doc. PhDr. Kateřina Nedbálková, Ph.D - socioložka genderových studií

we can

"Gender funguje jako jeden ze základních klasifikačních rámců, skrze které vnímáme svět okolo nás, uplatňuje se tedy zcela jistě i v soudnictví, často je to však ve formě nevyslovených či zamlčených předpokladů." Kateřina Nedbálková

Složitosti mezilidských vztahů jsou, jak se zdá, řetězcem nikdy nekončících poznatků z oblasti vědy a výzkumu. Ať už jde o vztahy politické, sociální či historické. Kateřina Nedbálková se rozhodla věnovat této problematice podrobněji a zaměřila se na výzkum jak vztahů samotných, tak i vlivů okolního prostředí. V rozhovoru vám přinášíme alespoň krátký souhrn toho, co si lze pod pojmem genderová studia představit.

Jakou mají genderová studia u nás a ve světě historii?

Genderová studia jsou akademickým oborem, který se od 70. let etabloval na mnoha univerzitách v USA či v západní Evropě. Genderová studia jsou ze své povahy interdisciplinární, což znamená, že se mohou profilovat v oborech jako je psychologie, historie, kulturní studia, nebo například literární teorie. Specifikem našeho oboru na Fakultě sociálních studií v Brně je jeho navázanost na disciplínu sociologie.

Proč jste si vybrala zrovna tento obor?

Spíš než o promyšlenou a jasnou strategii se jednalo o shodu šťastných náhod. Měla jsem příležitost být v Brně přítomna zakládání prvního oboru genderových studií v ČR, ve kterém jsem viděla potenciál teorie a výzkumu, který mi byl blízký už dříve.

V jakém směru vnímáte, že jsou tato studia největším přínosem pro společnost?

Podobně jako jiná sociálně vědní studia, nabízejí i genderová studia poučený a podložený pohled na svět kolem nás, popisují věci kolem nás z jiných a méně obvyklých perspektiv, jiným jazykem, za použití specifických analytických nástrojů. Jsou alternativou vůči politickému či mediálnímu diskurzu. Genderová studia se přitom zaměřují zejména na ustavování hierarchií, nerovností a moci a to zejména ve vztahu k genderu, tedy k mužství a ženství.

Dá se nějak jednoduše říct, co jsou to genderová studia a co je to gender?

Mužství a ženství jsou vztahové kategorie, nevyvěrají z žádné přirozené esence či jádra, ale ustavují se v komplexních sociálních, historických a politických vztazích. Mužství a ženství jsou založeny na víře v to, že na světě existují dvě diametrálně odlišné skupiny osob, muži a ženy, a tato víra je v každodennosti stvrzována skrze působení nejrůznějších institucí, organizací a jednání jednotlivých lidí.

Je tato specializace uplatňována i v právní oblasti, třeba při soudních sporech?

Gender funguje jako jeden ze základních klasifikačních rámců, skrze které vnímáme svět okolo nás, uplatňuje se tedy zcela jistě i v soudnictví, často je to však ve formě nevyslovených či zamlčených předpokladů. Některé výzkumy mluví o takzvaném kavalírském přístupu soudů k ženám, které se dopustily trestného činu. Soud totiž samozřejmě zohledňuje při posuzování i to, že odsouzením k odnětí svobody bere například z rodiny matku, jejíž péči pak musí nahradit státní ústavní péčí, a ta je drahá. Kavalírský přístup k ženám ovšem končí v okamžiku, kdy se žena dopustí trestného činu, který výrazně nabourává představy o správném ženství, například pokud týrá dítě, nebo spáchá ozbrojenou trestnou činnost.

Jak hodnotíte rostoucí počet homosexuálních vztahů? Jste přesvědčená o tom, že jde skutečně o jasnou orientaci, nebo se lidé spíše hledají?

Myslím, že lidská sexualita je mnohem složitější, než aby se dala odbýt v termínech konstantní neměnné orientace či genetické podmíněnosti. Na sexuálním chování mě zajímá právě všechno to ostatní, vše, co jde za jednoduchá, vágní a často i nepodložená tvrzení. Abych se vrátila k vaší otázce konkrétněji, pro některé je sexuální orientace otázkou hledání a nacházení, pro jiné jasně danou a neměnnou identitou. Pro mě takto otázka nestojí. Daleko důležitější mi připadají otázky tázající se po proměně pohledu na sexualitu v různých historických obdobích či kulturách, nebo otázky podobností a rozdílů mezi jednotlivými obory a disciplínami, které se sexualitou zabývají.

Co si myslíte o tom, jaké představy mají homosexuální páry o naplnění vztahu, nebo dokonce o vytvoření rodiny?

Výzkumy dlouhodobě ukazují, že gayové a lesby po dětech nejen touží, ale čím dál častěji rodiny také zakládají. Lesby mají samozřejmě situaci jednodušší, mohou vycestovat na zahraniční kliniku, která lesbickému páru umožňuje oplodnění, mohou se domluvit na obejití legislativního zákazu a nechat se oplodnit na klinice domácí, nebo mohou vytvořit rodinu s kamarádem gayem, který chce mít děti.

Jak se na to díváte ve srovnání s klasickým modelem rodiny?

Takové srovnání je už ze své podstaty problematické. Významný francouzský sociolog Pierre Bourdieu říká, že rodina je dobře podložená fikce. Všichni bychom dovedli popsat, jak podle nás klasický model rodiny vypadá, a to i přesto, že reálně ho kolem sebe vidíme stále méně a zdá se, že jediným jistým místem jeho výskytu zůstala reklama. Neexistuje jeden univerzální model „dělání“ rodiny. Ale to, jací jsme partneři nebo rodiče, velmi úzce souvisí s tím, jaké místo zaujímáme ve společenské struktuře. Souvisí tedy například se vzděláním a sociální třídou.

Myslíte si, že prostředí, ve kterém žijeme, může mít vliv na charakter a sílu vztahu? Konkrétně mám na mysli prostředí, ve kterém ten který člověk žije, ať už jde o venkov, město, různé spolky nebo i různé ústavy.

Prostředí má vliv na každé naše jednání, tedy i na naše jednání vztahové. Nemůžeme však prostředí redukovat na konkrétní rodinu, vesnici, instituci nebo organizaci, musíme za tím vždy vidět spolupůsobení mnoha a mnoha institucí v jejich součinnosti. V navazování vztahů nás tedy bezesporu ovlivňuje naše vzdělání, osvojený životní styl, vkus, rodina, ze které jsme vzešli, nebo subkultury, do kterých patříme.

Rozhodla jste se zabývat studiem sociální problematiky ve věznicích. Co přesně tímto studiem sledujete?

Šlo mi o to ukázat, že nejen lidé jsou nositeli mužského či ženského genderu, ale že je gender vepsán i do společenských institucí. Vězení je například možné vnímat jako mužsky kódovanou instituci, protože máme za to, že je prostorem neustálého nebezpečí, násilí a ohrožení. Praxe je však trochu jiná, a každodenní rutinou zaměstnance vězení není tišení rvaček a konfliktů. Je to spíše úmorná administrativa a dohlížení nad výkonem běžných úkonů a dodržování celé řady drobných pravidel.

Dalším příkladem genderovanosti vězení jsou vězeňské subkultury, tedy vztahy, které ženy ve vězení mezi sebou navazují. Ačkoli jsou vězení genderově oddělená (jsou spolu vždy umístěny jen ženy nebo jen muži), v subkulturách se vytvářejí partnerské vztahy, které reprodukují komplementaritu mužství a ženství a to i přesto, že jsou v těchto vztazích role mužů i žen obsazeny vždy jen ženami. Abych dala konkrétní příklad, v ženských věznicích se vytvářejí partnerské dvojice tvořené „mamčou“ a „fotrem“, kdy obě role s sebou nesou specifické upravování zevnějšku, specifické chování a funkci v partnerském vztahu.

Máte výsledky svých studií s kým porovnat?

Ano, tak jako většina akademiků jezdím i já na zahraniční i domácí konference, které se profilují kolem témat, která mě zajímají. Konference jsou tak příležitostí k rozvažování či realizaci mezinárodní spolupráce ve výzkumu, výuce nebo při publikování.

V čem jste přehodnotila své postoje po absolvování studia ve věznici?

Na rozdíl od mediálních či literárních prezentací se mi vězení nejeví jako místo neustálého smutku, nebezpečí nebo zmaru, ale spíše jako místo zakonzervované šedé rutiny a nudy, kterou se ženy snaží všemi možnými způsoby překonat. Tato šedivost pohlcuje nejen odsouzené, ale i zaměstnance, kteří jsou také vězni svého druhu.

Jak vám v tomto ohledu vycházelo vstříc vedení věznic? Jaký byl jejich postoj?

V době mého výzkumu v jedné konkrétní ženské věznici v roce 2004 byl postoj tehdejšího vedení věznice velmi vstřícný. Dokonce mi bylo umožněno vést rozhovory s ženami o samotě, což se mi pak už v žádné jiné věznici nepodařilo. Každý rok přibývá formulářů a opatření, které pohyb outsiderů ve vězení ztěžují a činí tak výzkum ve vězení prakticky nemožným.

Na jakých projektech máte v plánu v rámci výzkumu pracovat nyní?

V současné době mě zajímá téma dělnické rodiny, která je dosud u nás výzkumem nepříliš zmapovaná. Zajímá mě to, jak konkrétně v každodenních praktikách a jednáních „dělají“ lidé z dělnických povolání rodinu, jak se přitom vztahují či nevztahují k ideálu tzv. tradiční rodiny, který je spíše konceptem třídy střední.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Kateřiny Nedbálkové

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře