Zdeněk Chlopčík - taneční mistr

19.10.2012 01:21 | Erika Čelikovská

 

 

 

 

„Kdyby člověk sebevíce nešikovný věnoval tanci stejný čas, jako věnuje obyčejné chůzi, tančil by stejně přirozeně.“ Zdeněk Chlopčík

 

 

 

 

 

Za měsíc odstartuje další série populární taneční soutěže StarDance. V její porotě nesmí chybět výrazná postava, tanečník a trenér Zdeněk Chlopčík. Původně vystudoval strojní fakultu, ale hned po revoluci založil taneční školu Elán, kterou dodnes v Ostravě řídí. Tanci se závodně věnoval celých dvacet tři let. Během své kariéry nasbíral řadu ocenění, mezi významná patří dvojnásobný titul mistra republiky v latinskoamerických tancích a deseti tancích. Než bude Zdeněk Chlopčík přísným okem hodnotit výkony profesionálních tanečníků a známých osobností, představil se nám v profesi, která je jeho celoživotní náplní.

 

 

Ve vašem životopise se můžeme dočíst, že jste vystudoval strojní fakultu. Jak jste se dostal k tanci?

K tanci jsem se dostal přes základní taneční, kde si mě vybral trenér do tanečního klubu. A tím začala má dlouhá kariéra tanečníka, trenéra, porotce i pedagoga. A musím říci, že jsem nikdy nelitoval.

 

Do jaké míry jste se věnoval technickému oboru, který jste studoval?

Celých devět let jsem pracoval ve Vítkovických železárnách v dodavatelsko inženýrském závodě jako projektant. Nejprve v projekci válcoven a posléze v projekci sekundární metalurgie. Byla to velmi zajímavá práce a hlavně obrovská životní zkušenost.

 

S jakými problémy jste se v počátcích taneční kariéry nejvíce potýkal? S čím mají muži-tanečníci potíže?

Protože se jedná o párový tanec, tak jsem měl problém s nalezením nejvhodnější partnerky. S tím se potýkají všichni tanečníci a samozřejmě také tanečnice. Když už si najdete vhodný protějšek, tak potom je to už jen tvrdá dřina, spousta hodin společně trávených nejen na tréninku, ale také na soutěžích. Je to skvělá škola i pro partnerský život. Pokud chcete slavit úspěchy, musíte se naučit toleranci, vstřícnosti a hlavně se snažit pochopit toho druhého. Musí mezi vámi nastat soulad a teprve potom může párový tanec fungovat.

 

Je něco, co vám vadilo u vašich trenérů, ale dnes děláte to samé, protože to je potřeba?

V mých tanečních začátcích byl tanec jen zájmovou uměleckou činností, a proto i přístup trenéra byl odpovídající. Vše bylo jen na dobré vůli a chuti se něco nového naučit. Po revoluci se situace zcela změnila. Taneční kluby se musely osamostatnit a velkou roli začaly hrát peníze. Byly potřeba na samotný provoz klubu a hlavně na trenéry. V té době jsem poznal mnoho skvělých trenérů, hlavně v zahraničí, od kterých jsem se spoustu věcí naučil. A to nejen pro své aktivní tančení, ale především pro svou, v té době už trenérskou činnost. Jako trenér jsem hodně přísný.

 

Dívky-tanečnice občas mluví o tom, že jsou na ně kladeny nároky z hlediska jejich váhy. Řeší toto i muži, nebo se musí soustředit zase na něco jiného?

Tanec je estetická záležitost. Vynikající taneční pár musí nejen skvěle tančit, vyjadřovat svým tělem hudbu, charakter a náladu jednotlivých tanců, ale také musí vypadat podle svých možností co nejlépe. Proto se věnuje obrovská pozornost kostýmům, u dívek líčení. A samozřejmě, že fyzické proporce také nejsou zanedbatelné. A to jak u tanečnic, tak i u tanečníků. Je to ale záležitost individuální. Některé dívky vypadají lépe, když mají nějaké to kilo navíc a platí to i obráceně.

Bez čeho se profesionální tanečník neobejde? Jaká je jeho výbava?

Je to jako u každého jiného sportu a jakékoliv lidské činnosti, když chcete uspět a být nejlepší. Talent, píle, vytrvalost, kreativita a - v neposlední řadě - vždy používat mozek. A navíc zdraví, trochu štěstí a peníze. Bez těch se v dnešní době nedostanete na vrchol.

 

Můžete se chlubit několika vítězstvími. Jak dlouho člověk musí trénovat, než se vůbec může ucházet o titul mistra republiky?

Být nejlepší, být první je souhrn mnoha důležitých faktorů. Když něco opomenete, třeba i podle vás nepodstatnou věc, nemusíte být první. Můžete pak trénovat roky a nikdy mistrem nebudete. I u těch nejlepších je to hodně individuální. Stačí mít špatný den, nebýt v psychické pohodě a už máte po vítězství. A v párovém tanci je to opravdu hodně těžké a komplikované tím, že tančí muž a žena. Musí se domluvit, táhnout za jeden provaz, nedělat si naschvály, tolerovat jeden druhého. Snášet stejně, nebo alespoň podobně tréninkovou zátěž, navzájem si umět pomoci. Navíc nejde jen o fyzický výkon, ale jde také o pohybové a hudební cítění a souznění. Je toho neskutečně mnoho, co musí mít ti, kdo se chtějí ucházet o stupně nejvyšší.

 

Jak spolu vychází taneční partneři a nakolik se projevuje v tanci soukromý život?

Jak kdo. Někteří spolu vychází, a i když nedosáhnou na úplný vrchol, jsou šťastní a spokojení. Druzí naopak mají přehnané ambice a přenášejí to do tréninku, vztahu a neustále spolu bojují. Ti příliš spokojeni asi nejsou. Hodně párů spolu tráví nejen spoustu času na tréninku, ale i v soukromí, nebo spolu dokonce žijí. Oddělit trénink od soukromého života lze, ale je to velmi těžké a chce to už jistou životní zkušenost. Jak se říká, chybami se člověk učí.

 

Pokud to mezi tanečníky nefunguje tzv. lidsky, mohou spolu působit jako taneční pár?

Určitě mohou, ale pozná se to. A pokud se jedná o špičkové tanečníky, je to potom velký hendikep. Neshody v páru se dají nějakou dobu tolerovat a vydržet. Ale pokud přetrvávají delší dobu, je lepší se rozejít a hledat si nové protějšky. Někteří nepoučitelní se takto rozcházejí třeba i vícekrát za rok. To je konec jejich kariéry.

 

V roce 1990 jste založil soukromou taneční školu Elán v Ostravě. Vidíte přednost v tom, že to bylo hned po revoluci? Jak se dnes daří těm, kteří chtějí v tanečním oboru podnikat?

Když jsem v roce 1990 začínal, bylo v Ostravě několik zaběhnutých tanečních škol. Musel jsem přijít s něčím novým. Začal jsem dělat taneční lekce atraktivní a zajímavé hlavně pro mladé lidi. Vsadil jsem na to, že středoškolská mládež se chce i v tanečních lekcích bavit, veselit a dovádět. A nejen v tichosti stát a poslouchat monotónní výklady tanečního mistra. Vsadil jsem na skvělou reprodukovanou hudbu místo živého hudebního tria, které hraje pořád ty stejné skladby. A vsadil jsem na samozřejmost, že v tanečních lekcích nikdo nesmí sedět a čekat na volného partnera. To víte, že zaběhnutým tanečním mistrům se můj vstup do oboru nelíbil a odsuzovali reprodukovanou hudbu a další revoluční změny do té doby neslýchané. V dnešní době, stejně jako předtím, mohou uspět jen ti, kteří přijdou s něčím novým, co ještě v tomto oboru není, a musí si svou cestu vyšlapat každodenní poctivou prací a vstřícností k lidem.

