Vilém Trumpeš - ředitel folklórního festivalu a národopisného souboru Salajka

30.09.2012 19:52 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Folklór je fenomén, který se na vesnicích zejména Moravy přechovává, a řekl bych, že se lidé v dnešní době k němu vracejí." Vilém Trumpeš

 

 

 

 

Folklór jakožto projev lidové kultury může být pro jednoho nepochopitelným a neuchopitelným pojmem a pro druhého životním stylem a smyslem. O pozvednutí povědomí o venkovu a jeho zvycích se nejen zajímá, ale také aktivně zasadil Vilém Trumpeš. Lidové motivy, písně a tanec si získaly pozornost a zájem veřejnosti úplně všech věkových kategorií. Rodák z Dambořic svým odhodláním dokázal strhnout nejen k udržení tradic, ale také k jejich obnově v mnoha podobách a to se mu daří s velkými úspěchy prezentovat i v zahraničí. Protože každý má svůj folklór a díky němu ví, kam patří a odkud pochází.

 

Kdy jste v sobě objevil lásku k folklóru a v čem vnímáte jeho osobité kouzlo?

Poprvé jsem šel v kroji u nás na hodech a bylo to spíše z donucení, kdy nikdo nechtěl dělat stárky. Tehdy mi bylo 16 a netušil jsem, jak mně folklór změní v budoucnu život. Lásku k folklóru jsem však získal až během svého působení na základní vojenské službě v Olomouci. Zde jsme neoprávněně opustili jednou večer s kamarádem útvar a byli při návratu chyceni. Tak jsme si vymysleli, že tancujeme rokenrol s děvčaty v místním klubu. Překvapení pro nás bylo to, že deváťák, který nás odchytl, byl jedním z pořadatelů ASUT (Armádní Soutěž Umělecké Tvořivosti).

 

Z toho asi koukal pěkný průšvih?

Na druhý den nám oznámil, že pokud chceme, aby na náš útěk zapomněl, musíme se zúčastnit, právě této soutěže ASUT v Hronově. Nepomohly nám výmluvy, že děvčata rodiče nepustí s vojáky na tři dny jen tak. Řekl nám, že máme zatančit něco sami. Vytáhli jsme si tedy seznam osob celého útvaru a hledali někoho od Kyjova s nadějí, že bude umět slovácký verbuňk a naučí nás to. Mysleli jsme si, že verbuňk bude to nejlehčí. Nakonec tam byl kluk, který nás naučil základy, a mě to tak zaujalo, že po vojně jsem začal tančit v jednom malém souboru a začal se právě ve verbuňku zúčastňovat soutěží. Dnes jsem veden pod NULK Strážnice jako lektor slováckého verbuňku.

 

Kdy jste naposledy tancoval na soutěži?

Letos. Byla to sázka v souboru. Na loňském festivalu v Písku jsme připravovali program na 10. výročí, které jsme slavili letos v květnu. No a někdo pronesl – asi já (smích), že by bylo pěkné, kdybychom všichni kluci šli do soutěže o nejlepšího verbíře Hanáckého Slovácka. Holky nachystaly smlouvu a my všichni podepsali.

 

Kolik z vás se k tomuto počinu upsalo?

Bylo nás 13. Nevšiml jsem si však, že v textu bylo, že ten, kdo se neúčastní soutěže, platí bečku piva a holky mu depilují část chlupatého těla. Takže jsem i já nakonec soutěžil a musím říct, že jsem si to užil. Nešel jsem totiž vyhrát, ale zúčastnit se.

 

Děvčata tak nakonec neuplatnila smluvní sankce?

No jeden tanečník o své ochlupení na nohou přišel na festivale v Šumperku minulý měsíc.

 

Založit folklórní soubor nebyl až tak průkopnický nápad, je to tak? Jaké byly prvotní popudy k tomuto rozhodnutí?

V Dambořicích soubor nebyl a já ukončil svoji aktivní taneční éru. Poté mě na hodech oslovilo pár kluků, jestli bych je nenaučil verbuňk, a já souhlasil. Pak moravskou besedu, na kterou jsou potřeba i holky, a začal pomalu vznikat soubor.

 

Jaké byly obvyklé reakce okolí na tento počin?

Z počátku rozpačité a nikdo nevěřil, že se může něco takového podařit, ale měl jsem většinou podporu. Do dnešního dne se v souboru vystřídalo již několik generací. A každý vzpomíná na začátky velice rád a s úsměvem v porovnání s dnešní kvalitou souboru.

 

Jaké byly pomyslné kameny úrazu ve vašich začátcích?

Tak v počátcích bylo těžké se prosadit. Měli jsme jedno pásmo a neměli muziku. No a takový soubor nikdo ani nikam vlastně nepozve. Dnes když se ohlédnu, ani se moc nedivím. Byly problémy s místem, kde bychom pravidelně mohli zkoušet. Dnes máme svůj taneční sál se zrcadly a skladem. Sbory mají odhlučněnou místnost. A vznikla pobočka při ZUŠ Kyjov na smyčcové nástroje.

 

Do jakých měřítek se Salajka rozrostla?

Soubor začínal v roce 2002 se čtyřmi tanečníky. Dnes jsme občanské sdružení a máme 115 členů od maličkých až po ty nejstarší. Vedení souboru již nemohu dělat sám s manželkou, ale podílí se na něm dalších 10 vedoucích.

 

Jaké máte z vedení souboru pocity dnes? Narážíte třeba na nějaká zcela nová úskalí?

Vedení souboru mně přinášelo vždy radost. Stalo se nám však letos, že do souboru, který fungoval a stoupal jak kvalitou, tak i vybavením, přišla osoba, která si myslela, že změní myšlení celého souboru. Ukázalo se, že soubor má zdravé jádro a s onou osobou, která na mně a na souboru dle pozdějšího jednání neměla v úmyslu nechat nit suchou, jsme se rozloučili. Prožíval jsem zklamání a celá ta situace mi celkem brala chuť do další práce, do které mi naštěstí vrátili chuť členové souboru a rodina. Pokud chci, aby mi vedení souboru přinášelo radost i do budoucna, dnes vím, že musím být obezřetnější k lidem ve svém okolí a jejich ambicím.

 

V jakém ohledu vnímáte, že členové Salajky kromě umění tance a zpěvu současně rozvíjejí svůj potenciál a možnosti?

Získávají mnoho přátel nejen v České republice, ale po celém světě se společným zájmem o folklór. Lidové tradice, které si členové v souborech osvojují, je potřeba rozvíjet a udržovat zvláště v eurozóně. Kroje se musí nosit, tance tančit a písně zpívat, pokud chceme uchovat dědictví našich předků, a je to to, co nám jinde závidí. Ministerstvo kultury by dokonce chtělo zavést předmět Výchova k vlastenectví. No a tady si myslím, že soubor a udržování tradic v obci je nejlepší způsob, jak přivést mládež k našim kořenům a lásce k tomu, co je naše.

 

Jak vnikají možnosti hostování v zahraničí a jaké z nich jste doposud realizovali?

Buď pošleme nabídku na festival, nebo jsme osloveni. Vznikají ale i družby mezi soubory během festivalů. Do zahraničí se snažíme vyjíždět pravidelně každý rok, je to však i otázka financí. Letos jsme měli velice povedené vystoupení na Slovensku v Očové. Jinak jsme navštívili Istanbul, Soluň, Ohrid, Zakopané a jiné významné zahraniční festivaly.

 

S jakými zkušenostmi jste se ze zahraničí vrátili a třeba jste i realizovali některé nové myšlenky?

Asi nejlépe zorganizovaný festival jsme zažili v polském Zakopaném. Zde byl propracovaný systém snad do poslední minutky. Odtud čerpám inspiraci i pro náš festival.

Oproti tomu takový festival v Ohridu, kde čas nehrál žádnou roli, je především ukázkou jiné mentality. Přitom pohoda sálala z každého návštěvníka. Nevěděli jsme do poslední chvíle, v kolik hodin budeme vystupovat, a pro nás to bylo spíše ubíjející. Avšak v konečném důsledku zpoždění o hodinu nikomu nevadilo a spíše by bylo překvapením pro všechny místní, kdyby začal některý pořad načas. Tak takhle si festival v Dambořicích, co se týče časového rozvrhu, určitě nepředstavuji.

 

Vedle Salajky vznikl také soubor Salajenka, který je pro úplně malé děti. Kolik vlastně máte členů a v jakém věku děti začíná folklór zajímat?

V současnosti se počet dětí pohybuje kolem 30. Žádné školné se u nás neplatí, a tak děti přicházejí a odcházejí. Nikdo je nenutí a nepřesvědčuje. Mám vyzkoušené, že kluci se začínají zajímat o soubor až kolem deváté třídy.

 

Kdo jsou lidé, kteří dnes vedou vedle vás výuku?

Spolupracujeme s mnoha profesionály v této oblasti, ať je to např. PaeDr. Lenka Kravačková, Ing. Ladislav Šimeček nebo Martin Rezek. Výuku na klasických zkouškách dnes vedou již zejména starší tanečníci souboru. Někteří např. prošli VÚS Ondráš, což je asi stále top soubor u nás, a získali v něm mnoho zkušeností, které předávají dále.

O děti se starají čtyři vedoucí. V malé Salajence (4–7) jsou to dvě děvčata, která jsou studentkami na pedagogických školách a tanečnicemi dospělého souboru. Větší Salajenku vede tanečnice dospělého souboru a pan Varmuža, který nám všem pomáhá po hudební stránce.

 

S množstvím mladých tanečníků vzrostl také zájem o kroje, které se znovu staly velmi žádaným artiklem. Kdo je dnes šije, zajišťuje?

Kroje byly a jsou drahá záležitost. Nejvíce se vytváří samozřejmě krojů takzvaných souborových. Ty se nejvíce nosí, a jsou tak nejvíce vidět. My jsme se rozhodli v roce 2009 zahájit rekonstrukci kroje Hanáckého Slovácka z roku 1830 zejména z toho důvodu, že jsme neměli kroj slavnostní a přitom použitelný pro pódiové vystoupení. Tento kroj, který používá soubor, je celý ručně vyšívaný a každá výšivka musí být schválena muzeem v Hustopečích. Jsme jediný soubor, který tak masově tuhle rekonstrukci provedl, a za to patří i obrovský dík manželce Radce, která i během svého těhotenství dokázala ve spolupráci s doktorkou Nezhodovou z muzea v Hustopečích tuhle rekonstrukci zrealizovat. Nesmím však opomenout obec, která nám poskytla finanční zajištění. Dnes máme oblečeny do rekonstruovaných krojů i dětský souboreček Salajenka a pěveckou ženskou složku Děvčata z Dambořic.

 

Bývá pravidlem, že každá tanečnice či tanečník mají kroj svůj vlastní, případně několik?

U nás v souboru to je tak, že má většinou každý svůj kroj damborský a ostatní jsou souborové. Těch je dalších šest, včetně stylizovaných pro divadelní pásma.

 

V jakých krojích obvykle vystupují členové Salajky?

Dnes většinou právě v těchto rekonstruovaných ztvárňujících naši oblast. Zpočátku bylo ale i mnoho lidí proti. Ti až později přijali tenhle kroj. Když jsme vytvářeli první pracovní kroj souboru, sklidili jsme obrovskou kritiku občanů Dambořic. Dnes ho bere každý v obci jako samozřejmost. Což nás samozřejmě velice těší.

 

Salajka není zdaleka jedinou vaší aktivitou. Doslova před očima „vyrostl“ mužský pěvecký sbor, jehož jste členem. To byla také vaše iniciativa?

Ano, stál jsem u zrodu. Ani zde nebyly počátky jednoduché. Starší chlapi jsou jiní než „teenageři“ souboru a naše názory se zpočátku rozcházely. Já měl pocit, že Damborský sbor by měl mít v repertoáru od počátku zejména písně z Hanáckého Slovácka, oni však ne. Musel jsem proto postupovat jinak než v tanečním souboru. Vzal jsem vůdčí osobnosti sboru na návštěvu k mému příteli Jožkovi Varmužovi a ten jim promluvil do duše, vzali to úplně jinak a dnes je Jožka jedním z vedoucích sboru a autorem dvou CD, která jsme společně vydali.

 

Při jakých příležitostech může veřejnost vidět vystoupení uvedených složek?

V loňském roce jsme jako složka OS Salajka absolvovali kolem 30 vystoupení zejména na festivalech a setkáních po celé republice. Také se podílíme na celovečerním pořadu 100 korun na sirotky…, který bude mít 8. prosince 2012 v Dambořicích již pátou reprízu, a zatím byla všechna představení vyprodána.

 

Jak se vám coby řediteli daří organizace Folklórního festivalu?

Tak tohle je velice náročná akce, kterou připravuje tým několika lidí již rok dopředu. Tím, že je soutěžní a je dáno pokaždé jiné téma, je i mnohem náročnější. Mnoho festivalů má u nás jasně daný scénář, který se opakuje každý festival jen s jinými soubory.

 

O jaká témata se například jednalo?

Vystřídala se témata jako Neřesti podle soch Matyáše Brauna v Kuksu či Boj o jablko a letos Povinně o víně.

 

O jakých tématech uvažujete do budoucna?

Tak to bychom neradi prozrazovali, to až půl roku před festivalem. (úsměv)

 

Na kolik vás dnes manažerská práce pohlcuje a nakolik se stále ještě věnujete tanci a zpěvu?

Je pravda, že na zpěv mně moc času v poslední době nezbylo, ale to chci změnit, protože zpěv a tanec dokáže člověku vrátit radost a pocit štěstí. Já si tedy alespoň zazpívám pokaždé v autě, když jedu z práce. To se někdy diví lidé kolem silnice, když slyší někoho naplno zpívat moravské písničky tak zvaně z plna hrdla. Někteří se usmívají, jiní si poklepávají na čelo. Tak na chvilku ztiším hluk, který vydávám, ale jak popojedu kousek dál, opět přidám na síle. Prostě to musí ven. (smích)

 

Vnímáte, že folklór s sebou nese i jakési určité poselství, myšlenku, filozofii? Jak byste definoval to, s čím se ztotožňujete vy a každý další člen souboru?

Určitě s sebou vše zmíněné nese. Vždyť poslechněte si písničky, zamyslete se nad texty. Již v minulosti do písně vkládali autoři sebe sama. A i dnes se mnoho lidí v těchto textech nachází. Každý zpěvák by se měl najít v tom, co zpívá, a vědět, o čem zpívá.

Folklór je fenomén, který se na vesnicích zejména Moravy přechovává, a řekl bych, že se lidé v dnešní době k němu vracejí. Lidé jsou pyšní, když je něco, co je z jejich vesnice, ať je to kroj, písnička či taneční folklórní soubor. Věřím tomu, že každý z nás má v sobě kousek toho, co dělá folklór tak osobitým žánrem a silnou myšlenkou, kterou si předávají celé generace.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Šimon Luža – Rocker Photo

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: folklor, hudba, ředitel, tanec, umělecký soubor, zpěv

Komentáře