Prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc., Vedoucí katedry veřejné ekonomiky VŠFS

Prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc, foto: Zbyněk Maděryč

"Pokud se ročně povinně vyvedou tři procenta ze mzdy do penzijních fondů, tak půjde každoročně o obchod na úrovni dnešního ročního obratu všech penzijních fondů u nás." Prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc.

Již dlouho jsem neslyšela tolik peprných úvah na tak zásadní téma, které pan profesor Jaroslav Vostatek ve svých studiích nepodceňoval především v době, kdy se to od něj, ale ani od nikoho jiného z oboru nevyžadovalo a zabývat se jím dokonce hraničilo s ilegalitou. Doba se změnila a své názory dnes mnoho lidí publikuje otevřeně a po svém. Co však zůstává nehybné, je rozvaha, nebo chcete-li bilance, ke které se každý dopočítá nakonec úplně stejně. Je mi potěšením, že tématem k diskuzi v tomto rozhovoru je sociální pojištění. Titul snad může znít poněkud nudně, ale v zásadě je to pro nás všechny téma klíčové a nevyhnutelné. Pro rozhovor a focení jsme využili krásného prostředí restaurace Mlýnec v Praze.

Foto: Zbyněk Maděryč

Jaké byly možnosti v rámci vědy a výzkumu, hovoříme-li o době komunistického režimu, kdy jste se pojištěním začal zabývat?

Již z technického hlediska byly možnosti velmi omezené, a to z toho důvodu, že nebyly počítače a internet. Nebyl problém získat sovětskou či polskou a východoněmeckou literaturu o pojištění, byla však relativně chudá. Západní literatura nebyla volně dostupná skoro žádná. Něco se však tu a tam našlo v univerzitní knihovně a v knihovně a v archívu České státní pojišťovny. Řadu knih jsem si opatřil soukromě od jednoho italského komunisty, s kterým jsem si vyměňoval známky.

Jak jste se s ním seznámil?

Napsal jsem do jedněch italských novin, že si chci vyměňovat známky, ve výměně jsem měl přebytky a ty jsem realizoval tak, že mi on objednal a poštou nechal poslat knihu rovnou z nakladatelství.

Velmi riskantní počin, ale hodný obdivu! Jak jste s literaturou nakládal?

Bylo to na hranici ilegality, ale žádný zvláštní problém mi z toho nevznikl. Jen mi jednou zabavili mou zásilku známek. Velkou kuriozitou byl velký nákup knih pro VŠE na začátku „normalizace“ počátkem 70. let, kdy jsem se nechal pověřit zadáním objednávky pro celou školu. Využil jsem toho, že na většině kateder nikdo nic nechtěl a polovina objednaných knih tak byla o soukromém pojištění. Literatury jsem tedy měl dost a mohl jsem ji i využít k výuce a psaní skript. Když jsem měl pocit, že jsem toho v oblasti soukromého pojištění udělal dost, vrhl jsem se na sociální pojištění. Vše jsem se vždy snažil dotáhnout až do stadia návrhů na reformu produktů a dávek, popř. i celého systému. Tak jsem se třeba dostal i k problematice vdovských důchodů a dospěl jsem k závěru, že by se měly zrušit. Nejvíce jsem rozčílil papaláše na MPSV tím, že jsem si dovolil napsat návrh, že by se čs. podpora v nezaměstnanosti měla zvýšit na úroveň západních zemí. Navrhoval jsem tedy vlastně celou sociální reformu a kuriózní je, že třeba dnes se u nás také navrhuje to, co já jsem doporučoval již v polovině 80. let.

Proč nebyly vaše návrhy tehdy aplikovány?

Dřívější režim neměl zájem o rady odborníků v sociální oblasti. Zde platilo jednoduché nepsané pravidlo: učitelé mohou vyučovat jen to, co je schválené předsednictvem ústředního výboru strany. Když se udělala nějaká sociálně-politická akce, třeba se prodloužila mateřská, nebo se zvedly důchody, tak kantor měl za úkol vysvětlit, že tohle je to nejlepší a že to strana a vláda dělá pro lidi. Takže v těchto podmínkách jsem mohl napsat nějaký výzkumný úkol a jeho závěry poslat těm nahoře. O to jsem se v oblasti sociálního pojištění ani nepokusil, zato jsem své představy rovnou přednášel. Naštěstí mi nikdo nepřišel na hospitaci, ani v podstatě nikdo nic nepráskl.

Čemu jste se věnoval kromě této výuky?

Odborně jsem byl činný též v Českém komitétu pro vědecké řízení, který sídlil na Novotného lávce. Tam byla snaha propagovat metody vědeckého řízení, s určitou návazností na předválečný Komitét podobného jména. Dělal jsem nejdříve tajemníka a později předsedu odborné sekce pro finance, ceny a mzdy. Nepracovali jsme podle nějaké stranické linie, protože to byl dobrovolný spolek, kam chodilo na sekci kolem deseti lidí. Tak jsem se setkal s řadou zajímavých lidí a podstatně jsem si rozšířil svůj odborný záběr. Což ovlivnilo moje další aktivity. Má cesta odtud vedla na povinnou praxi na cenový úřad, kde časem došlo k reorganizaci a já jsem se dostal do odboru k Valtru Komárkovi… Z praxe na „ceňáku“ jsem se vrátil na VŠE a asi po 10 letech, v roce 1984, mi pan Komárek zavolal, aby mi nabídl pozici v Kabinetu prognóz, ze kterého se krátce nato stal Prognostický ústav ČSAV. V tomto ústavu jsem pracoval až do revoluce, naposledy jako vedoucí sekce.

To už jste trochu odbočil od své původní profese, nemýlím-li se?

Ano, je to ale ještě složitější. Zamlčel jsem totiž to, že odborně jsem se vlastně nejdříve zabýval daněmi, návazně na diplomový seminář u profesora Veltruského. První odborný článek jsem měl již v roce 1967 v časopise Finance a úvěr, pár dní po promoci. Na vojně jsem měl v kanceláři pár západoněmeckých učebnic o daních a na toto téma jsem psal články do časopisů. Bylo to i dobře placené. Z této oblasti mám i dizertaci. K pojištění jsem se dostal jako slepý k houslím, když fakultě seškrtali peníze na externisty a já musel začít vyučovat pojištění. V Prognostickém ústavu jsem měl na starosti hodnotové ukazatele, srovnávání nákladů a cen se zahraničím, zejména ve vybraných odvětvích. Pro analytické účely jsme se v týmu zabývali i paritou kupní síly měny a devizovými kurzy. Stal jsem se tak odborníkem na náklady v zemědělství, hornictví, energetice a strojírenství. To se mi hodilo i později.

Toto jste kombinoval s výukou na škole?

To nešlo, protože mi nadřízení na VŠE záviděli. Uvalili na mě jednoduše embargo. Poptávka na VŠE po mně byla až po revoluci.

Co se dělo s výsledky práce Prognostického ústavu?

Hlavní materiály Prognostického ústavu byly průběžně odevzdávány nejen v rámci ČSAV, ale i přímo vedení vlády. Dílčí věci jsme přednášeli a publikovali. Nejdůležitější výstup byl v roce 1989 tajný, a proto byl nakonec rozmnožován samizdatem.

O který výstup šlo?

Jmenovalo se to Souhrnná prognóza Československa do roku 2010. Byly to velmi choulostivé dokumenty, které doporučovaly zásadní změny, týkající se částečně i politiky. Zjednodušeně se dá říci, že v momentě, kdy v roce 1989 došlo k revoluci, tak jsme byli jediný, nejen ekonomický tým, který věděl, o co v této republice jde. První československá vláda byla po revoluci v podstatě vládou Prognostického ústavu. Valtr Komárek – první místopředseda vlády, Vladimír Dlouhý – místopředseda vlády a předseda Státní plánovací komise, Václav Klaus – ministr financí a řada dalších lidí kolem.

Jaký post jste zastával v té době vy?

Náměstek ministra na úřadu vlády.

Jak s reformami pracuje současná vláda?

Důchodová reforma byla fakticky rozehrána již předchozími dvěma vládami. V Topolánkově vládě se tím zabývali ministři Kalousek a Nečas. Z iniciativy ministra Fischerovy vlády Janoty byl vytvořen „poradní expertní sbor“, ve kterém byli nejméně čtyři lidé, kteří měli jasný konflikt zájmů. Tato komise cosi vytvořila, ale z mezinárodního hlediska to je ostuda, výsledek postrádající odborný fundament. O fundament a zahraniční zkušenosti jim ovšem vůbec nešlo. Šlo o prosazení toho, co je v zájmu jejich chlebodárců, několika finančních skupin. Důchodová reforma je tažená tímto směrem a zcela ignoruje to, k čemu v posledním období, tedy od roku 2003, ve světě dochází.

Kde vidíte věcný problém?

Příslušné ministerstvo navrhuje v podstatě stejnou reformu, jaká byla před časem provedena v osmi z deseti postkomunistických zemí, které se staly členy EU. V žádné z těchto zemí nemá reforma pozitivní výsledky, tedy kromě zisků penzijních fondů a zprostředkovatelských firem. Ve všech těchto zemích by byli nejraději, kdyby nedošlo k dílčí privatizaci veřejného penzijního systému. Jedinou výjimkou je stávající slovenská vláda, která v podstatě navazuje na dřívější Dzurindovu vládu, která tuto reformu provedla. Takže je dost komické, když nám teď někdo ze Slovenska radí, že se po nich máme opičit. Předchozí Ficova vláda by tu jejich privatizaci nejraději zrušila, stejně jako dnes Orbánova vláda v Maďarsku, nebo Tuskova vláda v Polsku.

Tato reforma spočívá přesně v čem?

Spočívá v tom, že se „uzobne“ nějakých tři až deset procent z mezd, z dnešního důchodového pojištění, a vyvede se to formou tzv. opt-outu do soukromých penzijních fondů. Nemám nic proti soukromému sektoru. Dlouho jsem se v něm sám pohyboval. Osm let jako šéf životní pojišťovny Wüstenrot. Dnes se ale bez jakéhokoliv konfliktu zájmu věnuji vědě a výuce na Vysoké škole finanční a správní. Tyto reformy, které se ve zmíněných zemích udělaly, byly doporučovány Světovou bankou před více než 15 lety, ale už o pět let později se přišlo na to, že jde o nesmysl. Tlak lobby byl ovšem tak silný, že skoro ve všech zemích k reformě došlo. Světová banka je k tomu tlačila velmi drsně: pokud chtěla země úvěr, podmínkou bylo, udělat takovou reformu. My jsme úvěr nepotřebovali, takže se nás to netýkalo. Bohužel se ukázalo, že vnucovaný produkt je horší a dražší.

Jak tomu můžeme laicky rozumět?

Tvrdilo se, že stát je špatný hospodář (i) v oblasti důchodů. Veřejný penzijní systém vybrané peníze nezhodnocuje, na rozdíl od penzijního fondu, který v celosvětovém dlouhodobém průměru dosáhne zhodnocení kolem deseti procent ročně, po zohlednění inflace. Na základě toho všichni zbohatnou. No a z takových teorií vycházely privatizační představy počátkem devadesátých let. Konkrétně v Chile udělali reformu již o deset let dříve. Lidem slíbili, že pokud budou platit pojistné deset procent ze mzdy a budou pracovat celý život, tak budou mít důchody na úrovni nejméně sedmdesáti procent jejich předchozí mzdy. To bych také bral, kdyby to byla pravda. Vypadá to na zázrak, ale takhle to bylo skutečně prezentováno.

Jak je možné, že se nedosáhne plánovaného zhodnocení?

Není to nutně proto, že by klesly výnosy akciových a podobných fondů ve světě, ale kvůli tomu, že penzijní fondy mají velkou režii. Je to konkurenční systém a místo jedné státní instituce zde existuje až patnáct konkurenčních firem. A to stojí poměrně hodně peněz. Tyto reformy ve světě dojíždějí na to, že co se nabízí klientům, je drahé. Takto reformované penze budou zpravidla nižší, než jaké by byly ze sociálního pojištění. Dá se to ilustrovat na stávajících českých penzijních fondech. I když to není úplně korektní, protože fungují v jiném „pilíři“.

Na jaké rozdíly zde narážíte?

Ten dnešní český systém penzijního připojištění je dobrovolný. V nově vytvářeném kapitalizačním pilíři má jít o mnohonásobně více peněz. Pokud se ročně povinně vyvedou tři procenta ze mzdy do penzijních fondů, tak půjde každoročně o obchod na úrovni dnešního ročního obratu všech penzijních fondů u nás.

Dá se penzijní fond přirovnat k bance?

Stávající český penzijní fond je něco jako banka. S tím rozdílem, že úrokovou sazbu se dozvíte na konci roku. Jestli jsou to dvě procenta, nebo taky nic. Tento systém funguje od roku 1994, má zhruba 4,5 milionu klientů, což znamená, že jsou v něm teoreticky skoro všichni, kdo by tam měli být. Ale místo řady mladých, jsou tam řady starých lidí, kteří si tímto způsobem šetří, protože je to obrovským způsobem dotované ze státního rozpočtu.

Uvedete mi pro názornost příklad?

Když tam budete posílat tu nejmenší možnou částku, stovku měsíčně, tak vám stát k tomu přidá padesát korun. Když dáte pět set korun, dostanete sto padesát. To už je méně, ale pořád nesmyslně vysoké. Česko má nejvyšší dotace na světě k takovýmto produktům. V tomhle jsme jednička. Přispívá to k tomu, že penzijní fondy připisují nízká zhodnocení. Reálný výnos za celou dobu, průměr za všechny fondy od roku 1994, je nula. Ve světě je to zpravidla lepší. Nicméně z těch zmíněných osmi východních zemí za období od vzniku až do roku 2007, čili před finanční krizí, měly slušné zhodnocení pouze povinné penzijní fondy v Polsku. Po krizi je to vcelku špatné i v Polsku. Pro klienty by bylo lepší, kdyby zůstali ve státním systému, a to je hlavní problém, který ale nezajímá lobbisty a jejich spojence ve vládě.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Foceno v restauraci Mlýnec, Praha www.mlynec.cz

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: ekonomika, finančnictví, věda, veřejná správa, výzkum

Komentáře