František Kinský – starosta v Kostelci nad Orlicí, podnikatel a správce rodového zámku

František Kinský, celým svým jménem Maria František Jan Emanuel Sylvester Alfons hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, se narodil 27. prosince roku 1947 v Hradci Králové jako prvorozený syn Josefa Kinského z Vchynic a Tetova a jeho ženy Bernadetty Kinské, roz. Merveld. Dětství prožil převážně v Praze. Vystudoval střední průmyslovou školu stavební a později nastoupil studia žurnalistiky na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval v Československé televizi, v propagačním podniku Merkur a řadu let působil jako kreativní ředitel reklamní agentury Ogilvy & Mather. V roce 2010 byl v komunálních volbách zvolen do zastupitelstva v Kostelci nad Orlicí a od roku 2014 vykonává tamtéž funkci starosty. Získal prestižní cenu Torzo naděje (2014), pravidelně se podílí na řadě kulturních událostí. V době covidové pandemie vysílal například ze svého rodového sídla umělecky zaměřené pořady, které měly jen na sociálních sítích ohlasy tisíců diváků.

František Kinský, foto: Michaela Dzurna

Jste potomkem významného šlechtického rodu. To je krásné i zavazující. Avšak začněme v úvodu netradičně drobnou úvahou. Kdyby teoreticky nikdy nepřišel rok 1948 (a po něm následující společenské změny), myslíte si, že by oblast vašeho profesního působení byla i dnes stejná či alespoň podobná?

Můj otec nebyl prvorozeným synem, takže rodový majetek spravoval do osudného roku 1948 jeho nejstarší bratr Bedřich. Tatínek byl ředitelem továrny v Košeci na Slovensku. Já jako syn ředitele fabriky bych se o svou budoucnost musel postarat sám. Každopádně jsem nastavený tak, že žiju přítomností a příliš nepřemýšlím, co by bylo, kdyby…

Nelákal vás třeba otcův podnik na Slovensku, kde jste krátce vyrůstal?

O továrně v Košeci vím jen z vyprávění a vzpomínek mých rodičů. V Košeci jsem prožil pouze první rok a půl svého života. Když pak v roce 1949 otce zavřeli, moje matka dostala příkaz do 24 hodin opustit Slovensko. A právě proto mi toto místo k srdci úplně nepřirostlo. Poprvé jsem tuto oblast navštívil až v polovině 90. let. Továrnu v Košeci jsem našel, ačkoli jsem do té doby neměl tušení, kde se nachází.

Liší se nějak zásadně profesní sny potomků šlechtických rodů od profesních snů ostatních lidí?

Každý z nás sní. Život bez snů by byl prázdný. Naše sny ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstáme, výchova, lidé, kteří jsou nám vzorem. V tom přece není rozdílu.

František Kinský, foto: Michaela Dzurna

V roce 1948 jste prožil první životní zlom. Jaký byl pro vás přesun ze Slovenska do Čech, konkrétně do rodového sídla v Kostelci nad Orlicí?

I tuto událost znám pouze z vyprávění. Když jsme s maminkou přišli ze Slovenska, byl mi rok a půl. Jak jsem zmínil, tatínek byl vězněn v Ilavě na Slovensku. Jediné, co si pamatuji, je pokoj, ve kterém jsem s matkou na zámku žil.

Osud, který potkal vašeho otce Josefa Kinského ve vykonstruovaném politickém procesu, je velmi smutný. Muselo pro vás být těžké vyrůstat jen po boku maminky a dědečka.

Nejtěžší to jistě bylo pro moji maminku. Byl jsem opravdu velmi malý chlapec, navíc mě rodiče svými problémy nijak nezatěžovali. Měl jsem pocit, že vyrůstám jako každé jiné dítě. Spíš teď v pozdějším věku, když vidím rodiny mých dětí, vnímám, jak to tehdy pro moje rodiče a dědečka muselo být těžké. Vzpomínám na ně s obrovským obdivem a vděčností. Zároveň musím osvětlit fakt, že můj dědeček byl skutečně typickým aristokratem. Výchova dětí v jeho domě byla svěřena jiným: když byly děti malé, starala se o ně dětská zdravotní sestra, později guvernantka, následně domácí učitelé. Můj otec často vzpomínal, že se jako dítě se svými rodiči potkával jen ráno a večer, když jim šel v doprovodu chůvy popřát dobrý den a na konci dne dobrou noc. Když moje maminka dvakrát vážně onemocněla a musela do nemocnice, trávil jsem čas u příbuzných v Českém Šternberku.

František Kinský, foto: Michaela Dzurna

Vystudoval jste střední průmyslovou školu stavební. Posléze jste byl nějakou dobu posluchačem na pražské Univerzitě Karlově v oboru žurnalistiky. Která oblast vás lákala víc?

V čase minulého režimu jsem příliš možností k výběru studia neměl. Můj původ svým způsobem výběr škol limitoval. A tak jsem vystudoval střední průmyslovou školu stavební. Na fakultu žurnalistiky jsem nastoupil o mnoho let později na dálkové studium. Požadovali to po mně v propagačním podniku Merkur, kde jsem působil na pozici vedoucího oddělení. Dle tehdejšího katalogu prací bylo na toto místo požadováno vysokoškolské vzdělání. Studium jsem pro odlišnost svého ideologického pohledu nakonec sám raději ukončil.

Chvíli jste pracoval v Československé televizi (1970–1974), posléze v projekční kanceláři Kovoprojekta (1975–1980), později v Merkuru (1980–1990), kde jste se zaměřil na oblast reklamy. Existuje z období do politického zlomu v roce 1989 přece jen nějaká životní etapa, na kterou rád vzpomínáte?

Vším, čím jsem byl, jsem byl rád, a tak je tomu dodnes. Měl jsem štěstí na dobré kolektivy a příjemné kolegy, se kterými byla radost pobýt. S mnohými z nich jsem i dnes v kontaktu.

Působil jste mimo jiné i jako kreativní ředitel nadnárodní reklamní agentury Ogilvy & Mather. V čem spočívala vaše funkce?

Někdy v letech 1990–1991 jsem začal v agentuře GGK. Pak jsem přešel do agentury Lintas. Než jsem nastoupil do Ogilvy & Mather, pracoval jsem krátce ve společnosti Filmservis. Ve všech těchto společnostech jsem pracoval v pozici kreativního ředitele. Byl jsem odpovědný nejen za ideový, ale i za výtvarný tvar reklamního sdělení. Zvláště v začátku 90. let jsme byli našimi klienty zahrnuti neuvěřitelným množstvím požadavků na tvorbu reklam pro výrobky. S odstupem doby vnímám tento čas jako dobu, kdy jsme všichni pracovali dvanáct hodin denně a sedm dní v týdnu.

František Kinský, foto: Michaela Dzurna

V roce 1992 se vašemu otci Josefu Kinskému podařilo získat v restituci nazpět rodové sídlo v Kostelci nad Orlicí. V jakém bylo stavu? Co všechno na vás během dalších let čekalo?

V roce 1992 jsem byl stále ještě zaměstnaný v reklamní agentuře. Zámek ve velmi neutěšeném stavu restituoval můj otec Josef Kinský, který jako jediný z dětí mých prarodičů zůstal po celou dobu v Československu. Jeho sourozenci se všichni nároků plynoucích z restituce vzdali v jeho prospěch. A tak celá starost s obnovou rodového dědictví ležela na něm. Představme si, že v tu dobu neměl jiný příjem než ten, který vyplýval z jeho důchodu za odpracovaná léta. A tak musel nejprve vybudovat ekonomickou bázi, aby mohl obnovit původní krásu rodového sídla. Obecně se ví, že zámek do roku 1974 fungoval jako výzkumný stav pro chov prasat. Následně byl prázdný a dále chátral. Majetek z rukou státu otec převzal, když mu bylo 80 let. A dokázal to. Obnovil lesní hospodářství, s partnery koupil cihelnu, na kterou si vzal ohromný úvěr a veškerý zisk, který jeho podnikání generovalo, vkládal do postupné rozsáhlé opravy zámku. Ta trvala celých dvanáct let. Zámek jsme veřejnosti otevřeli až v roce 2008.

Zámek Kostelec nad Orlicí je významnou pozdně klasicistní památkou. Těch na našem území zrovna moc není. Jak náročné a zavazující je pečovat o takovou budovu?

O rodové sídlo se staráme s láskou a odpovědností vůči našim předkům a také s respektem k zákonu o památkové péči. Je to úloha, která nemá začátku ani konce.

V prvním patře dnes tzv. Nového zámku se nachází stálá expozice s názvem Život v biedermeieru, ve druhém pak Galerie Kinský. Jaký styl umění je nejbližší vám osobně?

Co se stálé expozice týká, je mou největší láskou období biedermeieru, a to jak v umění výtvarném, tak v umění užitném. Zařízení všech dvanácti pokojů prohlídkového okruhu je v harmonii s architektonickým stylem domu. Biedermeier tam prostě patří. Výstavní prostory Galerie Kinský jsou otevřeny všem výtvarným stylům současnosti. V letošní sezóně u nás bude k vidění výstava Divadla bratří Formanů s názvem Zámecké imaginárium 2022.

František Kinský, foto: Michaela Dzurna

Moderní umění, moderní hudební proudy… Jaký je váš vztah k nejnovějším projektům mladých umělců a autorů? Máte něco z toho v oblibě, nebo je vám bližší léty prověřená klasika?

Mezi výtvarníky i hudebníky nevolím styly. Líbí se mi vše, o čem jsem přesvědčený, že je kvalitní. Veškeré mé aktivity v oblasti umění činím bez veřejné podpory a dotací. Proto musím také hledět na to, aby nabídka koncertů, vystupujících interpretů, programů a výstav (konaných v Novém zámku) byla i divácky atraktivní. Ale to neznamená, že umění má být podbízivé nebo kýčové. Někdy potřebuji více času na rozmyšlenou s tím, že se po zralé úvaze pustím do i oblastí a projektů zcela nových.

Jako správce rodového zámku máte jistě mnoho povinností. Přesto vás roku 2010 přilákala i komunální politika. Byl jste zvolen do městského zastupitelstva v Kostelci nad Orlicí, o dva roky později do zastupitelstva Královéhradeckého kraje, a o další dva roky později se z vás stal starosta města Kostelec nad Orlicí. Bylo vaše rozhodnutí vstoupit do politiky spontánní? Co vám politika dala, případně vzala?

Do komunální politiky v Kostelci nad Orlicí jsem vstoupil se záměrem stát se zastupitelem. Můj pradědeček byl v 19. století prvním starostou nově vzniklého okresu Kostelec nad Orlicí. Tak jsem měl pocit, že by bylo dobré, abych se i já aktivně podílel na rozvoji města, ve kterém žiju a kde žili moji předkové. Později jsem se jako zastupitel velmi rád ujal role oddávajícího, a to zejména při svatebních obřadech, které se konají v našem zámku. Samozřejmě jsem byl připraven převzít odpovědnost za práci a rozhodování zastupitelstva. Z toho důvodu jsem přijal volenou funkci starosty města. V prvních i ve druhých volbách o mé politické angažovanosti jednomyslně rozhodli voliči. Působení v zastupitelstvu Královéhradeckého kraje je již minulostí. Tam mi byla svěřena role předsedy kulturní komise, tedy práce v oblasti, která mi vždy byla blízká. Být angažován v politice na viditelném místě je někdy nevděčným údělem. Hodnotit osm let starostování si troufnu až s odstupem času.

František Kinský, foto: Michaela Dzurna

Od devadesátých let se aktivně věnujete úsilí o rozvoj pravdy, práva a demokracie. Za tyto činnosti vám byla Nadačním fondem angažovaných nestraníků ve spolupráci s Národní knihovnou ČR roku 2014 udělena cena Torzo naděje. Považujete i toto ocenění za jakousi zpětnou vazbu veřejnosti reagující na vaše záslužné aktivity?

Ocenění Torzo naděje jsem převzal nejen za sebe, ale také jménem svého otce a dědečka, kteří si dle mého názoru toto uznání za svůj život a za své postoje opravdu zasloužili.

Od roku 2014 moderujete dokumentární pořad České televize Modrá krev. (Pozn.: Natáčení 1. série proběhlo v letech 2014 a 2015, vysílání 1. série v r. 2017.) Co konkrétně pro vás setkávání s osudy jiných šlechticů a šlechtických sídel znamená?

Pro mě je velkou ctí a radostí podílet se jako moderátor a jako poradce scenáristky Aleny Činčerové na tomto divácky oblíbeném dokumentárním seriálu o historické šlechtě. Příběhy a osudy většiny rodů jsem více či méně znal. Osobně si nejvíce považuji toho, že jsem dostal příležitost pravdivě představit nelehké osudy aristokratických rodin. Fascinuje mě, že si nikdo z těchto lidí nestěžoval na svůj úděl a na nespravedlivou minulost. Lidé, kteří se objevili na obrazovkách v jednotlivých dílech seriálu, se s odvahou a s nesmírným úsilím vrhli do obnovy svých dědičných údělů a investovali do oprav památek, sídel a hospodářství v naší zemi. Nežehrali na minulost a hleděli dopředu. Jako moji rodiče…

František Kinský, foto: Michaela Dzurna

Prožil jste během natáčení Modré krve nějaký výjimečný zážitek?

Při natáčení jsme prožili mnoho krásných a nezapomenutelných setkání s vzácnými lidmi. Za výjimečné považuji osobní setkání a rozhovor s vládnoucím knížetem Lichtenštejnského knížectví Janem Adamem II. ve Vaduzu.

Ve svých bohatých aktivitách nikdy nezahálíte. Dokonce i v jedné z nejtěžších dob 21. století, covidové pandemii, jste zůstal aktivní. Přímo ze svého sídla jste na sociálních sítích vysílal komponované pořady s klavíristou Matyášem Novákem, které měly úspěch. Můžete nám je trochu více přiblížit?

Talentovaného klavíristu Matyáše Nováka zastupuje moje agentura. To dalo vzniknout tomu, že jsme se s Matyášem začali objevovat na sociálních sítích společně. V době lockdownu jsme chtěli nejen my dva, ale i naši kolegové z agentury a zámku zůstat v kontaktu s našimi posluchači, příznivci, fanoušky i návštěvníky. Chtěli jsme lidem udělat společnost v jejich domovech. Prvně jsme vysílali vánočně laděné programy o čtyřech adventních nedělích. Pro velký úspěch jsme pak ve vysílání pokračovali, a to jednou měsíčně. Tematicky jsme navázali na díly vánoční a od ledna do května jsme lidem představovali významné dny, svátky a zvyky v daném měsíci. Mé vyprávění Matyáš prokládal hudbou a vlastními kompozicemi, které tematicky ladily. Ohlas diváků byl obrovský a přivedl nás k uvádění pořadu Tváří v tvář, v němž osobně provádím návštěvníky naším zámkem. Uprostřed prohlídky jim v Zrcadlovém sále zahraje Matyáš. Na tento program k nám přijíždějí lidé z celé republiky i ze sousedního Slovenska.

Má osobnost, jakou jste vy, v civilním životě čas i na nějaké obyčejné koníčky?

Volných chvilek mám nyní opravdu velmi málo. Využívám je ke čtení, na jaře a v létě se rád projedu na kole, mám rád i procházky přírodou. Těším se též sběratelskými vášněmi, díky nimž stále obohacuji interiéry zámecké expozice.

Existuje ještě nějaký sen, který byste si chtěl buď v roce 2022 anebo později splnit?

Každý den se na něco těším, každý den si plním drobné radosti. Nenechávám život na potom.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Michaela Dzurna

Vytvořeno ve spolupráci:

Hotel Grandium Prague www.grandium-hotel.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Kinský Art Media www.kinskyartmedia.cz

Produkce: Michaela Köch (Lejsková)

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře