Radek Balaš – režisér, scénárista a choreograf

17.12.2015 07:37 | Vladimír Stibor

Je všestranným divadelním umělcem. Vystudoval Státní konzervatoř v Brně, obor hudebně dramatický. Poté Janáčkovu akademii múzických umění, obor činoherní režie, a studium zakončil absolutoriem v roce 1991. Vyučoval moderní tanec, zasedá v televizní porotě soutěže StarDance. Byl vedoucím ateliéru muzikálové tvorby na JAMU v Brně, vyučoval také pohybové techniky na DAMU v Praze. Jako režisér, choreograf i dramaturg se podepsal pod nespočet divadelních her a muzikálů. Za svou tvorbu získal mnohá ocenění. Například v roce 2002 Cenu kritiky za režii a choreografii inscenace Pokrevní bratři. Celým dílem Radka Balaše prostupuje úcta k obecenstvu, jež jeho inscenace houfně navštěvuje. Dalo by se proto říci: „Můj divák, má láska.“

Jak se přihodilo, že se z Radka Balaše stal divadelní umělec? Byl jste k divadelním prknům i uměleckému poznávání okolního světa veden již od svých dětských let, či bylo vše spíš ponecháno na náhodě a štěstí? 

Doposud nemám jasno v tom, jestli lze věřit víc na osud, nebo na náhodu. Jako obdivovatel Voskovce a Wericha bych měl být spíš vyznavačem náhody. Jenže – znáte ten židovský paradox: „Jsem ateista, díky Bohu.“ Takže jak se přihodilo, že jsem se stal divadelním umělcem, to vlastně nevím. Vím jen, že u prvopočátku všeho, stejně jako při mém narození, stála moje maminka. Ta objevila v novinách inzerát, že Divadlo na provázku hledá představitele dětských rolí. Zúčastnil jsem se konkurzu a vyhrál jej. Ten, kdo děti hledal a vybíral, byl Boleslav Polívka. A můžete si být jisti, že když strávíte po boku tak geniálního klauna a herce nádherných osm let, neumíte si pak život bez divadla vlastně vůbec představit. Dalo by se tedy říct, že jsem se stal umělcem tak, že jsem byl divadlem odkojen. Nebylo to však mateřské mléko, nýbrž Polívka.

V životě je nutné, aby každý, kdo chce svých předsevzetí dosáhnout, potkal ty správné lidi i pedagogy, byl v tu nejlepší dobu na správném místě… Určitě tomu tak bylo i u vás. 

Máte pravdu. Jsem dokonce přesvědčen, že je to ta nejdůležitější okolnost vůbec. Máte-li štěstí na správné lidi, skutečně vám to výrazně usnadňuje vstup do života i světa. Je-li člověk dostatečně vnímavý, pokorný a učenlivý, snáze se vyvaruje chyb, kterých je tak snadné se dopustit. Pro mne byli těmi nejpodstatnějšími Bolek Polívka, Jiří Suchý, pedagog a choreograf Frank Towen, režisér Alois Hajda a herec a skvělý učitel herectví Josef Karlík. Ti mne naučili spoustu zásadních věcí. Například, že: „Mrtvá věc plave po proudu, jenom živá proti.“ Nebo že: „Jenom ti, kteří vydrží ještě deset minut, když už je vše ztraceno, vytvářejí naději.“ A tito učitelé ve správný čas a na správném místě mne nasměrovali na učitele úplně nejzásadnější. K nim patří Charlie Chaplin a éra němé grotesky, Fred Astaire, Gene Kelly a celá vývojová větev amerického hudebního průmyslu od 30. do 70. let. U nás pak především Voskovec a Werich, Karel a Josef Čapkové… Ze světových literátů Samuel Beckett, Eugéne Ionesco, Peter Shaffer a samozřejmě nad tím vším se klenoucí velikáni Shakespeare a Čechov.

 

Jistě ve vzpomínkách nelze obejít vaši první inscenaci, kde jste působil jako režisér.

Moje úplně první regulérní režie se uskutečnila na brněnské konzervatoři, kde jsem pro sebe a pro své spolužáky napsal dva hudebně dramatické skeče. První se jmenoval Kdepak je múza? a druhý Dva klauni. Vynikající korepetitorka Dada Klementová pak zhudebnila šest mých písňových textů a já to celé zrežíroval, vytvořil choreografii a ještě jsem si zahrál jednu z hlavních rolí. Celé představení začínalo písní a tanečním číslem, na jehož konci jsem se zřítil ze schodů, které stály volně v prostoru. Vstávaje jsem konstatoval: „Jéje! Tady jsou schody, které nikam nevedou." Kolega mi opáčil: „To je toho. Na světě je tolik věcí, které nikam nevedou, a taky to jde." A strhnul se obrovský aplaus, což jsme skutečně hned po prvních dvou replikách nečekali. Většina diváků v sále si tam hned dosadila marasmus tehdejšího hroutícího se socialistického bloku. A já jsem v tu chvíli pocítil tu obrovskou sílu divadla, kterou disponuje. A nikam nevedoucí politický systém trval ještě dlouhých pět let.

 

Stal se muzikál Cikáni jdou do nebe uměleckým mezníkem ve vaší režijní práci?

Nepochybně ano. Díky této inscenaci si Praha všimla, že existuji. Do té doby jsem sice za sebou už měl řadu režií a choreografií a dokonce i několik ocenění. Toto představení však bylo s nadšením aplaudováno nejenom širokým publikem, ale obří chválou nešetřila ani kritická obec. A to se u muzikálů téměř nestává. V hodnocení jsme tenkrát dostali devadesát pět procent, což se mi dodneška nepodařilo překonat. Inscenace Adéla ještě nevečeřela a Marilyn dostaly devadesát procent, což je fantastické, ale na překonání té devadesáti pěti procentní hranice stále čekám.

 

Musí režisér po sobě chtít ještě víc než po hercích?

Já myslím, že ne. Režisér a herec jsou dvě rozdílné profese. A každá z nich má své specifické úkoly. A jedině tehdy, když jsou tyto úkoly plněny na obou stranách s absolutním nasazením, je tu předpoklad vzniku výjimečného díla. Během své praxe jsem poznal, že jediná možnost, jak prosadit svou osobnost, je pomáhat svým spolupracovníkům, aby prosazovali svou vlastní. Proto se vždycky snažím vytvořit vstřícnou atmosféru. Nerad pracuji v napětí a domnívám se, že jen naprosté uvolnění může přinést dobré výsledky jakékoli tvůrčí práce.

 

Můžete přiblížit svůj naprosto běžný pracovní den?

Nejsem si jist, jestli to bude pro čtenáře zajímavé. Ale když se na to ptáte… Můj pracovní den má dva rozdílné režimy. První z nich je domácí příprava. To vstávám obvykle mezi šestou a půl sedmou a snažím se vymýšlet gagy, scénická řešení a situace. Pokud mám zadání na původní muzikál, pak celé dopoledne píšu. Mám svoje přísné interní zadání. I když je třeba den, kdy se mi příliš nedaří, vždycky musím vymyslet alespoň jeden scénický nápad. Třeba jej potom ve výsledku ani nepoužiji, ale disciplína mi velí: „Aspoň jeden fór denně!“ V odpoledních hodinách pak řeším pracovní schůzky, nebo se věnuji sportu. Druhý z režimů je praktická režijní práce. A tento režim – zvláště v podmínkách soukromé produkce – je velmi tvrdý. Obvyklé vstávání mezi šestou a sedmou. Ráno před zkouškou ještě krátká domácí příprava. Pak následují dvě zkoušky. První je od devíti do třinácti hodin. Ta je pro první alternaci. Pak hodina na oběd. A od čtrnácti do osmnácti hodin zkouší druhá alternace. Kolem sedmé hodiny se dostanu domů a zhruba do dvaadvaceti hodin se připravuji na druhý den. Pak upadnu do postele a spím jako zabitý. A druhý den ráno opět exhumace. Tento režim trvá vždy dva až dva a půl měsíce. Po premiéře se pak snažím dát si aspoň čtrnáct dnů oddech. A pak se ten bláznivý kolotoč rozběhne nanovo.

 

Vaše muzikálová inscenace Donaha v Divadle na Vinohradech zaznamenala v médiích velký ohlas. Bylo to dáno i velkými výkony herců?

Byl to jistě jeden z důležitých faktorů. Divadlo na Vinohradech disponovalo v té době velkými hereckými osobnostmi. A právě jejich účast dodávala celé věci punc výjimečnosti. Kdy se muzikálovému režisérovi poštěstí, aby měl ve svém obsazení Jiřinu Jiráskovou, Janu Hlaváčovou nebo Ladislava Freje?

foto: Robert Vano

Podle jakých kritérií herce obsazujete?

Kritéria se mění podle povahy tématu. Občas také podle zadání producenta. Nemám na to žádný speciální klíč. Vždy se snažím obsazovat co nejpřesněji podle fyzického a psychického typu. Když se vám podaří dobře trefit obsazení, pak vám garantuji, že je to padesát procent úspěchu inscenace. Je například známo, že slavný režisér Federico Fellini obsazoval své filmy dlouhé měsíce. Poměrně ideální obsazení podle správné typologie se mi nyní podařilo v muzikálu Mýdlový princ v Divadle Broadway. A vynikající obsazení má také muzikál Divadla Hybernia Antoinetta – královna Francie.

 

Vedete si archiv všech svých režisérských i choreografických děl? 

Ano, vedu. Mám pečlivě archivované nejenom všechny režijní knihy, ale i články, recenze, fotografický materiál a videozáznamy představení. Je to velmi poučný studijní materiál. Občas se k některým věcem vracím a na základě analýzy zjišťuji (leckdy s údivem) odkud a kam ve svých uměleckých eskapádách směřuji.

 

Ve svých inscenacích působíte hned v několika tvůrčích profesích – jako autor, režisér i choreograf. Jak spolu tito tři lidé vycházejí? Dostanou se někdy do konfliktu? Nebo jsou ve stálé shodě a harmonii?

Odmalička obdivuji kumštýře, ve kterých se talenty prolínají v energické tvůrčí symbióze. A dodnes mne tyto osobnosti fascinují. Byl Charlie Chaplin víc autorem, hercem, režisérem, choreografem, nebo klaunem? Nelze to říct. Byl vším. Byl umělcem, v němž se snoubí několik talentů. A tato nadání ve vzájemné koexistenci vytvářela výjimečné dílo. Nebo jiný příklad: Gene Kelly. Byl spíš herec, zpěvák, tanečník, stepař, choreograf, či režisér? Opět na to nelze najít odpověď. Ale jedno je jisté. Čím více profesí tyto osobnosti byly schopny propojit, tím organičtější a propracovanější byly jejich umělecké výsledky. Pro žánr muzikálového divadla je tento způsob práce ten nejvhodnější, protože hudební divadlo je syntézou všech divadelních složek. Je to divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Je tedy činohrou, operou i baletem současně! A čím víc o jednotlivých žánrech víte, tím snadněji dosáhnete kvalitního výsledku. Nedokážu odpovědět na otázku, kde ve mně začíná a končí režisér a dál pokračuje choreograf. V průběhu práce vlastně vůbec není podstatné, kdo kdy kým je. Nejdůležitější je nakonec fakt, aby diváci odcházeli z divadla spokojeni.

 

foto: Robert Vano

Podepisuje se práce režiséra i na lidském zdraví, nebo to tak nevnímáte?

Každá práce se nějak podepisuje na lidském zdraví. Ale to je tak složitá problematika, že by se o tom dala napsat kniha. To „podepisování se“, jak to nazýváte, má totiž své pozitivní i negativní stránky. Ale to je život. Celá lidská existence je přece postavena na tom, že se opotřebováváme. Uvedu to na malém příkladu. Když budete hodně číst – a já hodně čtu – budete mít dřív nebo později problémy se zrakem. Oči se prostě opotřebují. Ale výměnou za to máte hodnotu, že jste ve svém oboru vzdělaný. Geniální stepař Fred Astaire, vytvořil jedinečná a neopakovatelná taneční čísla, ale ve stáří skončil na vozíku. Jeho pohybový aparát byl prostě využit na maximum. Stejný osud potkal i Charlieho Chaplina. Ale ono to podepisování se na lidském zdraví je i tak trošku mýtus. Vtip je přece v tom, že všichni stárneme, a tak jako tak, dříve nebo později, odcházíme do nebytí. A stárnutí je prostě přirozený proces každého organismu. Každá věc zažívá své zrození, pak léta plodnosti a aktivity a nakonec úpadek. Takže, sečteno a podtrženo – režisérská práce se vlastně na zdraví nepodepisuje. Jen se přirozeně opotřebovávám a stárnu. A tento proces by mne čekal v jakékoli jiné profesi.

Na čem v současné době pracujete?

Souběžně se nyní připravuji na tři inscenace. V březnu 2016 bude mít v Divadle Hybernia premiéru původní muzikál Sibyla, královna ze Sáby. Byl jsem angažován jako režisér autorem muzikálu, kterým je Miroslav Procházka. Poté budu mít tu čest režírovat skvělého herce Milana Kňažka v monodramatu Shylock v Divadle Na Jezerce. Na konci sezóny mne pak čeká krásný návrat k jednomu z mých nejúspěšnějších muzikálů. Pražské Divadlo Broadway uvede nové nastudování hudební komedie Adéla ještě nevečeřela, kterou jsme napsali společně s Ondřejem Brouskem na motivy oblíbeného filmu.

 

Jistě i v příštím roce vás čeká mnoho uměleckých výzev. Přistupujete k nim s pocitem radostného očekávání, či s obavami, jak vše nakonec dopadne?

Vždycky přistupuji ke každé režii s pocitem radostného očekávání! Miluji hudbu. Miluji žánr hudebního divadla. A rád se v životě potkávám s tvůrčími lidmi. To všechno mi moje práce umožňuje. Kdosi moudrý kdysi poznamenal: „Úspěšní uskutečňují své plány. Šťastní své sny.“ S každou novou hrou se mi daří realizovat své další sny. Tak jak bych se mohl neradovat?

 

foto: Robert Vano

Dáváte během své dovolené přednost adrenalinu, jak se dnes všeobecně módně říká, nebo si užíváte ticha kdesi na plážích jižních moří?

Dávám přednost obému. Vášnivě si užívám adrenalinu při vysokohorské turistice. Ale stejně tak rád podléhám poezii šumících vln na břehu moře. V každém případě dávám přednost přírodě před městem a samotě před civilizací. A když si odpočinu, rád se do civilizace zase vracím.

 

Je ve vašem blízkém okolí nebo i ve vzdáleném světě nějaké místo, kde nacházíte nejvíce svých zdrojů inspirace?

Nemám žádné konkrétní místo. Inspirací je pro mne svět jako celek. Theatrum mundi. Svět jako umělecké dílo a divadlo jako symbol světa. Neboli, jak praví William Shakespeare v komedii Jak se vám líbí: „To veledivadlo, ten širý svět, je plný podívaných truchlivějších než ta, co my v ní hrajem. Celý svět je scéna a muži, ženy, všichni jsou jen herci.“ Stačí mít jen oči řádně otevřené. Inspirace se válí v nepřeberném množství všude, kam se podíváte.

 

Po čem vaše režisérské srdce ještě prahne?

Prahne po mnohém. Je ještě takové množství věcí, které bych rád jako režisér i jako autor uskutečnil! Mám nespočet nápadů na různá díla s velmi rozličnými obsahy a náměty. Ale prahnutí je jedna věc a možnost realizace věc druhá. Modlím se potají k Dionýsovi (to je bůh divadla), aby mi umožnil tyto nápady uskutečnit. Tak uvidíme. Určitá naděje tu však je. Leoš Janáček vytvořil svá stěžejní díla mezi šedesátým a sedmdesátým rokem života. Z tohoto pohledu mám ještě spoustu času. Hlavně aby sloužilo zdraví.

 

Rozlučme se trochu filozoficky. K čemu jste dospěl jako člověk a k čemu ve své režisérské profesi? 

Aby mohl režisér publikum někam vzít, musí je – obrazně řečeno – nejprve vzít za ruku. Musí je důvěrně znát, ctít jeho inteligenci a vítat je jako partnera. Nikdy společně nikam nevystoupíte, pokud publiku neukážete ryzí náklonnost a poctivý respekt. Diváci s vámi nepůjdou, pokud vycítí, že je to jen vaše sólová exhibice. Pokora na divadle není jen atraktivní póza. Je to – koneckonců jako v životě – opravdová ctnost. A jaký by měl být hlavní úkol divadelníka? V hlubinách našeho vědomí se ukrývají stopy po zapomenutém prvotním výbuchu úžasu nad vlastní existencí. Myslím, že povinností umělce je pátrat po tomto úsvitu ukrytém v hlubinách, aby každý, i pohodlný člověk, mohl pochopit a pocítit, že může být šťasten jenom proto, že žije. K těmto zkušenostem jsem dospěl jako režisér. A jako člověk? Dovolte mi tento rozhovor ukončit citací mého oblíbeného Gilberta Keitha Chestertona: „Víte, co je dnes na světě špatného? Špatné je to, že se neptáme, co je dobré.” 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci :

Muzikál Antoinetta-královna Francie 

http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře