prof. MUDr. Josef Syka, DrSc., dr. h. c. - neurovědec

25.01.2015 10:48 | Dita Brančíková

Josef Syka se narodil v Praze v roce 1940. Jeho život je nerozlučně spojen s Akademií věd České republiky, kde ve svých dvaceti letech začínal jako studentská vědecká síla a v letech 1994–2001 působil jako ředitel. Po studiích na gymnáziu v Litoměřicích a dvou letech tvrdé práce jako pomocný dělník na stavbě a v lomu byl přijat na lékařskou fakultu v Praze, kde v roce 1991 získal v oboru neurofyziologie doktorát a pět let na to byl jmenován profesorem. Již během prvního roku studia se rozhodl pro svou celoživotní vášeň – studium funkce mozku. Brzy jej zaujalo studium sluchového systému mozku a vlivu hluku na člověka a této problematice zůstal věrný dodnes. V letech 1993–2000 byl místopředsedou Rady vlády pro výzkum a vývoj. Založil Českou společnost pro neurovědy, jejímž byl po mnoho let předsedou, je členem Academia Europea. V roce 2009 mu Ruská akademie věd udělila titul doctor honoris causa. Je ženatý s vědkyní profesorkou MUDr. Evou Sykovou, DrSc., ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Mají spolu dva syny Ing. Josefa Syku a MUDr. Michaela Syku.

 

Kdybych s vámi nedělala rozhovor pro Best of magazín, za jakých okolností abychom se případně mohli potkat?

Takže například bychom se mohli potkat v případě, že byste se přihlásila do skupiny dobrovolníků, které vyšetřujeme pomocí magnetické rezonance. A zjišťujeme u nich, jak vypadá jejich funkce mozku.

 

Jak jste se dostal ke své profesi?

Já už nejsem úplně nejmladší a patřím mezi tu skupinu lidí, kteří měli potíže v 50. a 60. letech minulého století. Moji rodiče totiž nepatřili mezi oblíbence komunistického režimu, zvláště otec. Jak víte, komunisté se mstili na dětech. Já jsem proto po gymnáziu musel pracovat dva roky na stavbách a v lomu, abych si zlepšil svůj kádrový profil. Nakonec mne díky rozumnému stavbyvedoucímu vzali na medicínu. A rozhodl jsem se, že se budu zabývat výzkumem mozku.

 

Co si má laik představit pod pojmem neurofyziologie?

To je výzkum funkce nervového systému, věda o mozku. Ale má to trošku širší záběr – patří sem i výzkum funkce míchy a nervů.

 

Existuje souvislost mezi velikostí mozku a inteligencí?

Neexistuje. Tady není přímá úměra. Ve velikosti mozku není mezi lidmi příliš velký rozdíl, mozek má v zásadě něco málo přes kilogram, takže rozdíly jsou ve stovkách gramů. Například je známo, že neandrtálci měli výrazně větší mozek než my a nebyli díky tomu chytřejší. My vlastně vůbec nevíme, zda mluvili, pouze předpokládáme z nepřímých důkazů, že tomu tak bylo. Neandrtálci vyhynuli před 30 tisíci lety a nedochoval se žádný přímý důkaz o tom, zda používali řeč, nebo ne.

 

Kolik procent mozku využíváme, kolik toho víme o mozku jako takovém?

To je oblíbená otázka, ale žádný seriózní neurovědec vám na ni neodpoví. Je to tak, že v určitém momentu je mozek stále aktivní, ale vždy jiným způsobem. Mozek je velmi plastický a je schopen zlepšovat svoji kvalitu. A to psychickým cvičením, což je vlastně proces učení. Je možné říci, že existují lidé, kteří dokážou řešit více věci naráz, i když je to ale sporné. Já si myslím, že to spíš souvisí s činností částí mozku, které mají na starosti pozornost. Princip funkce mozku je takový, že všechny části mozku nejsou současně aktivní. Když mne teď při našem rozhovoru posloucháte, tak určitě nevnímáte přesně zrakem všechny detaily okolí. Maximální pozornost je vždy věnována nějakému smyslu a ty ostatní smyslové vstupy do mozku jsou potlačeny. To je princip pozornosti. V takovém případě bychom možná mohli říci, že je využívána část kapacity mozku. Lidé se mne často ptají, že když využíváme například 20 procent mozku, co tedy s tím zbytkem, co máme dělat, abychom mohli využívat i těch 80 procent. Já si ale myslím, že my využíváme mozek na maximum – tedy zejména lidé, kteří pracují v náročných profesích jako například vojenští piloti, vrcholoví manažeři, ale i vědci a umělci. Nedovedu si představit, že bychom řekli, tak, teď je vyměníme a dáme sem někoho, kdo využívá mozek na sto procent. Oni využívají svůj mozek na maximum.

 

Jde mozek posilovat, podobně jako posilujeme svaly?

Ano, jde to – psychickým trénováním. Nejhorší je pro mozek nečinnost, pasivní relaxace, kdy upadneme do stavu mozkové lenosti, bohužel k tomu vedou často některé patologické stavy – deprese, v horších případech demence. Když hovoříme o zdravém mozku, ten nesmí moc odpočívat. Ale obrovské přetížení mozku ve stresu samozřejmě také není zdravé.

 

Existují nějaké pomůcky při učení, tedy jak trénovat mozek, aby nám učení šlo lépe?

Existují i počítačové programy pro zkvalitnění činnosti mozku, vyvíjí je například můj kolega a přítel profesor Merzenich ze San Franciska. Ale důležitá je správná životospráva, zdravá strava, vyhýbání se stresu, fyzická aktivita – často stačí klidná delší chůze – dostatečný a kvalitní spánek. Mozku prospívá i luštění křížovek, sudoku, šachová hra. Prostě je třeba mozek udržovat v pohotovém, výkonném stavu.

 

Stárne mozek?

Samozřejmě, se stářím se snižuje kvalita mnoha mozkových funkcí, klesá rychlost reakcí, mozek je však schopen ve větší míře syntézy myšlenkových procesů a dedukce z nashromážděných znalostí. Dnes víme, díky moderním zobrazovacím metodám, že se objem mozkové tkáně snižuje, říkáme, že mozek atrofuje, mění se podstatně i jeho aktivita, některé části mozku, které jsou velmi výkonné v mládí, snižují svou aktivitu a jiné ji zase zvyšují.

 

Máte nějaký zajímavý poznatek, porovnání z minulosti v souvislosti s výzkumem mozku?

Moderní doba má vysoké nároky na lidský výkon, to je docela pozitivní, ale to, v čem se lišíme od doby cca před 50 lety, je fakt, že se snižuje kvalita dovedností, tedy to, co dokážeme udělat rukama. Za totality jsme byli velmi šikovní v mechanice. Občas sem byly přivezeny komplikované mechanické přístroje ze zahraničí nebo dokonce jen jejich fotografie a naši mechanici je okopírovali a vyrobili ještě dokonalejší. Tato činnost u nás dnes dostává trochu na frak. Mozek je plastický a mění se v závislosti na tom, jaké nároky na něj kladete. Lidé, kteří jsou neslyšící a používají znakování, mají většinou lepší zrak, podobně nevidomí zdokonalí svůj sluch nebo hmat. A stejně tak když budeme silně zanedbávat pohybové dovednosti, zhorší se kvalita motorické kůry mozku.

 

Zabýváte se mimo jiné sluchovým systémem a vlivem hluku na člověka. Je pravda, že agresivní muzika působí na mozek destruktivně?

To je dost problematické. Otázka je, co je agresivní hudba. Hudbu člověk vymyslel ke svému potěšení. Ovšem díky moderním médiím se z ní mnohdy stává obtěžující fenomén. Třeba na diskotékách je hudba hlasitá proto, že vyplavuje endorfiny, které činí stav velice příjemným, pozitivně emočním. Ale tam, kde intenzita zvuku překračuje 100 decibelů, už může dojít ke zhoršení sluchu. Tyto efekty bývají většinou dočasné a sluch se po čase obnoví. Ale jsou situace – například výstřel ze zbraně, start tryskového letadla, hluk vydávaný stavebními stroji – kdy může vzniknout nevratné poškození sluchu.

 

Jaké existují nemoci v souvislosti se sluchem?

Jsou pochopitelně mnohé, počínaje zánětem středního ucha. Jedním z patologických stavů, které jsou poměrně časté, je tak zvaný tinnitus. To je vjem spontánního hučení či pískaní v hlavě. Tinnitus je lékařský termín pro šelest v uších, který může být silnější či slabší a může se měnit v různých intervalech. Toto onemocnění ovlivňuje vzhledem ke svému charakteru velmi silně psychiku nemocného. A co je nejhorší, my na potlačení tohoto stavu nemáme účinný lék. Tinnitus se dá zčásti tlumit, třeba tak, že se do uší zavádí jiný šum, který vjem vlastního zvuku tinnitu maskuje. Pak se používají léky, které dokážou tinnitus trochu utlumit, a v poslední době se zkouší působení silného magnetického pole. Ale ani jedna z těch metod není stoprocentní.

 

Jak může vzniknout tinnitus? Dá se tomu nějak předejít?

Pro vznik tinnitu může existovat celá řada příčin počínaje expozicí intenzivnímu zvuku, přes ušní záněty až po působení některých léků, ale tinnitus často vznikne úplně spontánně. Neví se proč. Postižení lidé někdy končí v psychiatrické léčebně. A těchto lidí je čím dál více.

 

Co by měl člověk dělat, aby měl zdravý sluch?

Především je třeba se vyhýbat intenzivnímu hluku. Například jste na plese, kde organizátoři pustí zesílení hudby naplno, pak je nejlepší opustit sál. Většina lidí tohle neřeší, netuší, že tak hlasitá hudba může mít fatální následky.

 

Jaká je úroveň neurofyziologie v ČR v porovnání s Evropou a USA?

V ČR máme jednu relativní výhodu, měli jsme tady jednoho velikána 19. století, který založil slávu českých neurověd, Jana Evangelistu Purkyně. Člověk, který patřil mezi skutečné génie, jež zakládali světové neurovědy. Je po něm pojmenováno mnoho součástí našeho těla, například největší nervové buňky v lidském mozku jsou tzv. Purkyňovy buňky v mozečku. Nemohu říci, že by české neurovědy patřily v současné době ke špičce ve světě, ale jsou v Evropě uznávané. Organizovali jsme u nás několik neurovědních kongresů, a když vám svěří jeho organizaci, musí k tomu být podmínky a předpoklady. Jedna naše velká výhoda je dobrá spolupráce mezi teoretickými centry neurověd a klinikami, které tyto výsledky využívají, což jsou neurologické a psychiatrické kliniky. Špička v oboru jsou samozřejmě Spojené státy, kde existují některá naprosto hvězdná pracoviště, také Velká Británie má v neurovědách velmi dobrou pozici.

 

Předpokládám, že musíte skvěle ovládat cizí jazyky, je to tak?

Nezbytná je v naší profesi velmi dobrá znalost angličtiny, domluvím se také dobře německy a rusky.

 

Jaké jsou šance pro postižené děti, kterým se nedovyvinul mozek při porodu?

Tyto případy nebudeme schopni ještě dlouho řešit. Jedná se o vývojové vady, kde došlo k určitým nezvratným dějům. My bohužel ještě neznáme přesně úlohu jednotlivých genů v průběhu vývoje mozku a to, jak se zapojují, jak cílové tkáně ovlivňují a tak podobně. Provádíme například pokusy na laboratorních zvířatech, studujeme principy vývoje jejich mozku, které jsou z hlediska genetiky mnohdy podobné vývoji lidského mozku. Také výsledky, které získáváme od předčasně narozených dětí, nám pomáhají do budoucna. Například bezpečně víme, že příliš hlučný inkubátor ohrozí do budoucna sluch dítěte, nebo že některé předčasně narozené děti, mívají v dospělosti defekty řeči. Inkubátor zatím úplně nenahradí dělohu, maminku, správný vývoj.

 

V roce 2009 jste od Ruské akademie věd získal čestný doktorát. Za co to bylo?

To bylo za dlouhodobou spolupráci, kterou jsem měl v období normalizace s Petrohradem, kdy nebylo snadné jezdit do západních laboratoří. Výsledky našich společných pokusů z Petrohradu jsme pak mohli publikovat ve světových časopisech. Ruská fyziologie nebyla v minulém století tak špatná. Pak však nastal její neuvěřitelný úpadek a skoro všichni ti výborní vědci utekli do zahraničí. Já sám mám v laboratoři dvě Ukrajinky a jednu Rusku.

 

Vaše manželka, profesorka Eva Syková, je ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Jak funguje vědecké manželství?

V našem případě dobře. Známe se léta, poznali jsme se v laboratoři, když mi bylo 22 let a Evě teprve 18. Vzali jsme v roce 1969, jsme spolu 45 let. Manželství dvou vědců není vždy jednoduché na organizaci času, zvláště když musí oba provádět pokusy v laboratoři jako v našem případě. To nám také naši synové vyčítali, že jsme se málokdy v pracovní dny sešli všichni doma jako rodina – většinou, když byl jeden doma, druhý musel pracovat. Ale o víkendech jsme si to vždy vynahradili, ty byly jednoznačně pro rodinný život.

 

Jaká je podpora vědy u nás v ČR v minulosti a dnes?

ČR z postkomunistických zemí Evropské unie investovala do vědy vždy nejvíce. V současné době investujeme 1,7 % hrubého domácího produktu a pro porovnání Slováci jen 0,4 %. Za totality se také u nás investovalo do vědy, dokonce více než dnes, 2,2 %, ale kvalita vědy byla nízká. Jedním důležitým kritériem pro hodnocení kvality vědy jsou počty publikací v uznávaných mezinárodních časopisech a v tomto směru máme od roku 1989 stále stoupající tendenci.

 

Na co jste ve své profesi pyšný?

Myslím, že se nám podařilo vytvořit v odborném světě známou školu ve výzkumu sluchové funkce mozku s mnoha mladými schopnými spolupracovníky, spolupracujeme s našimi předními klinickými pracovišti na uplatnění našich vědeckých výsledků v praxi. Také jsem se snažil v posledních pětadvaceti letech přispět k transformaci české vědy na moderní uznávanou disciplínu, zajímá mne také moderní bioetika a věnuji se výchově mladých vědců.

 

Máte čas na relaxaci? Jak vlastně relaxuje neurovědec?

Jednou za týden je třeba mozek přeladit na relaxovaný stav, vypnout. Jeden víkendový den věnujeme pravidelně oba s manželkou úplně jiné činnosti, rodině, přátelům, nákupům, domácím pracím. Patří sem i procházky v přírodě, jízda na kole, v zimě lyžování. Mozek si musí odpočinout. A pak znovu do díla.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s:

Akademie věd ČR www.avcr.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior www.hotel-grandior.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře