Jan Štoček – kapitán odboru obecné kriminality Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy

Jsou lidé, kteří unikají naší pozornosti, přesto jsou nepostradatelní pro naši bezpečnost. Nasazují životy a prožívají hrůzy, o kterých mnohdy ani nemohou s nikým hovořit. Kapitán Jan Štoček si získal za své třicetileté působení u pražské kriminálky veliký respekt svých kolegů, ale i pachatelů. Mezi mnohými případy objasnil mimo jiné také ty, které naší zemí otřásaly v devadesátých letech, a to orlické vraždy či případ sériovéhovraha Ivana Roubala. „Vraždu nevyřešíte od osmi do čtyř,“ říká. Jeho povolání ho stálo rodinnou pohodu, ale o spánek ho prý nepřipravilo. Klidný a usměvavý kapitán Jan Štoček si jistě zaslouží náš obdiv a respekt.

Existují lidé, kteří jsou o své budoucí profesi rozhodnutí odmalička. Byl to i váš případ?

Můj tatínek působil ve třicátých a čtyřicátých letech u policie a všichni jeho starší bratři stejně jako můj dědeček prošli první světovou válkou. Jako malý kluk jsem vždy napjatě poslouchal jejich povídání o zákopech a tak nějak mě vojna začala zajímat a bavit. Nemůžu ale říct, že jsem odmalička žil představou, že se stanu policistou. Vždy se mi líbily uniformy.

 

Co tedy bylo tím rozhodujícím impulsem?

Vystudoval jsem střední průmyslovou školu a dlouho jsem pracoval v plzeňské škodovce. Byl jsem tam moc spokojený. Potom ale přišlo povolání na vojnu, které jsem stále odkládal. Potkal jsem známého, který pracoval u policie v Praze, a ten se rozpovídal o své práci. Nechal jsem se zlanařit a šel se taky přihlásit. Policejní vojnu jsem poté absolvoval ve Frýdku-Místku. To bylo fyzicky velmi náročných pět měsíců.

V kolika letech jste tedy oblékl svou první uniformu?

Po vojně jsem nastoupil do pražských Hrdlořez, to mi bylo dvacet tři. Rozdával jsem „parkovačky“ a podobně. Byl jsem klasický hlídkař, tedy pochůzkář. To bylo poprvé, kdy mi ve službě přerazili nos. (smích) I když mě ta práce bavila, chtěl jsem jít zpět do civilu a vrátit se do Plzně, kde jsem měl spoustu kamarádů. Přišla ale nabídka na obvodní kriminálku Prahy 5, což byla poměrně prestižní záležitost. Když jsem tam nastoupil, řekli mi, že budu dělat ZKZO. Tak jsem se zeptal, co že to je. „Zpolitizované kriminálně závadové osoby,“ dostalo se mi odpovědi. To se mi nelíbilo a striktně jsem to odmítl.

Nahráváte mi na otázku, zda jste někdy odmítl nějaký případ z osobních či jiných důvodů?

Tohle byla jediná situace, kdy jsem se opravdu „šprajcl“, jak se říká, a nepovolil. Politika mě nezajímala. I když to chvíli vypadalo, že tímto odmítnutím málem páchám trestný čin, dopadlo to dobře. Nakonec mě vzali do týmu na vloupání, tehdy se tomu říkalo tak zvaný socialistický sektor obchody, restaurace, kanceláře a podobně. Za svou kariéru jsem ale žádný případ neodmítl.

Dnešní televizní stanice zaplavují nejrůznější kriminalistické seriály. Jak moc se liší realita od toho, co vidíme na obrazovce?

Samozřejmě se to hodně liší. Většinou se nedívám. Je ale pravda, že například vynikající seriál, jako bylo Dobrodružství kriminalistiky, se dodnes doporučuje na policejních školách a od reality se tolik neliší. Úžasní jsou také Hříšní lidé města pražského. 

 

Jak tedy vypadá váš pracovní den?

To je různé. Víte, vraždu neuděláte od osmi do čtyř. Obvykle jsem v práci v sedm ráno, na poradě se proberou důležité věci, nové události a poznatky. Celý den potom děláme na svých případech. Vraždy se vyšetřují skoro vždy v různě velikých týmech. Když je třeba, přijdu domů klidně ve tři ráno a v šest zase vstávám. 

 

Na oddělení vražd jste působil řadu let. Které období bylo pro vás nejintenzivnější?

Nastoupil jsem na vraždy v roce 1981. Tenkrát jsme ročně řešili kolem patnácti vražd, převážně loupežných, ale i vražd homosexuálů, které byly v té době hodně rozšířené. Zásadní byla amnestie na začátku devadesátých let, kdy se množství vražd šplhalo až k sedmdesáti za rok. To už je opravdu vysoké číslo. Po roce 2000 se situace trochu zlepšila, uklidnila. Nyní se již třetí rok drží statistiky okolo dvaceti pěti vražd za rok.

Jak si stojíme v počtu vražd v porovnání s hlavními městy našich sousedů?

Stojíme si dobře především v objasněnosti případů. Kdysi jsem to počítal a rovnali jsme se počtem vražd Mnichovu, ovšem měli jsme větší objasněnost. Většinou kolem devadesáti pěti až sta procent.

 

To je vysoké číslo, před kterým smekám. Čím myslíte, že to bylo a je dáno?

To víte, český policajt je šikovný policajt. Nikdy jsme si nedovolili nic ošidit, vždyť se jednalo o lidské životy. Byli jsme vždy velmi precizní.

 

Stalo se vám někdy, že jste obvinili nevinného?

Jednou jsme vyšetřovali vraždu starší paní. Sousedé vypověděli, že z jejího bytu odcházel muž v letecké uniformě. Pátrali jsme tedy mezi piloty a našli popisovaného muže. Vše vypovídalo v jeho neprospěch. Muž se ale k činu dlouho nepřiznával a to se nám zdálo zvláštní. Obvykle se totiž pachatelé po nějaké době pod tíhou svědomí přiznají. On ale stále zapíral. A tady právě nastoupila ta naše zmiňovaná preciznost. Kolega si všiml, že na klice od jiného bytu v témže domě byla nepatrná čmouha krve, která patřila oběti. Vyslechli jsme tedy jeho nájemníky a mezi nimi i šestnáctiletého chlapce. Ten se u výslechu složil a k vraždě se přiznal. To byl jediný případ, kdy si pamatuji, že skutečně mohlo dojít k justičnímu omylu, protože ten muž měl v bytě a na oběti své stopy.

 

Právě kvůli takovým případům mnozí odmítají trest smrti. Jaký na to máte názor?

To je složitá otázka, ale musím přiznat, že asi bych s tímto trestem souhlasil. Existují různé teorie, že trest smrti nepůsobí jako prevence. Já jsem přesvědčen o opaku. Myslím, že by opravdu pomohlo jej jednou za pět let udělit jako hrozbu. Když jsem vyšetřoval hlavního aktéra Karla Kopáče z kauzy Orlík, ptal jsem se ho, jestli neměli strach, že je chytíme. On mi na to řekl: „Hele, trest smrti byl zrušenej a my jsme si říkali, že nás třeba zavřou, ale pak nás zase pustí, tak jsme jeli jako dráhy. Z trestu smrti bysme ale strach měli.“ To myslím vypovídá samo za sebe.

 

Jak moc se změnila kriminalistika od dob vašich začátků? 

Je to zcela jiné než v době, kdy jsem začínal. To jsem chodil jen s notýskem a všechno obíhal pěšky a pak si mazal nohy chladicí mastí. (smích) Tenkrát jsme měli na oddělení dvě auta, o která jsme se neustále hádali, a já jako mladý neměl moc nárok. Dnes máme internet, elektronické trestní řízení, spousty nových metod a technik včetně vozového parku. Vnímám to vše velmi pozitivně, zvláště genetika byla zásadní. Ta pomohlo vyřešit spoustu případů. 

 

Za tu dobu se jistě museli i pachatelé „změnit“ a přizpůsobit novým okolnostem...

Pochopitelně. Bylo období, kdy se zvedla kriminalita zvláště mezi ruskojazyčnými příslušníky, v poslední době je vystřídali zase přistěhovalci z asijských států. To bývá opravdu oříšek – jiné zvyky, kultura, náboženství, jazykové bariéry. Vraždy cizinců ale opět střídá český faktor, tedy oběť i pachatel jsou české národnosti.

Dal by se tedy popsat typický český pachatel?

To se dá popsat asi těžko. Zažil jsem šestnáctileté i pětaosmdesátileté pachatele, s motivy od malicherností až po vraždy na objednávku. Zažil jsem také manželský pár, který se pohádal v kuchyni kvůli zelí a skončilo to smrtí. Od té doby říkám: hlavně se nehádat v kuchyni. Není pravidlem, že pachatel vraždy musí být sto devadesát centimetrů vysoký rabián s výrazem zabijáka.

Zdá se mi, že v posledních deseti letech stále více slýcháme o násilných trestných činech mezi příslušníky jedné domácností či rodiny. Dalo by se říci, že dříve tomu bylo jinak, nebo se o tom zkrátka jen tolik veřejně nehovořilo?

Domácího násilí a vražd v době před revolucí jistě nebylo tolik jako dnes. Po roce 1989 začala stoupat brutalita mladých lidí. Domnívám se, že byla větší úcta k rodičům, učitelům. Děti v nich převážně viděly vzory a jistou úctu. Je to mimo jiné dáno i televizí, počítačovými hrami, internetem, drogami a tak dále. 

 

Máte dospělého syna. Jak vám je, když jedete k případu, kdy například syn či dcera nechají zavraždit své rodiče?

Vraždy rodičů dětmi jsou výjimečné případy. Bude to znít zvláštně, ale emoce musejí jít stranou. Samozřejmě je to velmi smutné. Na místě ale obvykle není vůbec čas se nechat rozptylovat tím samotným neštěstím. Musíme zajistit stopy, vyslechnout svědky a řešit spoustu jiných neodkladných věcí. Nejhorší je, když jsou na místě jakékoli vraždy pozůstalí, zvláště jsou-li to malé děti.

S touto vlastností, tedy uměním zachovat chladnou hlavu, se člověk rodí, nebo ji získává praxí? To je asi zásadní předpoklad pro práci kriminalisty…

Chladnou hlavu se musíte naučit. Znám kolegy, kteří z oddělení vražd odešli jinam, třeba na hospodářskou kriminálku. Není to ale tak, že jsem přehnaně otrlý, samozřejmě, že o tom přemýšlím a nebývá mi přitom veselo, ale to neznamená, že u kriminálky není občas legrace.

 

Jaké vlastnosti a schopnosti by měl dobrý kriminalista vlastně mít? 

Měl by být vyzrálá a vyrovnaná osobnost. Nebýt typ s neustálými osobními problémy. Mít přiměřený fyzický fond, inteligenci vyšší spíše v rovině EQ než IQ. Mít v rámci možností uspokojené primární a sekundární potřeby. Nemyslím tím jen jídlo a sex, ale i sounáležitost, pocit bezpečí a seberealizaci. Neustále si uvědomovat, na jaké straně stojí. Měl by mít velkou schopnost komunikace, trochu empatie, psychologie, logiky, kombinace. 
Doplňovat si vzdělání nejlépe v humanitním směru – právo, psychologie, management, ale i ta filozofie se v kriminalistice uplatní.

Někdy se ty hrůzy ale jistě nahromadí. Těžko asi můžete hovořit s obyčejným smrtelníkem o hrůzách, které občas vidíte. Navíc se jistě mnohdy nemůžete k vyšetřování vyjadřovat. Co je tedy vaším ventilem?

Většinou mluvíme s kolegy, kteří prožívají to stejné. Nebo vezmu prut a jedu na ryby převážně na Orlík, Slapy.

Jak se vám daří se s prací neprolínat v osobním životě vzhledem k tomu, jak je časově, psychicky i emočně náročná?

Naše práce nás samozřejmě emočně vysává. Na druhou stranu, poté, co vidíte ty hrůzy a neštěstí, berete občasné hádky či rozchody jaksi s nadhledem, protože jsou na světě opravdu horší věci. Jsem rozvedený.

 

Měl jste někdy strach, že si s vámi někdo „vyřídí účty“?

Samozřejmě, že měl. Kdo by řekl, že ne, tak je nejspíš blázen. Dodnes jsem obezřetný. Jednou jsem dokonce málem zbil souseda, který se v noci vracel po páru piv. Protože jsem ho nepoznal a on se za mnou vydal do baráku, myslel jsem, že je to nájemný vrah. To bylo v době, kdy jsem pracoval na docela těžkém případu. Někdy se stane, že při vyšetřování narazíte na někoho vlivného. To také není příjemná záležitost, protože nevíte, co na vás ve strachu vymyslí.

Zmínil jste, že relaxujete na rybách na Orlíku. To je zajímavé, že zrovna tam. Kauza Orlík je jeden z vašich nejznámějších případů, který se dokonce dočkal filmové podoby. Jak jste s filmem Sametoví vrazi spokojen?

Já na Orlík jezdil už dávno před tímto případem. Mám to tam rád. O této kauze bylo už tolik napsáno. Víte, že některé scény z filmu se dokonce točily i v mém bytě? Film se mi líbil moc, jen jsem chtěl, aby tam bylo více policejní práce. 

V této kauze nesehráli hlavní roli žádní géniové, naopak poměrně průměrní lidé. Jak se vám s takovými lidmi jedná? Je to snazší, nebo naopak s inteligentním pachatelem, dá-li se to takto říci, je lepší domluva?

Říká se, že nejhorší pachatel je s titulem inženýr. Není ale vrah jako vrah. Byli i tací, kterým jsem vařil kávu a v klidu jsme si o všem popovídali. Často jsou to lidé, kteří mají již nějakou kriminální minulost. Není to ale pravidlo.

Jaká je vaše metoda získat od pachatele doznání? Stále funguje takové to „hodný a zlý policajt?“ 

Ano, funguje a nejen ve filmech. Ne každý vyšetřující policista je totiž zadrženému sympatický a ne každému je schopný se otevřít. To je velice složité. Velkou roli hraje i věk. Nemůžete chtít, aby se padesátiletý svěřoval dvacetiletému. Já jsem spíše budil dojem většího nebezpečí, a tak to ovoce přiznání převážně sklízel „hodný“ kolega.

 

Musím se přiznat, že ve mně tento pocit vůbec nevzbuzujete, naopak, působíte velmi klidně a příjemně a navíc se o pachatelích k mému překvapení vyjadřujete dosti hezky...

Výslech nesmíte nikdy začít větou typu „proboha, taková hrůza, co jste to udělal“? Nemůžete přijít k zadrženému, který vlastně už prožil horor, a začít mu dělat ještě větší peklo. Ne vždy, ale někdy ta vražda spíše připomíná oboustranné neštěstí nežli trestný čin.

Jak se vám daří zachovávat takový klid při výslechu například mnohonásobného vraha? Nestalo se vám někdy, že by vám ujely nervy?

Jak už jsem zmínil, na emoce v naší práci opravdu není prostor. Pokud bych ujel, jen bych mu dal najevo svoji slabost. A to není v žádném případě dobré. Nervy si za ta léta opracujete, i když přiznávám, že to není vždy snadné.

Ve spojitosti s únosy se hovoří o stockholmském syndromu, kdy si oběť vytváří vazbu k pachateli, často únosci. Dá se hovořit o nějakém specifickém vztahu mezi vyšetřujícím a vyšetřovaným?

Nikdy jsem žádný takový intenzivní vztah s obžalovaným nezažil. Je ale pravda, že když se v rámci vyšetřování s někým intenzivně stýkáte dva měsíce, něco ten člověk ve vás zanechá. Když jsem jel například do vězení ve Valdicích, na Mírov nebo jinam, a věděl jsem, že mi tam sedí „klient“, vždy jsem měl s sebou pár krabiček cigaret a na deset minut jsem se za ním zastavil. 

Zažil jste zvýšený nárůst kriminality po amnestii v devadesátých letech. Letos jsme s odchodem Václava Klause zažili další. Jaký je na amnestii váš názor?

Můj názor je, že amnestie v tak velkém rozsahu je zneuctění policejní práce. Pochopil bych amnestii pro neúmyslné trestné činy, dopravní nehody a podobně. Je pravda, že do vězení se může dostat člověk, ani neví jak. Stačí vteřina nepozornosti za volantem. Ale vyložené kriminálníky, kteří se brzy do vazby opět vrátí, bych určitě neamnestoval.

Třicet let jste pracoval na oddělení vražd. Nyní působíte ve výjezdové skupině kriminalistů. Co vás k této změně vedlo?

Stále vyjíždíme k vraždám, sebevraždám, ale i k ukradeným kamiónům či pohřešovaným dětem. Jsme tak zvaný krajský výjezd. Po tolika letech na oddělení vražd dochází pochopitelně k syndromu vyhoření a už bych asi tomu oddělení nic nového nepřinesl. Tuto změnu jsem uvítal, práce je pestřejší a mám více času pro sebe.

Neměl jste někdy chuť toho všeho nechat? Co vás žene dopředu a na vaší práci vás baví nejvíce?

Je to velice pestrá práce, potkáváte se s lidmi z ulice až po top manažery. Nemyslím, že bych toho chtěl kdy nechat. Případů jsem řešil opravdu mnoho a žádný nebyl stejný. Takže na vaši otázku odpovídám: různorodost a samotná práce s lidmi, to je to, co mě na mé práci baví.


Děkuji za rozhovor.

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře