Bohumil Zámečník - vězeňský kaplan

07.02.2013 15:15 | Michaela Lejsková

Ačkoliv stále ještě navštěvuje věznice, kde aktivně působil jako vězeňský kaplan, je Bohuslav Zámečník nyní již rok penzistou. V našem rozhovoru zavzpomínal na svoji životní cestu a na práci, kterou si zvolil. Existují profese, v nichž nelze lidský faktor ničím nahradit. Jednou z nich je právě práce vězeňského kaplana, který přináší lidem pochopení, naději, schopnost rozlišovat a pomáhá jim postavit se k životu čelem. A jak to chodí v praxi? O tom už více v našem rozhovoru.

Může se duchovní rozhodnout sám, že bude sloužit jako vězeňský kaplan?

Aby se stal duchovní vězeňským kaplanem, musí splňovat několik podmínek. V první řadě musí být přesvědčen o tom, že tuto práci chce vykonávat. Dále jí musí předcházet minimálně dvouletá dobrovolnická praxe v duchovenské práci. Už k té dobrovolnické práci musí být doporučení církve, kterou dotyčný reprezentuje. Musí absolvovat nástupní kurz a pod vedením tzv. „kmotra“ (což bývá kaplan nebo starší kolega) minimálně dva roky pracuje v organizaci VDP (Vězeňská duchovenská péče – nevládní, nadkonfesijní občanské sdružení, které sdružuje dobrovolníky v této službě).

Pokud chce dále pokračovat jako kaplan, musí splnit další požadavky. Plné vysokoškolské vzdělání teologického zaměření, vyslání domovskou církví, doporučení Výkonného výboru VDP a tím nejdůležitějším je přijetí do pracovního poměru danou věznicí. Vězeňský kaplan se stává zaměstnancem Vězeňské služby České republiky a vztahují se na něj všechna práva a povinnosti zaměstnance VSČR (buď na plný, nebo na nějaký částečný úvazek). Pokud absolvuje všechna vyšetření, prohlídky, testy a projde přijímacím řízením, může být zařazen do organizace VDS (Vězeňská duchovenská služba sdružující kaplany „profesionály“).

Ve kterých věznicích jste působil?

Působil jsem ve věznicích Plzeň-Bory, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a Valdice.

 

Vnímáte odlišnosti v různých zařízeních?

Samozřejmě, jednak je to dáno typem věznice – skupinou (dohled, dozor, ostraha a zvýšená ostraha) a potom věznicí samotnou (stavebním provedením). Z toho také vyplývá, že v každé věznici je jiný vnitřní řád.

 

Byl jste jako duchovní ve věznici nějak zvýhodněn ve srovnání s jinými návštěvníky?

Jako duchovní-dobrovolník téměř ne. Musel jsem čekat při vstupu do věznice na někoho, kdo mě vyzvedne a dovede na určené místo, kde jsem se setkával s odsouzenými k individuálním rozhovorům, nebo k práci ve skupině. Jako kaplan jsem měl volný pohyb po věznici a byl jsem brán jako každý zaměstnanec se všemi právy i povinnostmi.

 

Nakolik byly vaše přítomnost a vaše služby ze strany vězňů přijímány kladně?

Měl jsem pocit, že byly přijímány veskrze kladně. Pro ty odsouzené, kteří měli zájem o setkávání s kaplanem, to mělo význam a ti, kteří tomu „nefandili“, ani nepřicházeli.

 

Jak vlastně vypadá popis běžné práce vězeňského kaplana?

Není to práce vyloženě duchovenská ve smyslu vysluhování bohoslužeb, svátostí, zpovědí apod. Jedná se o individuální i skupinovou práci širšího záběru. Od osobních rozhovorů ke skupinovým diskuzím na témata všedního života, víry, uvědomění si viny a potřeby odpuštění, nápravy. Mnozí kolegové nabízeli jakousi nástavbu ve formě výuky jazyků, hry na hudební nástroje a další zájmovou činnost.

 

Jaké znalosti a dovednosti se vám kromě ekumenického vzdělání v rámci vaší práce ve věznici osvědčily?

Nejvíce se mi osvědčila škola života. Lidský přístup a dělat to, o čem mluvím.

 

Jaké jsou vaše vlastní pocity z lidí, kteří si odpykávají tresty za opravdu vážné zločiny? Myslíte, že jim člověk jako vy může vůbec nějak pomoci, že to dokážou přijmout?

Každý člověk, ať má sebevětší trest (včetně doživotí), má svůj vnitřní život a nějaké „zranitelné“ místo. Je potřeba vést odsouzeného k tomu, aby pochopil svoji vinu. Každý se brání a chce být nevinný. Poznání viny přivádí člověka k touze po odpuštění. A pokud takový člověk pochopí, že mu může být odpuštěno, může získat vnitřní svobodu. A takové odpuštění je na rovině víry. Jako lidé nedokážeme odpouštět.

 

K jakým případům či situacím jste byl nejčastěji volán?

Málokdy jsem byl volán přímo k případům, obvykle jsem si zval klienty k sobě na pohovory. Ale v několika případech jsem byl zavolán, abych odsouzenému „domluvil“.

 

Setkával jste se jen s vybranými vězni, nebo jste měl kontakt se všemi?

Pouze s těmi, kteří o to měli zájem. Mezi téměř 1 200 odsouzenými si musíte najít skupinu, se kterou systematicky pracujete.

 

Probíhají taková setkávání spíše soukromě, nebo také hromadně? V čem a za jakých okolností se to případně odlišuje?

Já osobně jsem se snažil, aby to vycházelo tak půl na půl.

 

Věznice Ruzyně

 

Věnoval jste se při této práci ještě nějaké další činnosti?

Byl jsem duchovním, kazatelem a měl jsem tři sbory (farnosti), což mi zabíralo veškerý čas. Ve věznici jsem nabízel pouze duchovenskou službu.

 

Jaká je ideální doba, po jakou lze tuto práci vykonávat, aby si duchovní udržel zdravý odstup?

Měl jsem kolegy, kteří nastoupili krátce poté, co tato služba byla povolena. Tedy v letech 1990–91. Sám jsem začínal v roce 1991, ale kaplanskou službu jsem vykonával sedm let. Nevím, jaká by byla ideální doba, když vím, že armádní kaplani mají dvě období po čtyřech letech. V každém případě by byla ideální supervize, která zatím nefunguje tak, aby byla pro kaplany přínosem. Někteří svou službu ukončili a často se diskutovalo o syndromu vyhoření.

 

Jaký musí být duchovní, aby mohl pracovat právě ve věznicích?

Je pravda, že ne všichni mohou takovou službu vykonávat. Těch pohledů by bylo více. Ale v zásadě tuto práci může zastávat v podstatě každý, komu záleží na člověku.

 

Co považujete za největší úskalí této profese?

Zatím ne úplné pochopení toho, že kaplanská služba má v celkovém programu VSČR své nezastupitelné místo.

 

Pokud docházíte i v důchodu stále do věznice, v jakých případech se tomu tak děje?

Mám doporučení od Výkonného výboru Vězeňské duchovenské péče (VV VDP) ke vstupu do zařízení v Horním Slavkově a Kynšperku. Zatím jsem neměl možnost do těchto zařízení vstupovat pravidelně kvůli mým dalším povinnostem v duchovenské práci na sborech.

 

Jaký dopad má na vězně vaše přítomnost ve věznici?

Přítomnost vězeňského kaplana v zařízení musí být pravidelnou a dlouhodobější záležitostí. Nárazové akce nemají valného významu. Pokud je možnost s odsouzenými pracovat, je možné pozorovat určité změny v jejich chování, přístupu k životu, k ostatním spoluodsouzeným a také k personálu.

 

Stalo se vám, že vás některý z odsouzených po propuštění kontaktoval?

Ano, několikrát. A s některými jsem v dalším kontaktu osobním nebo písemném. Také s některými rodinami.

 

Máte přehled o tom, kolik lidí tuto profesi u nás v České republice vykonává?

Pokud se nemýlím, tak ve 25 věznicích je 36 kaplanů (z devíti církví) a dobrovolníků více než 200.

 

V čem se domníváte, že by se mohly zlepšit podmínky pro práci vězeňských kaplanů do budoucna?

Snad v tom, aby se jednotliví kaplani stali součástí užšího vedení věznice (jako poradci) a byli vtaženi do každodenního pracovního procesu. Je to ale problematické v tom, že většina kaplanů je zaměstnána jen na nějaký částečný úvazek. Já osobně jsem zažil vždycky vstřícný postoj vedení věznice vůči mé osobě, i když svět vězeňství a oblast duchovenské práce jsou opravdu dva póly stojící jakoby proti sobě.

 

Zasahovala vám tato práce také do soukromí? Umíte oddělit pracovní a osobní život?

Vždycky jsem se snažil tyto oblasti od sebe nějak oddělit, ale to zkrátka nejde. Nedovedu si představit duchovního, který má zájem o člověka jen v rámci jakýchsi úředních hodin. Duchovní se snaží člověka nasměrovat na novou cestu životem a to nejde bez osobní angažovanosti. Jak dalece to uplatnit, to záleží na každém osobně. U nás v rodině byli někteří propuštění z výkonu trestu na návštěvě a někteří dokonce i přespali. Snažil jsem se je pro začátek nasměrovat a pomoci jim se zařadit. Byl to tedy určitý zásah do soukromí, ale zatím se mi nikdy nestalo, že by to dotyčný zneužil, nebo že bychom z toho měli nějakou fyzickou nebo psychickou újmu.

 

Za čím ze své praxe se nejčastěji a nejraději ohlížíte?

Mám například radost z toho, že jsem se setkal 250 km od věznice Valdice s člověkem, který se ke mně hlásil, představil mi svou životní partnerku a dítě a řekl mi, že rád vzpomíná na naše společně prožité chvíle. A že se rozhodl žít jiný život. Našel si práci, bydlení, stará se o rodinu a nechce se „tam“ vrátit. Mám také radost z toho, že jsem našel ve vězení několik bratrů ve víře. Přijali život křesťana a snaží se podle toho žít i své životy. Vzpomínám na všechny pracovníky Vězeňské správy ČR, kteří nenuceně projevovali své lidství a svoje lidské postoje.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv B. Zámečníka

publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: církev, psychologie, teologie, veřejná správa

Komentáře