 

V jednom rozhovoru s vámi jsem četla, cituji „kdo umí chodit, naučí se i tančit“. Opravdu se vám nikdy nestalo, že jste před sebou měl někoho, kdo byl tzv. ztracený případ? Případně v jakých situacích nad někým „lámete hůl“?

Opravdu ne. Chůze je přirozená činnost, kterou provádíme každý den několik hodin. Je to jen opakované přenášení váhy z nohy na nohu. Tanec není nic jiného. Jen ty kroky musíme provádět v daném rytmu, tempu a určitém směru. Kdyby člověk sebevíce nešikovný věnoval tanci stejný čas, jako věnuje obyčejné chůzi, tančil by stejně přirozeně. A taneční pedagog musí vždy najít takový způsob výuky, aby ji i ti méně šikovní pochopili a mohli se radovat ze svého úspěchu. Pokud bych někoho nedokázal naučit tančit, byla by to jen a jen moje chyba.

 

Jak byste charakterizoval skupinu lidí, kteří se k vám chodí učit tančit? Mají něco společného, jsou něčím typičtí?

Středoškolská mládež navštěvuje taneční kurzy z důvodu svého všeobecného vzdělání. A to je moc dobře. Umění tančit a přirozeně se pohybovat ve společnosti, to jsou dovednosti, které určitě v životě každý uplatní a ocení. Jak charakterizovat střední a starší generaci, která chodí pravidelně tančit? Jsou to většinou lidé, kteří se rádi baví, mají rádi pohyb, společnost a rádi se učí nové věci. A je úplně jedno, zda se do tanečních kurzů přihlásili z nadbytku volného času, nebo proto, že v mládí považovali taneční za zbytečnost. A podle toho také kurzy pro manželské a přátelské páry vypadají. Je tam veselo, lidé se baví, jsou úplně uvolnění a v této atmosféře se pomaloučku učí zvládat jednotlivé tance.

 

Které tance jsou dnes nejoblíbenější? Jaké trendy se projevovaly v tanci za poslední desetiletí?

Řekl bych, že se tančí vše. Standardní i latinskoamerické tance, salsa, argentinské tango. Když si tanec zamilujete, a hlavně ho pochopíte, je vám jedno, který tanec tančíte.

 

Které tance jsou nejjednodušší na učení?

Všechny tance mají podobně jednoduchý základní krok. Je to vždy jen určitý počet kroků na určitý rytmus a pohyb v určitém směru. Složitosti přicházejí, když se daný tanec začne probírat do větších detailů, co se pohybu a rytmu týče. Potom přichází jednoduché figury, které jsou po zvládnutí doplněny složitějšími. A to stále ještě není konec. Potom přichází důraz na charakter jednotlivých tanců, na hudební cítění a další aspekty. U tance si nikdy nemůžete říci, že už to umíte. Ale to je na tanci krásné. Je to celoživotní výzva.

 

A které tance jsou naopak nejtěžší na učení? Máte nějaké techniky, které usnadní výuku tance?

Každý taneční pedagog má své metodické postupy, jak co naučit. Jenže při výuce tance to není vždy stejné. Ba naopak, pokaždé je to jiné, učíte jiný pár. Musíte stále vymýšlet a obměňovat své postupy tak, aby výuka byla co nejefektivnější a snadno pochopitelná.

 

Co by měl tanečník v tanci projevit? V čem by se měl v podstatě nejvíce snažit?

Být přirozený. To by mělo být snahou všech tanečních párů. Jak začínajících, tak i těch nejlepších. Bohužel se mnohdy ve snaze tančit co nejobtížnější figury tahle přirozenost vytrácí.

 

Pokud by mi více vyhovovaly soukromé lekce, nabízíte je také? Najdete na to ve svém nabitém programu ještě čas?

Soukromé lekce samozřejmě nabízím. Ty využívají hlavně mladé dvojice před svatbou, aby zopakovaly nebo se rychle naučily jeden dva tance pro slavnostní tanec novomanželů. Také zaneprázdnění podnikatelé, kteří mají před sebou obchodně důležitý večírek, na kterém nechtějí vypadat při tanci jako slon v porcelánu. Naštěstí těchto soukromých lekcí není zas tak mnoho, takže časově mě to příliš nezatěžuje.

 

Vás samotného veřejnost vnímá spíše jako párového tanečníka. Máte zkušenosti i se sólovými vystoupeními?

Vůbec žádnou. Celou svou taneční kariéru se věnuji pouze párovému tanci. Něco jiného je ale taneční příprava, kde jsem měl možnost přičichnout také jiným tanečním technikám a sólovému projevu.

 

Zasedl jste v porotě pořadu StarDance, kde vám byla přisouzena „role“ drsného kritika. Jste takto přísný, když někoho trénujete v soukromí?

Ano, jsem přísný, ale na druhou stranu laskavý a chápavý. Samozřejmě trénovat sportovní pár je něco jiného než taneční nadšence. I můj přístup je rozdílný. Jen cíl zůstává stejný. Naučit a co nejvíce vylepšit taneční projev daného páru.

 

A jak vy sám pohlížíte na váš obraz vytvořený médii?

Nebráním se mu. Vždy, když hodnotím taneční páry, snažím se je spravedlivě seřadit podle jejich výkonnosti. Jsem přísný, ale i přesto obdivuji všechny páry ze StarDance, co všechno se naučily. Je to obdivuhodné.

 

StarDance je jeden z mála pořadů, který se těší oblibě i po opakování několika sérií. Proč to podle vašeho mínění lidi stále baví?

Tanec je nádherný zážitek nejen pro toho, kdo právě tančí, ale také pro diváka, který tanec jen pozoruje. A navíc, když ho tančí známé tváře. Je to pořad, kterému nechybí nic. Krásné taneční páry, nádherná hudba, vynikající režijní zpracování, světelné efekty a bezkonkurenční moderátorská dvojice.

 

Co vám účast v porotě přinesla?

Potkal jsem spoustu nových zajímavých lidí. Poznal jsem, jak náročné je udělat přímý přenos. Kolik lidí na tom pracuje a kolik úsilí to každého stojí. Výsledek ale stojí za to.

 

Je nějaký zlozvyk, který vám jako trenérovi u vašich svěřenců vadí, co nejste schopen tolerovat?

Zlozvyk ani ne. Spíše laxní přístup, neochota na sobě zapracovat.

 

Někdy je třeba někoho vybičovat k lepším výkonům. Jak ale trenér pozná, že na nějaký úkon jeho svěřenec už nestačí?

Při každodenním kontaktu s párem jako trenér víte, co je slabina a co naopak silná stránka dané dvojice. Postupnými krůčky se snažíte pár vést ke zlepšení. Jenže každý pár, každý jednotlivec má své omezení, ať už pohybové, hudební či výrazové. Každé takové omezení jednou zastaví pár ve vývoji, ač ve zbývajících aspektech se stále lepší. Tanec je jako mozaika. Stačí, aby jedna drobnost chyběla nebo byla nevyvážená, a začne vám to jako divákovi vadit.

 

Poznal jste, když jste se učil tančit, kde máte své limity? Dokážete to proto odhadnoutu druhých? Je možné vlastní limit v tanci nějakým způsobem překonat?

Určitě, za těch dvacet tři let aktivního tancování člověk pozná své limity, své slabiny a naopak přednosti. Zkušený trenér by měl u svých svěřenců tyto slabiny odhalovat a snažit se je vylepšit a eliminovat. V každém výkonnostním vývoji dojdete na to, že i přes každodenní trénink, zlepšování a posouvání se kupředu je někde vaše maximum, váš limit.

 

Pokud jste na nějaké neformálnější akci, kde je volná zábava a lidé tančí víceméně spontánně, sledujete je kritickým okem?

Strašně rád se dívám na obyčejné lidi, jak tančí. A vůbec nehodnotím, jen se dívám a mám radost z jejich pohybu a jejich radosti. I páry, které nic neumí, nebo umí velmi málo, se ve většině případů pohybují velmi přirozeně a krásně.

 

Co byste doporučil lidem, kteří neradi tančí anebo mají pocit, že jsou do tance nuceni, ale v jejich situaci se tomu nemohou třeba ze společenských důvodů vyhnout?

Změňte trenéra, nebo učitele. Není to jejich chyba, že tanec nechápou, že ho necítí. I jednoduché nebo základní figury se mohou tančit s radostí a chutí.

 

Dokážete u lidí poznat jejich povahu právě prostřednictvím toho, jak se projevují v tanci?

Nejsem vystudovaný psycholog, ale i tak poznám, s kým mám tu čest. A ještě více poznám vztahy mezi manželskými nebo přátelskými páry. Jako byste viděli k nim do bytu. Zajímavé.

 

Poznáte profesionálního tanečníka třeba podle chůze? Jsou nějaké „zlozvyky“, které profesionála prozradí?

Tanečníka poznáte podle chůze a vznosného držení těla. Některé tanečnice chodí až přepečlivě upravené a namalované a někteří tanečníci jsou kapitola sama pro sebe. Dávají přílišný důraz na svůj zevnějšek. Ale to je ta profesionální deformace.

 

Se závodním tančením jste skončil v roce 1996, tedy před 16 lety. Můžete takhle s odstupem říci, jestli máte nějaké zdravotní problémy, které souvisí právě s taneční kariérou?

Profesní zdravotní problémy nemám. Jen se musím stále aktivně starat o své tělo, což znamená třikrát týdně posilovnu a jednou za čtrnáct dní fyzioterapeutku. Ta mi pomohla odstranit pouhým cvičením všechny problémy s pohybovým ústrojím.

 

Co považujete za největší úspěch vaší profesionální taneční kariéry?

Za ta léta bylo několik tanečních úspěchů, ať už jako aktivního tanečníka nebo v roli trenéra. Více si však vážím toho, že jsem zůstal se svou poslední taneční partnerkou i po ukončení aktivní dráhy a máme krásnou rodinu se dvěma dětmi. Žádný titul mistra v tanci nenahradí rodinu a děti. Jsem šťastný, že se nám to podařilo.

 

Je dobré dávat si v tanci vysoké, možná i téměř nereálné cíle?

Vysoké cíle jsou potřebné. To je hnací motor. Ale nesmí se zapomínat také na cíle postupné, které člověka drží stále v motivaci. Byl jsem bezvýznamný tanečník a mým snem bylo tančit finále mistrovství republiky. Šel jsem za trenérkou a pověděl jsem jí to. Domluvili jsme se na spolupráci a za rok jsem finále tančil. Byla to dřina, ale stála za to. Díky mé trenérce.

 

Čím se nejčastěji řídíte při důležitých rozhodnutích?

Jednoznačně racionálním myšlením. I když už se mi několikrát stalo, že mě něco uvnitř nahlodávalo a říkalo „nedělej to“. Udělal jsem to a záhy se ukázalo, že mé rozhodnutí nebylo dobré. Ale i tak se řídím rozumem.

 

Do jaké míry ovlivnil tanec váš životní styl?

Ovlivnil především to, že dělám práci, která je mým koníčkem. Svoji práci miluji a těším se na každou lekci. Na všechny lidi, kteří tančí a tanci propadli nebo teprve začínají a snad si s mojí pomocí tanec také zamilují.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-9-2012-1.html

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře