádět kouzla a jsou to jen triky a klamy“. Já vždy tvrdím, že kouzelník je nejpoctivější řemeslo na světě, protože kouzelník přichází na jeviště a od začátku divákovi vysvětluje, že ho vítá v nereálném světě hravé dětské fantazie, kde neplatí žádné přírodní ani fyzikální zákony. De facto mu na rovinu sděluje: „Já tě budu podvádět, ty mi za to budeš platit a ty dobrovolně a rád na tuto hru přistupuješ.“ Řekněte mi, ve které jiné profesi to tak funguje…

 

Setkal jste se tedy někdy se situací, kdy jste přece jen zapochyboval, jestli nezasáhlo nadpřirozeno?

Žádný takový moment si nevybavuji. Ale samozřejmě, když to beru z kouzelnického hlediska, tak kouzelníci pochopitelně vědí, jak to jejich kolegové na jevišti dělají. Proto je pro mne nejkrásnější moment, když vidím kouzelníka, který předvádí kouzlo, které já neznám. V tom okamžiku zařvu a okamžitě to kouzlo také musím mít a musím ho předvést i našim diváků. Já sám jsem tedy jako kouzelník ošizen o pocit iluze a okouzlení. Právě proto se v principu kouzelnické triky neprozrazují. V okamžiku, kdy divák pozná princip kouzelnického triku, tak to kouzlo ztrácí právě to nejcennější – onen princip tajemna.

Foto: Robert Vano

 

Co pro vás tedy vůbec znamená pojem kouzlo?

Pod pojmem kouzlo si představím trik, který je založen na nějakém přírodním zákonu nebo nějaké novince ze strany vědeckých objevů, protože právě i ty kouzelníci hodně využívají. On divák často hledá v principu kouzelnického triku něco strašně složitého, ale spousta kouzel je opravdu na jednoduché bázi. Jednou jsem slyšel, jak se po představení bavili dva fundovaní a vzdělaní pánové, kteří rozebírali různé možné technické varianty, jak jsem nějaké kouzlo udělal. Potom tam přišel malý pětiletý kluk, zatahal mě za rukáv a říkal: „Hele, strejdo, tys to udělal takhle a takhle, viď?“ No a mě spadla brada, protože ten pětiletý kluk naprosto přesně dešifroval princip toho kouzla, protože ještě nebyl nikterak poznamenán školními znalostmi přírodních zákonů a dalších záležitostí. Takže na to šel zdravým selským a dětským rozumem a opravdu dostal ty dva mimořádně vzdělané pány.

 

Přiznal jste mu, že na to přišel?

Dětem se nemají brát iluze. (smích)

 

Jak dlouho v průměru svá kouzla trénujete?

To je strašně různé. Samozřejmě zkušenější kouzelník má už nějaké řemeslné dovednosti a vybavení, takže mu to zabere méně času než začínajícímu kolegovi. Nicméně ta nejprimitivnější kouzla se naučíte v řádech několika minut, ale ta profesionální kouzla se nacvičují po dobu týdnů až měsíců. Ono často i za kouzly, která vypadají pohodově a jednoduše, stojí tým lidí. Třeba v našem pilotním pořadu Magická esa v Divadle kouzel to představení obhospodařuje třicet lidí. A kdyby kolikrát divák viděl do zákulisí, tak by se asi hodně divil.

 

V jakém smyslu?

Ono je to o tom, že v kouzelnické profesi musí vše fungovat na milimetr a na sekundu, protože kdyby to nefungovalo, tak by efekt nebyl dokonalý. Já v této show například prostupuji jakousi vrtulí nebezpečného velkého ventilátoru a jednou jsem se dostal do situace, že kdyby má technika nezareagovala včas a rychle, tak bychom si před rozhovorem nepodali ruku.

 

A tito lidé tedy všichni znají podstatu kouzel?

Ano, každý musí znát určitou část triku a je vázán mlčenlivostí, protože svá kouzla si samozřejmě všichni velice střeží. Nicméně občas se najde černá ovce, tak jako se našla v Americe – kouzelník Valentino. Ten v jednom televizním pořadu některá kouzla prozradil a kolegové z toho pochopitelně neměli radost. Ale paradoxně to mělo i svou druhou stránku, neboť to vzbudilo obrovský zájem o kouzelnická představení.

Foto: Robert Vano

 

A kouzla jsou většinou vaše původní, nebo se někde inspirujete?

Většina kouzel většiny kouzelníků je zboží jako každé jiné. Existuje tým kreativců – kouzelníků, kteří se zabývají tím, že vymýšlejí různé efekty a triky a poté je prodávají. Můžete si tak pořídit autorské právo na jejich předvádění. Takže si koupíte kouzlo, které stojí třeba deset tisíc dolarů a poté vám domů přijde balíček karet za pár centů, ale hodnota toho nápadu je obrovská.

 

Máte nějaký kouzelnický vzor?

Mým největším vzorem je asi nejslavnější kouzelník všech dob – Harry Houdini. Proslavil se svými legendárními úniky z různých druhů pout a kazajek a dá se říci, že ve svém oboru nebyl nikdy překonán. I David Copperfield říká, že je to jeho velký vzor. My jsme mu v Divadle kouzel dokonce věnovali salonek a v tom si kromě historických artefaktů můžete sáhnout i na jeho kouzelnickou hůlku – díky tomu se vám údajně splní tajné přání. Houdini je tak slavný, že v Americe vyšel jeho portrét i na oficiálních poštovních známkách a dokonce se v americké hovorové angličtině používá i pojem houdinizovat, což znamená dostat se z jakékoli svízelné situace.

 

A jak se tedy díváte na Davida Copperfielda?

David Copperfield je úžasný kouzelník a zaplať pánbůh, že díky jeho televizním show se možná i trochu změnilo nazírání českých diváků na kouzelníky. Do té doby, když se řeklo kouzelník, tak si každý představil pána ve fraku, který tahá králíky z klobouku.

 

Co myslíte, že stojí za úspěchem Davida Copperfielda?

On zase o kus posunul naše řemeslo. David je perfektní režisér, choreograf a dokáže tomu dát nový nápad. Je také velký puntičkář. Například má vždy v publiku jednoho člověka, který má za úkol sledovat a zaznamenávat i ty nejmenší chybičky. A k tomu je skutečně zdatný i mediálně. Uzavřel velmi zajímavý kontakt s obrovskou mediální agenturou, ale dal si jednu zásadní podmínku – v případě, že o něm každý den nevyjde alespoň jeden jediný článek kdekoli na světě, tak ta agentura nedostane celoroční apanáž. Navíc nezáleží na tom, jaké kouzlo předvádíte, ale jak ho předvádíte. Takže kouzla, která předvádí Copperfield, předvádějí tisíce jiných kouzelníků po celém světě, ale pouze Copperfield je předvádí špičkově.

 

Svá kouzla neprozrazujete tedy vůbec nikomu, ani manželce?

Naopak, manželka zásadně nezná princip mých tajemství, protože patří mezi mé první diváky. Mohu si totiž být jistý, že bude opravdu upřímný kritik. Kdo mi trochu vidí pod ruku, je můj desetiletý syn Matyáš, který mi pomáhá a už se připravuje na svou první soutěž.

 

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý kouzelník?

Kouzelník v první řadě musí umět zvládnout řemeslo, ale na druhou stranu je kouzelník především herec. Herec hrající roli kouzelníka. Musí umět diváka pobavit a zabavit. Můj někdejší mentor mě neučil kouzla, ale učil mě jak pracovat s divákem.

Foto: Robert Vano

 

Na které své kouzlo jste nejvíce pyšný?

No, asi je to vždy to poslední, protože máte pocit, že vám dalo nejvíc práce. (smích)

 

Nakolik využíváte při své práci optické triky?

Divák si často myslí, že se využívají například různá zrcadla, ale není to pravda. Pokud jsou optické klamy využívány, tak třeba k tomu, aby se některé věci, které jsou ve skutečnosti velké, zdály poloviční a podobně.

 

Jaký je podle vás přínos kouzelnické profese?

Mě vždy baví reakce lidí, kteří přijdou na autogramiádu po představení a říkají: „Víte, pane Kožíšek, my se vám musíme přiznat, my kouzla moc nemusíme a jsme tu zejména kvůli dětem, ale vůbec jsme nečekali, co tu uvidíme, a odcházíme příjemně okouzleni a pobaveni.“

 

Divadlo kouzel jste umístil mimo Prahu. Nepřicházíte tím o diváky?

Když jsem před deseti lety Divadlo kouzel otevíral, tak si všichni ze showbyznysu ťukali na čelo, co se ten Kožíšek zbláznil, že umístil divadlo do nějaké malé vesnice za Prahou. Do bezejmenných Líbeznic, kam nikdo nebude jezdit. A dnes, musím to zaťukat, jedeme už desátou sezónu většinou při vyprodaných hledištích.

 

Takže se nápad vyplatil… 

Abych se nechlubil cizím peřím – já jsem si ten model kouzelnického divadla vypůjčil z Japonska, kde jsem před lety hodně vystupoval, a právě tam jsem měl šanci otevírat první japonské divadlo kouzel. To divadlo bylo ve vesnici kus za Tokiem a já si tehdy říkal, že se majitel musel zbláznit, že něco takového otevírá, když nebude v centru dění. Ale on byl hrozně chytrý, třeba proto, že si uvědomoval, že v Tokiu jsou hrozné problémy s parkováním a dopravou. To bývá potíž i pro spoustu pražských divadel. A ten druhý úmysl je dán tím, že mnoho diváků je z Prahy. Po metropoli se tak neustále pohybují, a když vyjedou kus za její hranice, už to pro ně vlastně znamená výlet a změnu prostředí.

 

Lze nějak využít kouzla v běžném životě?

Kouzelník by kouzla zneužívat neměl. Jako každá jiná profese má i tato své zásady. I kouzelník skládá přísahu, že nikdy kouzla nezneužije. Nicméně jeden z triků je odvedení pozornosti. Toho využívají takzvaní poctiví zloději – kouzelníci, kteří vám k pobavení publika ukradnou peněženku, kravatu či hodinky během toho, co stojíte na pódiu. Vy si toho nevšimnete, protože oni vyvinou na jinou část vašeho těla velký tlak a odvedou tam vaši pozornost. A tohoto triku pak bohužel zneužívají také kapsáři.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s pizzerií Trattoria Locanda Marino www.locandamarino.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2013-1.html

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře