Zofie Angelic – umělkyně, výtvarnice, návrhářka

Narodila se v Ústí nad Labem, výtvarné umění začala studovat v Kodani a pokračovala i v mnoha dalších evropských městech módy – Paříži, Londýně, Barceloně či Madridu. Věnuje se především tvorbě výrazných luxusních šperků, které jsou nejen originálními extravagantními ozdobami, ale vznikají z nich i netradiční šaty, kabelky a drobné doplňky. Na módních přehlídkách po celém světě jsou její práce přijímány s velkým zájmem a uznáním. Jejím manželem je známý španělský výtvarník Emilio Fornieles. Často spolu navštěvují Prahu, která jim oběma přirostla k srdci. Koníčkem Zofie Angelic je fotografování, své fotografie již představila na několika výstavách.

Dětství jste strávila v Dánsku, zůstalo ve vás „něco“ českého?

Docela určitě. Mám českou maminku, s níž mluvíme česky, miluju česká jídla, často jezdím do Prahy, i můj manžel si ji oblíbil. Praha je pro umělce velmi inspirativním městem, má secesní kolekce vznikla právě tady. Od dětství jsem ráda kreslila, vytvářela dárky svým kamarádkám. Maminka mě v mých zájmech podporovala, nikdy mi v ničem nebránila. Byla aranžérkou, své výtvarné vidění světa jsem asi zdědila po ní.

Dnes jste doma v Berlíně, ale žila jste v mnoha evropských zemích, především tam, kde se tvoří móda. Které město bylo pro vaši profesní cestu nejdůležitější?

S manželem jsme takoví světoběžníci, ale jako „doma“ pro svůj život jsme zvolili Berlín, kde je nám dobře. Má profesní kariéra začala v Dánsku, kde jsem absolvovala kurzy malování a začala se zajímat o módu. První ukázky mé kreativní práce otiskly časopisy pro ženy v celé Skandinávii a následovala i moje první módní přehlídka. Nejdůležitější ale pro mě byla Paříž. Otevřené město, které mi připomínalo Prahu. Můj nápad začít se věnovat šperkům, experimentovat, vznikl právě tady. Pro severské země je typická jednoduchost, jen malá zdobnost, věděla jsem, že takhle to dělat nechci. Mám ráda výrazné šperky, šperky s nápadem.

Jak jste si v Paříži zvykala?

Neuměla jsem francouzsky, prvním úkolem bylo naučit se řeč. Začala jsem krátce mýt nádobí v jedné restauraci. Vydělala jsem peníze, otrkala se, pochytila první slovíčka, poznala lidi, kteří mi pomohli na mé další cestě. Chce to kuráž, odhodlání, snahu – pro mladé lidi je podobný postup nejlepší. Legrační je, že se mnou myl nádobí i dnes nejlepší dánský fotograf, stále jsme spolu v kontaktu.

Proč jste se rozhodla především pro šperky?

Měla jsem pocit, že designérů oblečení je mnoho, chtěla jsem se odlišit. A šaty ze šperků, to je hodně extravagantní a jedinečné, a takové výzvy já miluju. Snažím se být originální, ale samozřejmě se nechávám ovlivňovat světem kolem sebe. Nemůžu pořád jen sedět v ateliéru a tvořit, ráda chodím mezi lidi, je to inspirace, která mi pomáhá. Dnes už to tolik neplatí, ale dříve měla luxusní šperk každá žena a každý muž měl luxusní hodinky. Byla bych ráda, kdyby se takové časy vrátily.

Jaké materiály pro svou tvorbu používáte?

Především kov, perly, sklo, kamínky, plasty, mušle – ty kupuji od místních rybářů. Snažím se podporovat domorodce, kteří nemívají příliš peněz, navštěvuji místa, kde nejsou turisté a kde je život obyčejných lidí těžký. Mé mušle pocházejí z Maledivských ostrovů. Mnoho materiálu pro mou tvorbu pochází ale z Čech, kde spolupracuji s několika firmami.

Když se řekne šperk, většina lidí si představí prstýnek, náušnice. Vy ale zákazníky do svých šperků i oblékáte…

Šperk může být i oblečením, hodně zajímavým. Nejoblíbenější šaty v mém šatníku jsou korálkové. Ráda chodím oblečena v černém, tyto šaty mají černé korálky na bílém podkladu. Oblékla jsem je na jednu slavnostní večeři v Madridu a musím se pochlubit, že jsem tam díky svému modelu získala tři nové klientky, jimž jsem také později vytvářela modely. Osobní pohled je vždy nejdůležitější, proto jsem si zvykla brát s sebou na různé exkluzivní akce jako doprovod svou modelku, oblečenou podle mého stylu. Upřednostňuji osobní setkávání s lidmi na různých komornějších akcích, soukromých večírcích, společenských večeřích, kde je dostatek času si věci prohlédnout, vyzkoušet, popovídat si o nich. Takto získávám většinu nových zákazníků.

Jsou mezi nimi i Češky?

Ano, jsou, i když se mé šperky v Praze v žádném obchodě neprodávají. Ale já jsem ráda, nechci, aby byly běžně k vidění v každé výloze, stále na očích. Přála bych si, aby se s nimi klientky seznamovaly při mimořádných příležitostech, jako s něčím jedinečným na prezentacích, večírcích, společenských akcích.

Snažíte se svými modely šokovat, jsou určeny jen ženám s dokonalými proporcemi?

Odvaha není třeba, na mé poslední výstavě měly modelky vždy pod korálky nějakou látku. Má nejnovější modelka má krásnou postavu, nemusí ji zakrývat, ale já vytvářím modely i pro ženy plnoštíhlé. Něco se skryje, něco vhodně ukáže, aby byl výsledek dokonalý a slušivý. Mé nejodvážnější kreace – plavky z korálků – nejsou úplně pro každou dámu, ale kdo si je může dovolit, je nadšený. Předváděla jsem takovou kolekci v Dubaji a byl to úspěch.

Vaše tvorba, to nejsou jen šperky a šaty…

V poslední době nabízím kromě šperků i boty, na které můj manžel maluje portréty, a v mé nejnovější kolekci to jsou především kabelky, na nichž jsou odnímatelná zrcadla, mnoho zrcadélek. Měla jsem přehlídky v Paříži, Kodani, Londýně, ale zatím největší úspěch, největší nadšení, jsem zažila v Orientu. Je tu známo české pivo, české sklo, o vše české je velký zájem. V jednom hotelu v Dubaji jsem viděla snad třicet dam ozdobených mými náušnicemi, korálkové ozdoby do vlasů tam ženy nosily i přes burky. Přijala jsem pozvání i na exkluzivní soukromý večírek do Moskvy, myslím, že i tam bude o mou tvorbu zájem, Rusové rádi vyhledávají luxusní značky.

Spolupracujete i s dalšími návrháři?

To ne, ale velmi se na ně těším při společných přehlídkách, jsem vždy zvědavá na jejich tvorbu. Umělec-návrhář by měl mít své vlastní nápady, ale samozřejmě sleduji módní trendy, nebudu navrhovat velké kabely, když vím, že v současné době jsou v módě malé kabelky a různá pouzdra. Všechny prototypy vytvářím sama, šaty trvají tak dva, tři měsíce. Pokud musí být zakázky rychle hotové, mám externí pracovnice.

Jak zaučujete své spolupracovnice, aby kvalita byla dokonalá a perfektní?

Mám velké štěstí, že ženy, které pro mne pracují, nejsou umělkyně, nechtějí se zviditelnit. Chtějí jen odevzdat dokonale odvedenou práci, kterou jim zadávám. Nemám žádnou dílnu, tvoří doma, v klidu, podle svých časových možností. Každá dělá jednu část, které se věnuje s největší péčí, a já pak všechno poskládám dohromady. Ukážu jim, co bych si přála, nechám je to vyzkoušet, překontroluju, a pak už pracují samostatně.

Vytváříte i šperky pro muže a nosí je váš manžel?

Opravdu je nosí, on je takový extravagantní typ, kterému to sluší. Jsou to především originální náramky, velmi elegantní, ale nemůže je nosit každý. Dříve jsem jich vyráběla víc, dnes, když se na trhu pánských náramků objevuje velké množství, už mě to tolik nebaví. S mým mužem máme velmi podobný vkus i v oblékání, oba jsme si oblíbili černou barvu, když někam jdeme spolu, ani se nemusíme dopředu domlouvat a býváme výborně sladěni.

Pomáhá vám manžel při vaší práci?

Navzájem se inspirujeme a pomáháme si. Když jsem si přála, aby šperky na mých šatech co nejvíce vynikly, namaloval mi na látky textilní barvou portréty několika osobností. Vznikly velmi netradiční, originální modely, které ve spojení se šperky mají ten správný „šmrnc“. Pracuje rychleji než já, učí mě, že na život není tolik času. Žijeme hodně hekticky. Je to jediný muž mého života, který nemá chybu, obdivuji na něm opravdu všechno.

Ve své tvorbě se často inspirujete historií, vaše modely se vracejí do světa luxusu minulých století. Čtete historické romány?

Nečtu, ale jezdím do zapomenutých míst, třeba do odlehlých italských vesniček, kde se jakoby zastavil čas. Nebo se procházím starým lesem, vnímám krásu kolem sebe, sedám na lavičky, kde sedávali naši předkové. Nechávám na sebe působit atmosféru doby, kdy ženy byly opravdu ženami, mohly se připravit na každou společenskou událost, měly dostatek času vyzdobit se do nejmenších detailů, aby se dobře cítily a měly z toho radost. Vždyť především v takových chvílích si muž ženu zapamatuje a ona v něm zanechá ten nejlepší dojem.

Mezi vaše zájmy patří i fotografování. Které náměty vás přitahují?

Můj manžel učí děti malovat v odlehlých místech v Asii, v džungli, a já ho na cestách doprovázím. Je to jiný svět, jiný život než ten, který vedeme velkou část roku. Vytvořili jsme projekt, díky němuž se tam chceme pravidelně vracet. Mým koníčkem se stalo fotit jeho dílo, přírodu kolem, i ty děti. Ony třeba poprvé v životě viděly svůj fotografický portrét a jejich radost a nadšení je pro mě největší odměnou. Sama děti nemám, a tak se snažím alespoň těmto dětem věnovat trochu svého času, kousíček sebe samé. Ony mi to vracejí svou láskou, úsměvem, pohlazením… I v Praze se zapojuji do nadačních programů na pomoc dětem, například v projektu, který zaštítila paní Dagmar Havlová.

Váš život je velmi aktivní, plný vzrušení, různých událostí. Umíte vůbec odpočívat?

Moc ne. Jsem velmi aktivní člověk a mám ráda, když se pořád něco děje, když pořád něco dělám. Ale podařilo se mi odpočívat v Thajsku, kde mi 130 dětí v džungli řeklo, ať si jdu lehnout. Tak jsem to udělala…

Splnily se vám všechny vaše sny, nebo ještě něco zůstalo nedokončeno?

Mám jedno takové zatím nesplněné přání. Chtěla bych mít někde, kdekoliv, dům pro děti. Dům, kde by se zdokonalovaly v ručních pracích, v jazycích, kde bychom se jim věnovali od útlého dětství do dospělosti. Kultivovali jejich mysl, jejich smysl pro umění, pro krásno. Věřím, že to jednou dokážu. Mám vždycky velkou radost, když se mi podaří prodat úspěšně své modely, ale to se nemůže vyrovnat radosti, kterou mi přinášejí děti. Ne všechny mají šťastné dětství s láskyplnou péčí svých nejbližších. Když si malé dítě s mou pomocí navlékne šňůrku korálků a pak si ji ani v noci dva týdny nesundá z krku, to je okamžik, který mě dokonale naplňuje štěstím.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře