Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., FCMA - ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR

22.04.2014 03:28 | Hana Robinson

 

 

 

 

 

"Velkou budoucnost vidím v kmenových buňkách a především ve tkáňovém inženýrství." Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., FCMA

 

 

 

 

 

Ústav experimentální medicíny Akademie věd ČR je uznávaným centrem základního biomedicínského výzkumu v České republice. Přináší mnoho cenných poznatků z různých oblastí, jednou z nich se zabývá i jeho ředitelka, profesorka Eva Syková. Její odbornou specializací je výzkum onemocnění mozku a využití kmenových buněk. Elegantní vědkyně a senátorka zasvětila život vědě a výzkumu. Získala nespočet ocenění, stala se nejcitovanější českou vědkyní, Manažerkou roku 2011, předsedkyní poroty v soutěži Česká hlava. U toho všeho vychovala dva syny a starala se o domácnost. Pro profesorku Evu Sykovou je „věda posláním a ne pouhým zaměstnáním“. Proto pro ni patrně není těžké získávat pro vědu mladé talenty. Během let si vychovala své nástupce, a tak se nyní může věnovat dalším výzvám, které ji obohacují. V senátních volbách v roce 2012 kandidovala jako nestraník za Českou stranu sociálně demokratickou. A byla úspěšná.

 

Vystudovala jste všeobecné lékařství. Kdy vás pohltila věda?

Nebylo to lehké, ale byla to shoda šťastných náhod. Když jsem ukončila jedenáctiletku, bylo mi teprve šestnáct let. Protože jsem pocházela z tzv. buržoazní rodiny, nemohla jsem se hned hlásit na medicínu a předpokládalo se, že budu někde manuálně pracovat, a tak získám vztah k dělnické třídě. Maminka mi našla místo v Akademii věd u našeho nejlepšího neurofyziologa doktora Bureše, kde se tenkrát otevírala Závodní škola práce pro laborantky. Doktor Bureš mi zadával zajímavé a samostatné úkoly a jednal se mnou, dá se říci, jako s vědkyní. Moc se mi to líbilo. Navíc tam tenkrát pracovala i jeho žena a další dvě ženy, které se mi staly vzory. To byl asi ten moment, kdy si mě věda a výzkum získaly na celý život.

 

Zdá se, že jste to měla od začátku jasné. Nelákalo vás ale léčit, být doktorem?

Dá se říci, že to bylo jasné velmi brzy. Během studia medicíny jsem již vědecky pracovala ve Fyziologickém ústavu a po promoci jsem tam nastoupila. K práci lékaře jsem se ale ve své kariéře dostala před patnácti lety, kdy jsem založila Ústav neurověd na druhé lékařské fakultě v Motole, kde jsem ve styku s pacienty i lékaři. Zde provádíme klinické zkoušky, ve kterých používáme naše výsledky převážně z výzkumu kmenových buněk.

 

Je těžké oslovit pacienty pro klinické studie?

Je těžké získat různá povolení. Není ale těžké získat pacienty. Jsou to obvykle lidé, pro které jsme jedinou či poslední nadějí. Jako příklad mohu uvést studii diabetické nohy, kde už je řešením pouze amputace končetiny. My se jí snažíme vyhnout. Máme povolenou klinickou studii pro pacienty s přerušenou míchou, dále pro pacienty trpící amyotrofickou laterální sklerózou a začínáme s klinickou zkouškou pro léčbu šlach, chrupavek a kostí.

 

Studie může být i neúspěšná. Co se v takovém případě děje?

V první fázi studie jde výhradně o bezpečnost. Pokud by se vyskytly vedlejší účinky i jen u jednoho pacienta, vše se musí analyzovat a zapisovat. Musí se zjistit, zda je problém způsobený zkoumaným lékem, nebo vedlejšími vlivy, které s léčbou nesouvisejí. Otázkou je, do jaké míry je nová terapie lepší než stará. Může se samozřejmě stát, že zjistíme, že nová terapie není účinnější než ta, kterou již máme k dispozici. Nestává se to ale často, vše je již předem důkladně vyzkoušeno na zvířecích modelech onemocnění.

 

Do jaké míry umíte dnes neurologická onemocnění léčit?

Bohužel neurologická onemocnění stále ještě léčit neumíme. V podstatě jen zlepšujeme kvalitu života tím, že léčíme příznaky nemocí, ale i to je velmi důležité. Chceme-li pacienty vyléčit musíme najít nové metody a léky.

 

Vypadá to pro pacienty nadějně?

Velkou budoucnost vidím v kmenových buňkách a především ve tkáňovém inženýrství. Doufejme, že taková budoucnost není, alespoň v některých případech, daleko.

 

Dá se mluvit o určitém časovém horizontu od chvíle, kdy je metoda úspěšná na zvířatech, do chvíle, kdy se může schválit a uvést do praxe?

Můžeme mluvit o minimálně deseti letech, pokud se usilovně snažíme získat povolení od příslušných úřadů. Povolení je k takové klinické studii zapotřebí mnoho a ne vždy je jednoduché je získat.

 

Žila a pracovala jste v mnoha zemích. Která z nich vás oslovila nejvíce? Musela jste zpočátku překonávat jazykovou bariéru?

Vědci musí umět anglicky, jinak to ani nejde. Už dříve jsem v angličtině publikovala, takže problém s jazykovou bariérou jsem naštěstí nikdy neměla. Na všech odborných pracovištích se mluví anglicky. Působila jsem například jako „visiting profesor“ v Německu a Švédsku. V zahraničí je zcela běžné vzít si tzv. „sabbatical year“, což je rok na přemýšlení, přerušení pracovního shonu, cestování nebo věnování se třeba pouze vědecké činnosti. Nic takového u nás dlouho nebylo možné. Nakonec se nám to ale s manželem podařilo a strávili jsme rok pracovně v Austrálii. To byla jistě nejzajímavější zkušenost, obzvláště proto, že jsme tam strávili rok ještě za minulého režimu.

 

Nepředstavuji si ovšem život na pláži a ve vlnách…

S manželem jsme měli v minulosti mnoho nabídek práce například ve Spojených státech, ovšem povolení jsme nikdy nezískali. Austrálie se tehdejším funkcionářům asi zdála „méně nebezpečná“, i když to bylo paradoxní, a tak jsme nakonec dostali povolení vycestovat. Navíc jsme získali práci oba na jednom místě. Odjeli jsme tak celá rodina i s dětmi do Perthu v západní Austrálii.

 

To musel být tenkrát silný zážitek, jiný svět. Jak vás v Austrálii vnímali profesně?

Víte, asi nás tam chtěli proto, že jsme něco uměli. Když jsme tam přijeli, zaváděli jsme s manželem Australanům mnoho nového. Po stránce vědecké jsme určitě byli na jejich úrovni, i když oni měli pochopitelně lepší vybavení laboratoří a již také první osobní počítače.

 

Nekoketovali jste s manželem a dětmi s myšlenkou v Austrálii zůstat?

Určitě. Ale měli jsme doma rodiče a navíc jsme nechtěli být emigranti, začínat znovu. I když doma jsme jistě na růžích ustláno neměli. Měli jsme ale oba již profesně rozjetou kariéru, měli jsme v Praze své skupiny spolupracovníků a studentů.

 

Právě proto, že jste již byli mezi australskými vědci uznávaní, nehrozilo přece, že byste někde museli začínat jako „opravdoví“ emigranti umýváním nádobí. O práci byste jistě neměli nouzi. Skoro by se zdálo, že jste měli k emigraci ideální podmínky.

Emigrant jste dvacet, třicet let, někdy celý život. Snad až ta druhá generace, tedy vaše děti, jsou na tom lépe. Toho, že jsme se vrátili domů, jsme ale s manželem nelitovali, snad také proto, že v Austrálii jsme byli až v polovině 80. let.

 

Za svou vědeckou činnost jste doposud získala nespočet ocenění. Kterého si ceníte nejvíce?

Cením si samozřejmě všech. V roce 1999 jsem byla zvolena členkou mezinárodní vědecké společnosti Academia Europaea, což je opravdu veliké uznání, protože zde se hodnotí především výsledky vědecké práce a málokterý vědec u nás dosáhne takových kritérií, aby se vůbec do této společnosti mohl dostat. Později jsem se stala i členkou výboru, který rozhodoval o nových členech. Práce pro tuto instituci byla krásná a zajímává.

 

Z tak trochu „jiného soudku“ je cena Manažerka roku, kterou jste získala v roce 2011. Jak vnímáte toto ocenění?

Tohoto ocenění si také nesmírně vážím. Ředitel ústavu musí být zkrátka také dobrý manažer. Nemyslím tím vést ústav ekonomicky, na to máme ekonomického náměstka. Jako ředitel a manažer musíte mít vizi, ústav někam směřovat, zaměstnance motivovat. A já mám v tomto ohledu zcela jasno. Dnes je totiž potřeba dívat se také na to, jestli a jak se výsledky výzkumu mohou převést do praxe. To je něco, o čem se stále vede mnoho diskuzí. Já jsem přesvědčena, že je nutné aktivně vytvářet podmínky pro praktické uplatnění vědeckých výsledků v praxi, motivovat a vychovávat vědce k inovativnímu myšlení, i když se ústav zabývá především základním výzkumem. Dospěli jsme tak daleko, že jsme založili Inovační biomedicínské centrum, kde je i tzv. podnikatelský inkubátor pro nové biomedicíncké firmy.

 

Organizujete různé kongresy a workshopy pro mladé vědecké pracovníky. Jak vás tato činnost naplňuje?

Organizujeme mezinárodní kongresy nejen pro mladé pracovníky, i když ve skutečnosti nemáme pro větší akce v Praze pořádné kongresové centrum. Každý druhý rok například organizujeme jak Český neurovědní kongres, který se obvykle koná v Praze, tak i mnoho dalších kongresů s mezinárodní účastí. Workshopy jsou často součástí právě takových kongresů. Práce je to jistě zajímavá.

 

Jak dnes mladí lidé vnímají vědu? Musíte je k ní vychovávat?

Mladí se do vědy v současné době bohužel neženou. Mladý člověk má dnes mnoho možností, může studovat plno jiných zajímavých oborů, jako jsou práva či ekonomie. Kdoví, jestli bych se, být nyní v jejich letech, o vědu vůbec zajímala. Většina mladých také přemýšlí ekonomicky a je pravda, že jiná zaměstnání jim skýtají lepší finanční možnosti. Do třiceti let věku není finanční situace vědce nijak znamenitá. Věda je ale posláním a ne pouze zaměstnáním. Obor, kterým se zabývám, tedy výzkum mozku, kmenových buněk a tkáňové inženýrství jsou spolu s genetikou, dá se říci, velkými lákadly. Jiné obory jsou na tom o poznání hůř.

 

Jak řešíte nedostatek mladých vědeckých pracovníků?

Přijímáme hodně cizinců, hlavně z Ruska či Ukrajiny, ale máme i mladé vědce ze Slovenska, Polska, Francie, Itálie, Španělska a třeba i z Jižní Ameriky. Zatím se bráníme lidem z Asie, kteří se nám příliš neosvědčili. Jejich kultura je jiná, často se stalo, že museli odjet zpět do Asie za rodinou. Do takového pracovníka ústav investuje spoustu peněz a času a očekává se, že v naší zemi nějakou dobu zůstane, že se zde usadí. Naopak Rusové či Ukrajinci se rychle naučí náš jazyk, který je jim blízký, kulturu mají také velmi podobnou a hlavně u nás zůstat chtějí.

 

Zažili jsme „hromadný“ odchod našich převážně mladých lékařů do zahraničí. Děje se to i mezi vědeckými pracovníky?

Ne, nepociťujeme to. Není to tak dramatické jako u lékařů. Migrace je ale přirozená, navíc je Evropskou unií hodně podporovaná. Vědci, zvláště ti mladí, by měli strávit nějakou dobu v zahraničí, např. v USA, a často tak činí i na několik let, ale pak se převážně vracejí domů.

 

Jaký máte na tento fenomén „odcházení“ názor? Mám pocit, že když se mladí lidé na lékařskou fakultu hlásí, vědí přece, do čeho jdou.

Jeden z mých synů je lékař, takže tu situaci znám dobře. Ocenění mladých lékařů je opravdu mizerné. Každý náš mladý lékař najde zaměstnání v sousedním Německu s platem o mnoho vyšším. Je důležité si uvědomit, co od lékařů požadujeme. Chceme je snad platit špatně, chceme, aby si museli někde přivydělávat, být unavení tak, aby péče nebyla kvalitní a pacienti byli mrzutí? Oni si ty peníze nakonec sice vydělají, ale častými službami, předčasy a podobně. To není dobré. Stejně jako musíme zaplatit politiky, aby nedocházelo ke korupčním kauzám, soudce, aby byli nestranní, tak bychom měli zaplatit i lékaře, aby mohli poskytovat tu nejlepší péči.

 

V západních zemích je běžné, že si studenti vzdělání hradí. Takový student medicíny, který studuje šest let, stojí daňového poplatníka hodně peněz. Jaký je váš názor na zavedení školného?

Já bych se ke školnému neklonila, protože to bude jen dále segregovat společnost. My přece chceme, aby rodiny vysokoškoláků nebo střední třídy měly co nejvíce dětí. Abychom se nedostali do situace, kdy si rodiče uvědomí, že když budou mít doma tři vysokoškoláky, kterým budou muset hradit školné, tak to finančně nezvládnou. Rozhodnou se tedy raději tolik děti nemít. A to se domnívám je větší ztráta, než co bychom získali, kdybychom zavedli školné.

 

Nedílnou součástí vaší práce jsou granty. Jak se vám je daří získávat?

Získávat mezinárodní granty je poměrně těžké, dá to hodně práce. Celkově jich získáváme v ČR poměrně málo. Aby se to podařilo, musí vás někde někdo chtít, musíte něco umět. Náš ústav jich má ale poměrně hodně, získali jsme jich již přes dvacet. Získané peníze ze zahraničních grantů jsou ale převážně určené na spolupráci, na trénink nových zahraničních pracovníků u nás, nebo našinců v zahraničí. Základ peněz přímo pro náš výzkum pochází z českých grantových agentur. V poslední době je ale úspěšnost velmi malá, což českou vědu ohrožuje, protože institucionální prostředky na vědu se příliš snížily.

 

Byla jste zvolena senátorkou. Jaká byla vaše hlavní motivace ke kandidatuře?

Již dlouhou dobu se snažím o to, aby věda přinášela nové léky a nové léčebné procesy. Je to nádherná práce, která mi umožňuje pomáhat lidem. Jako ředitelka ústavu ovšem musím být i dobrým manažerem. Vychovala jsem si své nástupce, kterým postupně předávám vědecké projekty. A protože cítím, že společnosti mohu předat nejen své zkušenosti z vědy, výzkumu a z manažerské činnosti, rozhodla jsem se kandidovat.

 

Měla jste už dříve s politikou nějaké zkušenosti? Nebo zkrátka máte ráda výzvy?

Mě vždycky politika zajímala a orientovala jsem se v ní. Dělala jsem především vědeckou politiku a byla jsem v mnoha mezinárodních výborech. Navíc věda se zejména u nás nedá rozvíjet bez podpory státu, takže s politickou sférou jsem se setkávala již dlouho. Zajímá mě sociální, zdravotní, vzdělávací a vědecká politika státu a chtěla bych přispět k tomu, aby současné společenské a sociální problémy našly lepší řešení.

 

Jak se vám daří kloubit funkce senátorky a ředitelky Ústavu experimentální medicíny?

Některých věcí se pochopitelně musím vzdát, například vedení ústavu v Motole jsem přenechala své kolegyni. Vzdávám se mnoha funkcí ve výborech a téměř nejezdím přednášet do zahraničí. Pracuji dvanáct až čtrnáct hodin denně. Je to docela náročné, ale něco jsem slíbila lidem, když mě volili, takže udělám maximum pro to, abych své sliby naplnila. Zatím mě to baví a jako vždy se snažím svou práci dělat poctivě.

 

Jak to všechno stíháte? V čem se šidíte?

Samozřejmě šidím především své zájmy a koníčky. Ráda sportuji a sport nedostatkem času nyní trpí. Také bych velice ráda věnovala více svého času a energie vnoučatům.

 

Jak často tedy ještě oblečete bílý plášť?

Denně, mám ho tady ve skříni. (smích) V Senátu v plášti ale nechodím.

 

Jako žena zastáváte vysokou funkci. Jak myslíte, že si u nás ženy v takových funkcích stojí?

Postavení ženy ve vyšší funkci je vždy jiné. Ve vědeckých ústavech bych si dovolila tvrdit, že se muži ke svým kolegyním chovají s úctou. Myslím, že to souvisí s inteligencí lidí, kteří se ve vědě pohybují. Problém samozřejmě může nastat, pokud žena chce dosáhnout nějaké vyšší pozice. Nikdy jsme například neměli rektorku Karlovy univerzity. Nejhorší je to ale, zdá se, v politice, kde jsou ženy stále ještě výrazně nedoceňovány.

 

Váš muž je také vědec. Jaká úskalí může mít takové „vědecké“ manželství?

Pokud máte doma partnera, který je dominantní a jako žena se mu ve všem přizpůsobíte, tak s takovým partnerem kariérně nepostoupíte. V řadě rodin se tohle děje. My jsme se s mužem vždy podporovali a fungovalo nám to. Je to vše o dobrém zorganizování času a povinností. Partnerství dvou vědců je dnes časté a v manželství se vědci určitě nenudí, alespoň u nás to platí.

 

Myslíte si, že žena může být přirozeně lepší manažerka?

To asi nezávisí na pohlaví, nebývá to často, ale všimněte si, že většina výborných manažerek v zaměstnání bývá dobrými manažerkami i doma. Něco na nás ženách asi bude. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: archiv Evy Sykové

Vytvořeno ve spolupráci s Akademií věd ČR www.av.cr

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře