JUDr. Soňa Illner Pajerová – advokátka

Soňa Illner Pajerová patří mezi výrazné a významné pražské advokátky. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale současně i tři roky oboru režie a dramaturgie na DAMU v Praze. Její tvář a jméno si proto můžeme pamatovat například ze starších publicistických pořadů České televize. Chvíli provozovala také galerii se světovým moderním výtvarným uměním, neboť umění je jí blízké, stejně jako historie či žurnalistika, které se část života profesionálně věnovala. I přesto se však stala jejím profesním „číslem jedna“ právě advokacie.

foto: Honza Kvarda

Dnes jste úspěšnou advokátkou. Vaše znalosti a zkušenosti, k čemuž se níže ještě podrobněji dostaneme, jsou ale mnohem širší. Jak se stalo, že jste se nakonec rozhodla pro oblast justice? Měla jste na počátku své cesty nějaký vzor?

Advokátkou jsem se stala víceméně na přání své maminky, která zřejmě snila o satisfakci pod vlivem prvorepublikové éry a neveselého osudu mé babičky Julie Vejnarové, dcery pražského továrníka, avšak po znárodnění továrničky v Praze Vysočanech v roce 1948 již dámě propadlé na dno komunistického uspořádání. V každém případě i přes můj počáteční odpor k právu, i po mnoha snahách se právu vyhnout, oklikou přes DAMU (dramaturgie a režie) a práci v ČT (zpravodajství, investigativní žurnalistka, pořady STÍNY, Nadoraz, dokumenty atd.), jsem jí dnes moc vděčná.

Jaká byla vaše gymnaziální studia? Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste svým věkem patřila mezi „teenagery“?

Má gymnaziální studia probíhala tak, jako u všech ostatních, kdo měli tzv. „všech pět pohromadě“ a současně nebyli úplně z disidentských kruhů. Byli jsme semknutá partička spolužáků, kteří chtěli přežít i být v opozici, alespoň na úrovni četby zakázané literatury najít dobré koncerty, navštívit Jazzovou sekci a další tajné výstavy, poslouchat správnou hudbu a nepropásnout dobrý film v Klimentské ul. v Praze, vydat časopis, psát básně a jezdit na výlety pod širák, kde konzumace alkoholu probíhala v úměrné harmonii s filozofickými projekty, kam nasměrovat životní kroky… Měla jsem štěstí na tvůrčí a originální spolužáky, se kterými se scházíme dodnes. Navíc na gymnáziu kongeniálně učilo i pár odložených profesorů, nevhodných tehdy pro univerzitu, jakými byli např. prof. Votlučka nebo prof. Justlová, a to byla záruka vysoké kvality vzdělání.

Kromě PF UK v Praze jste vystudovala také pražskou DAMU, obor dramaturgie a režie, což je velmi zajímavé. Jaké byly roky strávené na Divadelní fakultě AMU? Být studentkou DAMU je samo o sobě velmi řekněme umělecké. I když byla vaším oborem dramaturgie a režie, nezatoužila jste přece jen někdy být třeba i herečkou?

Absolvovala jsem tři roky na DAMU v oboru režie a dramaturgie, neboť po ukončení práv jsem rok měla ve Skořepce na Praze 1 galerii se současným uměním z celého světa a rozhodně jiné plány než právní. Mým snem bylo studovat DAMU, nejlépe v oboru herectví, nakonec jsem se ale až na potřetí dostala na dálkové studium, a poté postupně přešla i na denní studium oboru režie a dramaturgie. V tu dobu jsem už dávno hrála amatérsky divadlo v A Studiu pod Davidem Czesanym, před tím v divadle Zavadilka v Kaštanu a natáčeli jsme i unikátní filmy s Pavlem Markem, Romanem Včelákem, Davidem Černým v Bulšitfilmu atd.

Na DAMU mě hlavně v roce 1989 zastihla Sametová revoluce, kterou jsem tam doslova „prožila a probydlela“ do posledního dechu. Tu atmosféru soudržnosti a elektrizující sounáležitosti s posláním (byť možná studentsky naivním, ale účinným), přesně popsat prostě nelze. Nikdo se nebál a nikdo nemyslel na sebe. Všichni věděli, co mají dělat, kdo vozí jídlo, kdo jezdí do fabrik agitovat, kdo roznáší letáky, kdo píše ideje. Pravdou je, že AMU a Univerzita Karlova, respektive všechny VŠ v Praze a dalších velkých městech, byly asi ústředním středobodem hybnosti toho kolosu. Dnes, tolik let po revoluci, dochází k mnoha výkladům této sametové revoluční doby, ale nejen pro studenty z té doby jsou hlavními postavami pořád Martin Mejstřík, Šimon Pánek, Monika Pajerová a mnoho dalších jmen. Nebýt jejich inspirující statečnosti a organizátorského umu a jazykového vybavení pro nezbytné novinářské propojení s celým světem, mohlo to mít jiný scénář a konsekvence.

foto: Honza Kvarda

Vystudovaný obor vás ale zavedl na půdu žurnalistiky. Jaké to bylo? Bavila vás? Měla jste nějaké konkrétní cíle?

Z DAMU jsem utekla po třech letech k práci ve Zpravodajství ČT, kde se v tu dobu tvořilo zcela nové pojetí zpravodajství. Na základě konkurzu přijali i nový tým lidí. Zpravodajství bylo tehdy pod vedením Martina Vadase, Honzy Dobrovského, Honzy Šterna a vše se podařilo dělat trochu jinak. Milan Šíma dostal tzv. pouvoir (pravomoc – pozn. red.) založit pořad STÍNY, ryze orientovaný na investigaci, která byla v 90. letech otevřeně kriminálního charakteru a kauzy jsou známé dodnes, nejen jako podvody s LTO. Ve čtyřech redaktorech (Šíma, Doležal, Kopecký, já) to byl nejen fofr obsahově, ale i fyzicky. Pak následovaly pořady NADORAZ, VIZITKA a pak už jen můj odchod z ČT a návrat k advokacii. Sice nedobrovolný, neboť tehdy jsem v rámci těchto pořadů natočila skrytou kamerou korupci in natura a odmítla zveřejnit Policii ČR své zdroje, ale nastal. Takže v roce 1995 mě ČT „uvolnila“ a já měla na krku trestní stíhání za ohrožení veřejného činitele se sazbou dvou let nepodmíněně, dokud jim zdroj neprozradím. Vyřešila jsem to okamžitým odjezdem do USA a soudní obranou svým advokátem Vladimírem Jablonským.

Tehdy i konkurenční TV NOVA s obdobným pořadem pod Radkem Johnem odvysílala podporu pro mě i pro další případ novináře Smrčka, a do pohybu se dala celá novinářská obec. Nastala změna tiskového zákona. Na základě těchto kauz do zákona zapracovali to, že novinář není povinen odtajnit své zdroje (s výjimkou katastrof, hrozících trestných činů atp.). Po pár měsících naše stíhání zastavili a já se mohla vrátit z USA zpět do Čech. Jinak bych se sem už nevrátila. Usedla jsem opět na židli advokátního koncipienta. Od té doby „ bojuji“ již jen v lavicích justičních. Před časem jsem ještě měla možnost dělat zajímavý TV pořad live na Barrandově – skutečné případy ze soudních síní zinscenované na základě reálného studiu spisu. Pořad se jmenoval: „ SUĎTE JE“ a šlo o živý projekt s porotou, kde se notoricky známé kauzy pod dramaturgií Báry Kopecké znovu dostaly na svět a možná mohlo vše být i jinak...

Pracovala jste také v Senátu Parlamentu České republiky, pokud se nemýlím u pana senátora Michaela Žantovského. Jaká to pro vás byla zkušenost?

S Michaelem Žantovským jsme se potkali ve Washingtonu v době, kdy byl velvyslancem ČR v USA, právě v době mého pobytu v USA. Ta doba byla otevřená všem setkáním, všem nápadům a prezident Václav Havel pomohl svým renomé a vystupováním i běžným občanům. Každý měl zájem o to, co se dělo v Praze a v ČR. S Michaelem jsme začali spolupracovat po návratu, kdy v době jeho kandidatury do senátu jsme tuto kampaň spolu s kolegy Trojanem a Štovíčkem vedli. Michael samozřejmě vyhrál, jinou variantu bychom nepřipustili, tak silný byl zápal pro věc. Tehdy mi nabídl i práci pro jeho Zahraniční výbor bezpečnosti a obrany v Senátu. Jenže já už měla na cestě v břiše malého Daniela (dnes studuje fyziku a matematiku na Imperial College v Londýně) a práci jsem musela odmítnout. Michaela si velmi vážím a mnoho věcí jsem měla možnost se v té době přiučit. Pak jsem ale již brzy založila svou vlastní advokátní kancelář v Dlouhé ulici a vedla běžný život advokátní matky samoživitelky s Danem u nohy a s hlavou u počítače. Život byl tehdy hektický a bohatý na všemožné události, ne však vždy laskavé. Rodinu a přátelé jsem naštěstí měla vždy jako velice blízkou komunitu. Takže vše se zvládlo tehdy i později.

foto: Honza Kvarda

Vaší specializací je autorské právo. Přibližte nám ho trochu… Jaké jsou stěžejní oblasti vašeho zaměření, čím se nejčastěji zabýváte?

To by byl ideál, ale zabývám se samozřejmě široce jak občanským právem, tak ryze obchodními kauzami, či občas právem rodinným. Mé kauzy jsou od ochrany osobnosti s náhradou finančních částek, až po ochranu IT systémů a jejich neoprávněného užívání s finanční náhradou, či prokazování kopírování a zneužití od designu až po jiné výrobní nápady. Známá je ochrana designéra, dnes slavného Kryštofa Nosála, proti světovému výrobci nářadí (NAREX), či boj za známé dřevěné autorské hračky „Ježka a Tužku“ proti KOH-I-NOORU pro dnes již nežijícího autora.

V současné době jsem plně vytížena zajímavým případem únosu dítěte do USA a jeho návratu zpět do ČR podle Haagské konvence. Návrat se po třech měsících soudů v USA podařil a nezletilé dítě jsme dostali zpět do ČR. Další soud pokračuje již opět zde v ČR. Je to asi první případ v Česku, kdy se podařilo dítě unesené rodičem vrátit zpět do ČR (i poměrně záhy za tři měsíce). Až kauza skončí, tak bych o tom ráda napsala detailněji, neboť zkušenosti s UMPOD (Úřad mezinárodní ochrany práv dětí v Brně), s procesem v USA a celkově s tímto justičním soukolím (s tak závažným tématem, jakými únosy jsou), mnoho potřebných rodin stále nemá. Informace je potřeba rozšířit, bohužel i nastínit pravdu o neschopnosti, o absenci nástrojů a dokonalé mlhovině, která je zde okolo únosů rozprostřena, aniž je reálně řečeno a synchronizováno to, co lze jednoduše propojit. Systém zodpovědností a návaznosti systémů je minimální, legislativně také vidím řadu detailnějších úprav.

V současné době jste úspěšnou advokátkou a také matkou. Je těžké skloubit obě činnosti?

Stručně? Obě děti (Julie Anna Illnerová 17, Daniel Pajer 21) jsem vychovala, kromě nedlouhé pasáže manželské, sama a za pomoci mé rodiny, hlavně bratra. Těžké, ale podařilo se. Julie výborně studuje na tvůrčím GJK (Gymnázium Jana Keplera), Daniel studuje v Londýně fyziku na ICL (Imperial College of London) a oba jejich otcové, jak Dr. Martin Illner, tak Ing. Karel Umlauf, mají s potomky dobré vztahy. Vzdělání a rodinné vazby považuji za důležité a to jsem se snažila svým dětem co nejvíce přiblížit. Zbytek nemá smysl popisovat, mnohé z nás to znají. Tedy nejsem úplně standardní matka a někdy se ve snu děsím toho, že si mne jednou moje děti postaví před sebe a všechno to schytám. Ale upřímně, za sebe jsem udělala maximum, některé věci ale změnit do ideálu opravdu nelze, jen se poučit a přijmout je s pokorou, aniž by se člověk musel „ohýbat“ tam, kam nechce.

foto: Honza Kvarda

Když si všimneme adresy vaší advokátní kanceláře, nalézá se v samém srdci pražského Starého Města. Těší vás výhled z oken vaší kanceláře?

Ano, těší, málo pohledů je krásnějších… Možná do krajiny jižních Čech nebo té islandské… Mám vyhlídku na kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí i do ulice V Kolkovně na synagogu, co více si můžu přát?

Advokáti, lékaři, vědci… To jsou lidé, kteří většinou mívají velmi rádi umění a historii. Často říkají, že je to jejich koníček. Máte vy oblíbenou například nějakou historickou osobnost z oblasti práva, tedy nějakého slavného právníka/právničku z minulých epoch?

Máme mimořádné osobnosti, nemám na mysli jen Karla IV. a T. G. Masaryka či Václava Havla, ale i persony jakými byli třeba Jiří z Poděbrad se svými základy pojetí evropské jednoty, či neohrožené a prozíravé diplomaticky a mocensky schopné další české šlechtické rody. A umění? To by bylo dlouhé psaní, život bez těchto souvislostí musí být o moc ochuzený. Ale respektuji to, že jiní mají prožitek třeba zase z poklepu geodetickým kladívkem. Mě uklidňuje pohled na Františka Kupku, Václava Boštíka, Františka Tichého a mnoho dalších skvostů, zejména architektonických. Určitě je pro mě nesmírně zajímavou osobností Polák Mikuláš Koperník, světoznámý astronom, tvůrce heliocentrické teorie, lékař, ekonom a právě mimo jiné i právník, který v roce 1500 absolvoval svou právnickou praxi v papežské kanceláři v Římě.

foto: Honza Kvarda

Lákalo by vás učit někdy na PF UK, být ve svém oboru vysokoškolským pedagogem?

Určitě by bylo zajímavé vše z praxe předávat. Vůbec strhnout k zájmu o určitý obor je umění, a taková dovednost asi patří k těm dalším smyslům této práce. Přednášela jsem na gymnáziu i ve státní správě, pohledy studentů na daný problém jsou stále ty nejvíce inspirující.

Váš pohled do budoucna. Často říkáte, že advokacie je váš poslední obor a už ho nikdy neopustíte. Je to tak? Anebo máte ještě nějaké další cíle?

Ted´ jsem se po letech, díky nabídce svého kolegy z ČT, vrátila k natáčení a sepsání komentáře, sice z jiné oblasti (pořad Objektiv), ale maximálně mě to navrátilo zpět k touze psát a tzv. vizuálně zachytit… Budu se v této oblasti snažit ještě něco vytvořit, mám řadu projektů, ale uvidíme, neboť to samozřejmě nemám já jediná. Advokacii neopustím, práce je to tvůrčí, má své poslání a současně mám možnost i pomáhat. Přestože pověst advokátů je opravdu nevalná, podobné řeči už mi jdou „druhým uchem“ ven, protože vím, jak moc je důležité se nebrat vážně a držet směr, který považuji za správný. Je to jako s doktory, každý na ně nadává, ale bez nich (někdy na rozdíl od advokátů) některé zásadní záchranné řezy prostě nejdou.

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Honza Kvarda

Vytvořeno ve spolupráci:

Butik NAVARILA

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Make-up: Janina Málková

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře