RNDr. Daniel Vaněk, PhD. - forenzní genetik

08.12.2011 10:00 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"V České republice byl v zásadě legalizován téměř úplný monopol Policie ČR na provádění forenzních analýz DNA při vyšetřování trestné činnosti." RNDr. Daniel Vaněk, PhD.

 

 

 

 

Mnozí z nás si dokážou svůj rodokmen sestavit sami a dopátrat se tak ke svým praotcům a pramatkám. Ovšem genetika dokáže zajít mnohem dále. S pomocí analýzy DNA, třeba ze vzorku slin, dokáže určit, odkud pocházíme a kdo byli naši předkové řádově před tisíci lety. O rozsahu tohoto oboru, jeho vývoji a klíčové úloze především v kriminalistice, jsme si povídali s RNDr. Danielem Vaňkem Ph.D., který je nejen odborníkem na slovo vzatým, ale je to také velmi sdílný a otevřený člověk.

 

Pane doktore, jak je to s naším původem? Dá se opravdu určit, odkud všichni pocházíme?

Pomocí analýzy DNA se podařilo prokázat původ druhu Homo sapiens v Africe. Na to jsem ale nepřišel já, ale mnohem chytřejší kolegové-vědci. Genetika (přesněji genetická genealogie) nám ale může pomoci i s odpovědí na otázky původu našeho rodu z bližší historické doby. Pokud zkoumáme Y-chromozóm u mužů, tak můžeme například zjistit, že prapředek zkoumané osoby má znaky charakteristické pro aškenázské židy. Stejně tak můžeme z analýzy mitochondriální DNA (tu máme ve svých buňkách všichni, pouze ženy ji ale předávají svým potomkům) odvodit příslušnost testované osoby k určité geografické oblasti. Kromě zodpovězení otázek „Kdo jsem?“ a „Odkud pocházím?“ dokážeme pomocí genetiky ještě vyhledat naše genetické bratrance, tedy osoby, jež mají natolik podobný Y-chromozom či mitochondriální DNA, že můžeme spočítat, před jakou dobou měly tyto dvě zkoumané osoby společného předka. Analýzy původu dle DNA se v posledních letech také staly poměrně populárním dárkem a výsledky analýz se tak staly poměrně frekventovaným námětem nejrůznějších diskuzních fór. Více informací naleznou čtenáři na specializovaném webu www.genetickagenealogie.cz.

 

Pokud jsme se z Afriky rozšířili do Evropy a dál, dá se změna zabarvení pleti, očí a vlasů přisuzovat klimatu, ve kterém žijeme?

Samozřejmě! Vliv okolního prostředí působí na všechny živé organismy a člověk není výjimkou. Ve Skandinávii či Grónsku není žádnou výhodou mít tmavou pleť jako ochranu před UV zářením, takže tato vlastnost může z populace klidně zmizet. Naopak se vám může hodit genetická výbava zajišťující schopnost odolnosti proti chladu či lepší metabolismus tuků.

 

 Je tedy pro zajištění přenosu kvalitnějších genetických informací lepší založit rodinu s nějakým cizincem než s našincem?

Prvoplánový pohled genetika by samozřejmě preferoval takovýto typ spojení, protože je zde mnohem menší či nulové riziko inbreedingu (křížení mezi příbuznými jedinci). Pokud si ale jeden z partnerů nese ve své genetické výbavě nějaké dědičné onemocnění, tak k přenosu může dojít bez ohledu na geografický původ partnera. A pokud odhlédneme od genetiky, tak jsou pro plánovaného človíčka velmi důležité i sociální a kulturní aspekty.

 

Asi je zbytečné se ptát, co soudíte o Hitlerově snaze zachovat árijskou rasu. Přesto, pokuste se shrnout, jaký by to mohlo mít genetický dopad, kdyby se v tomto záměru, v podstatě vytvořit „nadřazenou“ arijskou rasu, pokračovalo?

Pokud by Hitler dokázal zamezit plození mimo určitou úzce definovanou skupinu „nadřazených“ jedinců, tak by v krajním případě mohlo dojít k eskalaci dědičných onemocnění, ztrátě imunity, neplodnosti a podobně. A myslím, že toto v plánu rozhodně neměl.

 

Měl jste někdy možnost nahlédnout do materiálů, které patřily nechvalně známému doktoru Mengelemu? Případně, co jste zjistil, nebo co o tom víte?

Já jsem Mengeleho studoval jen povrchně, když jsem si před několika lety připravoval popularizační přednášku o genetice dvojčat a vícečat. Navíc moje inklinace v rámci genetiky je nejvíce do oblasti aplikovaného výzkumu ve forenzní genetice, genetické genealogie a archeogenetiky a klasickou „mendelovskou“ genetiku přenechávám kolegům.

 

Jaké genetické informace dědíme po svých rodičích a jak nás geneticky ovlivňují prarodiče?

Každý jedinec dostává od každého ze svých biologických rodičů přibližně polovinu genetické informace (od matky o něco více, protože potomkům předává i mitochondriální DNA). Od prarodičů pak máme analogicky pouze 1/4 genetické informace, od praprarodičů pouze 1/8 a tak dále. Za deset generací by měl mít neinbrední jedinec DNA od 2¹⁰ předků (1024). Tento počet je ovšem hypotetický a nepředpokládá například zplození potomků bratrancem a sestřenicí. Čím bližší je náš genetický příbuzný, tím více genetické informace s ním sdílíme a tudíž je i větší šance, že s ním budeme sdílet stejné vlohy.

 

Je pravidlem, že děti jsou svým rodičům podobné?

Pokud s někým sdílíte polovinu DNA, tak je samozřejmě větší šance i na faciální podobnost.

 

Zažil jste někdy situaci, že dítě vypadalo naprosto odlišně než rodiče a přesto bylo podle testů DNA skutečně jejich dítětem?

Takových případů, kdy se děti nepodobaly svým rodičům, jsem měl za svoji dosavadní kariéru celou řadu a už si sám pro sebe raději ani netipuji, kdo je a není biologickým rodičem. Asi nejextrémnější byl případ, kdy o ověření otcovství požádal Rom, který měl všechny charakteristické faciální rysy, včetně velmi snědé pokožky a uhlově černých očí. Jeho údajný syn, narozený z Romky, byl zrzavý, pihatý, s velmi světlou pokožkou a měl zelené oči. I přes vizuální rozpor byla geneticky paternita prokázána a následně se ještě podařilo zjistit, že za „přísun“ genetického materiálu ovlivňujícího zásadním způsobem vzhled tohoto nezletilého chlapce mohla jeho babička z otcovy strany.

 

Je vůbec možné nějak ovlivnit to, jak bude dítě vypadat?

Pokud nemáte na mysli nějaké patologické změny způsobené negenetickou zátěží (například některé léky mohou při používání v těhotenství způsobit závažné poškození plodu), tak je jakékoli ovlivňování vzhledu potomka téměř nereálné, nikoli však absolutně vyloučené.

 

Někteří rodiče by si vyloženě přáli třeba chlapce. Dokáže to dnešní věda zařídit, aby to tak bylo a rodiče spolu počali dítě vytouženého pohlaví? Pokud ano, jak?

Pokud vynecháme „babské“ návody, tak za použití vědy lze „zajistit“ narození potomka určitého pohlaví. Postupy je však možné aplikovat pouze v případech, kdy je zapotřebí eliminovat dědičnou chorobu spojenou s určitým pohlavím (například hemofilii).

 

Jsou to asi nejčastěji otcové, kdo žádá o test DNA, nepletu se?

Pokud hovoříme o testech otcovství, tak mezi zákazníky opravdu převažují muži. Ženy o testy otcovství žádají zejména v případech, kdy v době trvání manželství počaly dítě s jiným mužem, ale dle zákona o rodině byl do rodného listu dítěte zapsán „úřední“ otec. Pak je nutné vypracovat znalecký posudek a určit, kdo je biologickým otcem a kdo je naopak vyloučen. Vzpomínám si ale i na postarší klientku, která chtěla zjistit, kdo z jejích čtyř podřízených je otcem právě narozeného dítěte. V tomto případě se testy neprováděly s cílem určit muže, který bude platit alimenty či se bude muset oženit. Klientku před návratem do jejího zahraničního rodiště zajímalo, který z mladých mužů, jež s ní během bouřlivé podnikové oslavy souložil, měl nejrychlejší spermie a má tak právo být za odměnu v rámci firmy povýšen. K raketovému kariérnímu postupu tedy může pomoci i chvilka rozkoše a výstřik ve správnou dobu.

 

Co všechno potřebujete, nebo co vám stačí pro to, abyste získal dostatečný vzorek pro zjištění DNA?

Pokud byste mi tuto otázku položila před 25 lety, když došlo ke zrození forenzní genetiky, tak bych odpověděl, že je pro analýzu zapotřebí poměrně velké množství DNA odpovídající mililitrům krve či desítkám gramů tkáně. Technologie používané molekulárními biology a genetiky se však vyvíjejí raketovým tempem a dnes dokážeme při striktním dodržování protikontaminačních opatření zpracovat i vzorky, jež obsahují pár desítek buněk. Klasickým příkladem dříve nezpracovatelné stopy jdou nejrůznější dotekové stopy, kde kromě otisků prstů zanecháte i dostatek DNA pro analýzu.

 

Jaké potřebujete ke své práci podmínky?

Těch věcí, jež tvoří moje optimální pracovní prostředí, je celá řada. On-line přístup k vědecké literatuře, možnost navštěvovat vědecké konference, odpovídající laboratorní prostory, kalibrovaná přístrojová technika, kvalitní chemikálie, dostatek financí pro chod laboratoře, dobrý nebo žádný nadřízený (úsměv), skvělý pracovní kolektiv atd. Optimálního pracovního prostředí pro forenzní genetiku jsem se ale dočkal až ve své vlastní laboratoři, jež se nachází v Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice Na Bulovce v Praze.

 

Nebylo by od věci uvést, že se zabýváte především forenzní genetikou. Co to přesně znamená?

Jedna z nejpoužívanějších definic slova forenzní je aplikace vědy pro zodpovězení otázek spojené s právním systémem. V rámci forenzní genetiky tedy aplikujeme poznatky z molekulární biologie, genetiky či biochemie a snažíme se u forenzních vzorků (míněno neznámých stop z místa činu) získat DNA profil a zodpovědět otázky typu: „Kdo zanechal stopu na místě činu? Můžete identifikovat neznámou mrtvolu? Kdo je biologickým otcem?“

 

Analýza DNA není totéž jako otisk prstu. Ten je jedinečný, ale DNA, kterou po sobě zanecháme, může být shodná s DNA někoho z mé rodiny, je tomu tak?

Jelikož sourozenci dostávají DNA ze stejného soudku (polovinu od otce, polovinu od matky), tak je i jejich DNA podobná, ale nikoli zcela shodná. Pouze jednovaječná dvojčata však mají DNA naprosto identickou, tedy alespoň v systémech, jež se zkoumají v rámci forenzní genetiky. Otisk prstu tedy umožňuje stejně jako analýza DNA individuální identifikaci. Tedy za předpokladu, že se zkoumání provede správně a nic se „neošvindluje“.

 

Představuje v takovém případě analýza DNA věrohodný důkaz u soudu? Pokud ano, v jakém případě? A v jakém případě to vylučujete?

Pokud je celá analýza provedena správně, výsledky jsou rigorózně interpretovány a existuje možnost znalecké posudky přezkoumat v celé jejich šíři, tak můžeme hovořit o věrohodnosti. Zároveň si však musíme uvědomit, že naše věrohodnost je založena na určitém stavu vědeckého poznání. Pokud dojde k popření či zpřesnění určitých vědeckých základů použitých pro forenzní analýzu DNA, tak je samozřejmě odpovídajícím způsobem ovlivněna naše předchozí míra hodnověrnosti. Za nevěrohodné považuji všechny analýzy DNA, které jsou prováděny na nevědeckém základě či s využitím zastaralých poznatků. Stejně tak jsou nevěrohodné výstupy, jež nelze přezkoumat.

 

Víte o někom, kdo byl právě z tohoto důvodu neprávem odsouzen?

O vině a nevině u nás rozhoduje moc soudní, takže bych svoji odpověď formuloval spíše tak, že dle mého kvalifikovaného odhadu bylo v ČR na základně nesprávně provedené analýzy DNA odsouzeno přibližně 20 nevinných osob. Ve svých aproximacích vycházím i ze zkušeností získaných v rámci případů, jež přezkoumávám. Jaký by byl váš názor u případu, kde pracoviště Policie zlikviduje všechny vzorky a záznamy k případu ve chvíli, kdy zjistí, že kvalitu jejich práce a věrohodnost závěrů má přezkoumat nezávislý znalec? Co byste si myslela o vině či nevině, když je člověk odsouzen na základě dobrozdání policejního experta, jenž ani nezná základní genetickou terminologii a jednotky používané pro vyjádření množství zkoumané DNA? Jaké by bylo vaše mínění, kdyby byl člověk odsouzen na základě analýzy vzorku, který nebyl dle záznamů nikdy na místě činu zajištěn?

 

Co se týká vaší účasti na odhalování masových hrobů v Bosně, s jakými očekáváními jste do tohoto projektu šel?

Projekt identifikace obětí z masových hrobů v bývalé Jugoslávii byl nesmírně zajímavý, protože se v době, kdy jsem do Bosny odjížděl (leden 2002), jednalo o největší identifikační projekt, ale bylo zapotřebí vymyslet robustní metodu DNA analýzy kosterních pozůstatků. To se mi naštěstí společně s kolegy podařilo.

 

A jaký byl závěr po uzavření tohoto vyšetřování?

Projekt v Bosně pokračuje i v současné době, protože stále ještě nejsou nalezeny či identifikovány všechny oběti válečného konfliktu. Jediné, co by mohlo tuto „genetickou“ misi na Balkáně ohrozit, je nedostatek finančních prostředků z vyspělých států. Válkou zbídačený Balkán by totiž neměl dostatek zdrojů na provádění nákladných analýz, a proto se musí spoléhat na finanční pomoc ze zahraničí.

 

Pracovat v takto psychicky náročných podmínkách muselo být velmi obtížné. S čím jste se zvláště potýkal?

Se smrtí či násilím jsem se téměř každodenně setkával i při mém předchozím působení u Policie ČR, ale na masové hroby se stovkami obětí, jež byly až na výjimky popraveny ranou do týla, se člověk dopředu připravit nemůže. Já jsem z důvodu „duševní“ očisty vyjížděl každý volný víkend buď za rodinou do Čech, nebo na lyžování do Alp, či si dobít baterky na pobřeží Jadranu.

 

Po 2. světové válce došlo k otevření mnoha hromadných hrobů přilehlých k mnoha koncentračním táborům. Jak tehdy vypadala práce genetiků a jak radikálně odlišné byly jejich podmínky k práci?

Identifikační genetika je stará přibližně 25 let a proto se po 2. světové válce prováděla identifikace obětí pomocí klasických antropologických metod. Pokud bych ale odpověď na otázku pojal šířeji, tak genetické a biologické laboratoře se od 2. světové války změnily k nepoznání. Pomocí sofistikované techniky a nových metodických objevů, z nichž některé byly oceněny Nobelovou cenou, dokážeme věci, o nichž se našim předchůdcům ani nesnilo. A je mi jasné, že za dalších padesát let budou laboratoře zase zcela jiné.

 

Byl jste to také vy, kdo hovořil v Bosně s pozůstalými . Jaké jste si z toho odnesl zkušenosti?

Některá setkání s přeživšími byla velmi dojemná a svým způsobem nezapomenutelná. Ale až v těchto rodinách jsem pochopil, jak moc jsme jim pomohli, když se nám podařilo identifikovat kosterní pozůstatky jejich bližních. Genetika jim vlastně pomohla ten hrůzný příběh konečně ukončit a matky mohly pochovat své syny či manžele a začít žít bez neustálého čekání a klamných nadějí.

 

Existují u nás v České republice nějaká místa, která by vás jako vědce-genetika zajímala? Jestliže ano, která to jsou?

V České republice existuje celá řada lokalit, jež by stála za archeogenetický průzkum. Z naší nedávné historie spojené s totalitou jsou to například hroby vězňů zahynuvších v komunistických lágrech, masový hrob na Ďáblickém hřbitově či hroby neznámých Němců zabitých při poválečném odsunu. Z těch starších kosterních pozůstatků by mne především zajímal výzkum kosterních pozůstatků přemyslovské rodiny a dalších známých rodů. Stejně tak jsou ale pro mne z výzkumného hlediska zajímavé archeologické nálezy „s příběhem“, jako byl například nález ostatků „vampýra Tobiáše“ z Hrádku nad Nisou.

 

Jaké poznatky z oblasti výzkumu DNA považujete za rozporuplné a hodné přezkoumání?

Já bych například přivítal revizi výsledků sekvenování genomu neandrtálců s cílem zjistit, zda opravdu docházelo ke křížení mezi H. sapiens a H. neanderthalis, či zda se jedná jen o nepřesnou interpretaci dat.

 

Je šance pokusit se vyvrátit něco, co už někdo před vámi oficiálně legalizoval, ale vy přitom víte, že to dokážete zvrátit? Na jaká úskalí byste mohl narazit?

V České republice byl v zásadě legalizován téměř úplný monopol Policie ČR na provádění forenzních analýz DNA při vyšetřování trestné činnosti. Tato hegemonie však bez možnosti vnější kontroly nezaručuje 100% bezchybnost. Když jsem v rámci jednoho mediálně velmi sledovaného případu, kde jsem byl ke zpracování konkurenčního znaleckého posudku přibrán obhajobou, soudu předložil můj nález, ve kterém jsem poukazoval na chyby spojené s DNA analýzou provedenou Kriminalistickým ústavem Praha, tak přišla ze strany policie poměrně tvrdá odezva ve formě podnětu, aby mi bylo odebráno znalecké oprávnění. Nakonec se ale ukázalo, že jsem měl pravdu a k pochybení opravdu došlo na jejich straně. To co se snažím zvrátit, je neexistence zákona, který by upravoval podmínky používání DNA pro identifikační účely. Pevně doufám, že se mi podaří napomoci tomu, aby toto právní vakuum bylo v dohledné době zaplněno kvalitním Zákonem o DNA.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Zdeněk Fencl

Foceno v hotelu Achymist Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: DNA, forenzní genetika, genetika, medicína, věda, výzkum, zdraví

Partneři

Komentáře