Matěj Stropnický - novinář, zástupce starostky městské části Praha 3

12.02.2013 17:37 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Jaroslav Šabata mne naučil dívat se na věci zdola. Vypadají odtamtud věru jinak." Matěj Stropnický

 

 

 

 

 

 

Domníváte-li se, že Matěj Stropnický bude profesně spíše teoretik, nenechte se splést! Jak jednou zasednete do úřadu, ve kterém jej na Praze 3 od roku 2012 můžete potkávat, zjistíte, že ani nevíte, kam ten čas jde, a povinnosti praktické prověří vaši pružnost a rozvahu. Matěj Stropnický je srdcem skutečně literát a věřím, že k tomu vedou jistě i genetické dispozice. Ke kořenům rodiny jsme se ovšem nevydali. Náš profesní rozhovor odhaluje jiná zákoutí, mnohá z nich odkrývá náš respondent vůbec poprvé.

 

 

Čím jsou podle vás typičtí lidé, kteří si volí novinářskou profesi?

Jsou zvědaví. Ti vynikající se zajímají i o příčiny a souvislosti, ti průměrní alespoň o fakta, bulvár o city a vášně.

 

Jak se u nás dle vašeho mínění dostane novinář k opravdu dobré pracovní příležitosti a za jakou takovou považujete tu, která potkala vás?

Správná novinářská příležitost je od vzniku novin vždy tatáž: přijde téma, o němž už nevydržíte nenapsat, tak napíšete, pošlete do listu, kde se domníváte, že bude mít šanci být otištěno, a čekáte. Jednou to vyjde. Mně v Literárních novinách kdysi v osmnácti otiskli hned první text, dost ostrou recenzi knihy Ludvíka Vaculíka Loučení k panně. Když vyšla, nabídl jsem šéfredaktorovi Jakubu Patočkovi, že bych chtěl v novinách pracovat, a on mne zaměstnal jako svého asistenta: vyřizoval jsem mu za mírnou gáži poštu a mohl jsem si u toho zdarma psát. Byla to dobrá příležitost, zůstal jsem pak v tomto týdeníku na různých pozicích včetně editorské skoro pět let. Tři roky jsem například vedl rubriku Spor, v níž si každý týden dvě osobnosti odlišného názoru na mnou zvolené téma vyměnily po třech dopisech z každé strany. Umíte si představit lepší praxi? Kontakty, všestranný přehled, plánování, organizace, redigování – a vždycky musel spor být. A byl.

 

Řekl byste, že novinařina v Čechách obecně něčím trpí?

Ano, je to generační povolání. Noviny u nás píší lidé, kteří mají stejnou životní zkušenost, historickou, sociální i ekonomickou, a odtud velmi navzájem podobné názory. Ne na konkrétní otázky, ale na svět. Proto se může stát, že dvě třetiny tisku podpoří otevřeně na prezidenta Karla Schwarzenberga, ale vyhraje Miloš Zeman. Noviny si jen hrají na to, že mluví jménem a v zájmu svých čtenářů, ve skutečnosti mluví jménem novinářů a v zájmu inzerentů.

 

V jakém ohledu vnímáte, že média přinášejí veřejnosti největší množství fikcí či zavádějících informací?

Řekl bych, že největší množství zavádějících informací přináší prostřednictvím médií reklama, nikoli média samotná. Média umějí mnohem účinněji, než přímo klamat, prostě ignorovat, nepřinášet o něčem, někom, nějakém úhlu pohledu, některých faktech atd. informace žádné. Známý kritický výrok to opisuje lapidárně: média vám neříkají, co si máte myslet, ale o čem máte přemýšlet.

 

Jak s takovou situací lze bojovat?

Tak předně se zbavte televize. Strukturuje a zabírá čas, podmaňuje a přizpůsobuje si organizaci prostoru, ruší intimitu, neumožňuje interakci a má nejvíce reklamy, které se nelze zbavit. Proč? Musí mít nejvíc reklamy, protože televize je médium na výrobu nejnákladnější. Bez televize si můžete začít mnohem víc vybírat sami.

 

S čím nejčastěji bojujete vy sám?

Se sebou. Už vstaň!, cvičit!, nekuř ještě!, nekuř už zase!, buď příjemnější!, miluj svého koaličního partnera jako sebe sama!, co děláš zas na tom Facebooku?, co jsem to jenom chtěl říct?, tys jí ještě neodepsal?, tohle pivo už je poslední!, tak spi už… Nadneseně řečeno: neustálý konflikt svobody a řádu.

 

Stalo se vám někdy, že jste litoval nějakého rozhodnutí či názoru, za kterým jste si stál, pod který jste se podepsal?

Ano, zásadně jsem po těžkých bolestech přehodnotil svůj původní pohled na úlohu svobody slova v období pražského jara. Docela jinak zněly teze, s nimiž jsem projekt diplomové práce na toto téma chystal, a jiný je obhájený výsledek. Snad to ale nebylo marné, práce vyjde počátkem května knižně.

 

Schováváte si své práce, články?

Ano. Začínal jsem psát v době, kdy ještě nebyl internet zdaleka rozšířen tak jako dnes, a zdálo se mi to užitečné. Dnes je to už jedno, ale zvyk zůstal.

 

K jakým novinám jste spíše rezervovanější a jak jste na tom se čtením časopisů?

Jsem ke všem médiím poměrně skeptický, větší důvěru mám leda v knihy, ale i ty je pochopitelně nutno číst kriticky. Kritické čtení je ovšem disciplína, která se u nás pěstuje dost málo, tu mi dalo francouzské lyceum. Z novin vůbec odmítám číst Mladou frontu, která je jednou velkou plochou pro inzerenty, jejichž sdělení články pouze doplňují. Za nejzajímavější považuji přílohu Lidových novin Orientace, ačkoliv s názory tam uveřejňovanými skoro vždycky z devíti desetin nesouhlasím. Názorově bližší mi je příloha Práva Salon a internetový Deník Referendum. Do obou přispívám. V jistém smyslu úctyhodným periodikem, které však vyžaduje kritické čtení a je bohužel přijímáno téměř nekriticky, je pro mne i Respekt. Čtu jej ale zřídka, kniha skoro vždycky vyhraje.

 

Jak obecně vnímáte situaci na trhu médií. Už jste také pochopil, co po nás moderní doba chce, a čtete elektronické verze, nebo máte raději vůni tiskařské barvy z papíru?

Trh médií je hodně široký pojem. Zajímá mne ale asi především dvojí: jednak jak je na něm koncentrováno vlastnictví médií, v což zahrnuji samozřejmě nejen vydávání novin, ale také tisk, distribuci a tak dále a rovněž náklady vstupu na tento trh pro jeho nového účastníka, a jednak mediální obsahy v návaznosti na vliv reklamy, tedy svár trhu čtenářů a trhu inzerentů. Původně jsem chtěl diplomovou práci psát právě na tohle téma, ale katedra teze odmítla. Technickou složku médií nepodceňuji, ale ve středu mého zájmu neleží, klidně čtu tištěné noviny i jejich elektronickou konkurenci. Jestli jedna nebo druhá zanikne, mne nijak zvlášť netrápí.

 

Jak se vám v životě zúročila možnost zahraničního studia a jak na tu dobu vzpomínáte?

Zahraniční studium mi myslím dalo hodně, nejen jazykově, ale odlišností té zkušenosti. A se semestrálním Erasmem se pět let v zahraničí na střední nedá vůbec porovnávat. Moc rád na tu dobu ale nevzpomínám, chtěl jsem být tady. Nejsem člověk do emigrace.

 

Jak vnímáte naše zahraniční vztahy obecně pro ČR a za jaké je považujete?

Naše reprezentace měla vždycky sklon upínat se k nějakému silnému státu. K Rakousku, k Francii, k Sovětskému svazu, k USA. Žádný z těchto vztahů nebyl rovnoprávný a všechny v náš neprospěch. Proto beru naše členství v Evropské unii jako jedinečné: v EU lze dosáhnout velmi mnoho, záleží na tom, zda je shoda na tom, čeho dosáhnout, a zda je ochota hledat v jejím rámci další, hlubší spojenectví. Nejde-li to zrovna třeba na půdorysu Visegrádu, lze je uzavírat na kterémkoli jiném. Důležitější než geografická blízkost je obsahová náplň. Jenže česká zahraniční politika to první nemá a to druhé nedělá. Pořád myslí jako za studené války (jako pod Schwarzenbergem), nebo má z Evropy komplexy (jako ODS), nebo zas všechno nekriticky přijímá (jako sociální demokracie, například fiskální pakt). Česká zahraniční politika je zároveň nudná i svévolná, konformní i hloupě výstřední. Aspoň, že radar se podařilo odmítnout, i tady má ale větší zásluhu protiradarové hnutí a odpor k Bushově globální politice v USA než oficiální česká zahraniční politika.

 

V jakých ohledech ve svém profesním životě vnímáte největší naplnění?

Řekl bych, když vidím, že se uskutečňuje nějaká má nebo vůbec zelená myšlenka a že má efekt, který jsem zamýšlel a který považuji za obecně prospěšný.

 

S čím ideálně svůj život rád kloubíte?

Ale vždyť to všechno okolo i uvnitř je život. Není žádná práce a pak život.

 

Když přišla do vašeho života nová výzva, tedy stát se členem zastupitelstva městské části Praha 3, jaká očekávání jste tehdy měl?

Bylo to ve stejné době, kdy byli zelení v Topolánkově vládě a většina mé pozornosti byla věnována tomu, abychom ve vládě obstáli, zvlášť s ohledem na to, že jsem se vstupem do ní z důvodu programové nekompatibility s ODS nesouhlasil. To se plně potvrdilo a zelení na to angažmá těžce doplatili, protože programové rozpory stranu rozklížily a nakonec přispěly i k pádu onoho kabinetu. Práci v zastupitelstvu jsem se začal mnohem víc věnovat až zhruba po roce a půl, kdy jsem vypadl z vedení strany a hned jsem začal organizovat odboj nájemníků proti předraženým prodejům bytů. To vyústilo ve zformování sdružení Žižkov (nejen) sobě, které pak ve volbách v roce 2010 získalo přes dvacet procent a za něž jsem dnes na Žižkově zástupcem starostky. Opoziční práce v zastupitelstvu mne poučila o jednom: má stejnou váhu jako „vládnutí“. Lze nastolovat témata, publikovat, zakládat sdružení, organizovat petice, shánět pod ně podpisy. Zachránit lze leccos i z opozice a při pobytu v ní se člověk připravuje na to, co potom prosadí, až bude součástí vedení obce. Tuto zkušenost zelení na celostátní úrovni neměli a i to jim zásadně uškodilo. Na Žižkově jsme se připravili důkladně, a i tak je to zápřah. Myslím, že už bychom ani na parlamentní úrovni minulou chybu znovu neopakovali.

 

Dnes s odstupem času, o jaké ideály vás připravila realita?

Všechno jde pomaleji. Musím vědět nejen, co chci jinak, ale také jak to změnit, a pak to přesně formulovat a obhájit, nejprve mezi straníky, pak v koalici, před opozicí, před médii, na veřejnosti. Holt demokracie. Ale tak je to správné, jen lidé venku čekají výsledky hned, protože jsou zvyklí z televize a reklamy, že všechno má snadné a rychlé řešení. No nemá, prostě nemá. Každé řešení naráží na mnoho různých alternativ a protipohledů, na jiné zájmy a jiné návrhy řešení. Každé ráno se musím znovu rozhodnout, že dneska to dokážu. Pak to jde.

 

Jaké podle vás absurdní věci lidé v zastupitelstvu musí řešit a obyčejně se vynaložené úsilí příliš neschází s výsledkem?

Materiály, které jdou až do zastupitelstva, tedy ty, o nichž nemůže rozhodnout rada městské části sama, jsou dané zákony, vesměs tedy o absurdnosti nejde. Ale třeba prodej každého pozemečku, i kdyby měl jen pár metrů čtverečních, tam musí, to trochu absurdní je, ale radši to, než rozprodeje bez dohledu opozice. Absurdní věci řeším spíš v úředních hodinách. Tím, že mám na starost bydlení, přicházejí za mnou často i lidé se stížnostmi na své sousedy. Od toho tu ale radnice osmdesátitisícového města není, to mne zdržuje.

 

Jaké jsou vaše pravomoci, kompetence a povinnosti?

Vždy jiné, než si myslím. (smích) Některé věci mohu překvapivě rozhodnout sám, když to u jiných udělám, někoho se nemile dotknu v jeho důležitosti. Na starost mám bydlení, kulturu a památkovou péči. Bydlení je samo o sobě pro několik hodně pracovitých jedinců, protože problém s bytem má každý a nechci jen řešit jednotlivosti, ale měnit systém. Například pravidla privatizace (ta už mám) nebo systém poskytování obecních bytů pro sociální účely (ten připravuji). Povinnosti zaberou většinu dne, večer je konečně čas na kompetence, abych tak řekl, čili: přes den musím (dělat, co se valí), večer můžu (chystat změny toho, co chci změnit já).

 

Čím je podle vás městská část Praha 3 specifická, odlišná? Jaké je to její kouzlo?

Jsme centrum i periferie zároveň. Kloubí se tu navíc velmi různé světy: dřív jsem měl radši pompézní Vinohrady, postupně jsem se ale stěhoval stále níž a níž na Žižkov, kam jsem jako školák vůbec nesměl chodit. Je to tu pořád dost omlácené, to Karlín povodeň úplně vygruntovala, ale zase kluci na ulici čutaj fotbálek, prádlo se suší na pavlačích, každou chvíli někdo pokřikuje, lidé jsou v létě vyložení v oknech, opilci se vracejí až nad ránem, v každé druhé putyce šlape i ve všední dny živá hudba. Je to svět, který už v jiných částech Prahy zmizel před desetiletími. Na první pohled jsou ale samozřejmě víc vidět blikající herny, nonstop zastavárny a ošuntělé fasády. Žižkovská politika musí být taková, aby uměla to druhé odstranit, aniž zabije to první. I proto jsme založili sdružení „Tady není developerovo“, které se účastní řízení o nových stavbách, protože developeři berou často Prahu 3 jako brownfield, který snese všechno. Sekyra group se ve střetu s námi o Nákladové nádraží už několik let přesvědčuje, že Žižkov možná ano, ale Žižkováci v žádném případě ne.

 

Máte nějaké samostatné plány, co v rámci této městské části vylepšit, zajistit?

Tak jistě, těch máme mnoho. Mnoho času trávím úsilím zachránit Nákladové nádraží, teď bylo potřetí vyhlášeno kulturní památkou, Sekyra se ale potřetí odvolal. Jenomže my se prostě nevzdáme, nádraží se nejen nebude bourat, ale bude památkou a bude nově využito, na to vemte jed. Chystá se také rekonstrukce náměstí Jiřího z Poděbrad, Plečnikův kostel na něm chceme mít zapsaný na seznamu UNESCO, tak bychom mu rádi zkultivovali okolí. Je už i projekt, jenže ten počítá s odstraněním brutalistické kašny z doby, kdy se budovalo metro. Znám spousty lidí, kteří se v ní jako malí cachtali, já sám také a kašnu nechci v žádném případě dát. Jak jsem navíc zjistil, jak se tak o ni víc zajímám, její abstraktní podoba byla v tehdejší soutěži na ideové zadání (ostatně pozoruhodné) „Mírová cesta krále Jiřího z Poděbrad do Evropy“ vlastně vzdorem tehdy převládajícímu (a úpadkovému) socialistickému realismu. A to si máme nechat zbourat jenom proto, že vznikla za totáče? Hloupost. Do třetice bych snad zmínil úsilí najít prostory pro novou pobočku městské knihovny na Jarově. Dobře vím, že v této části naší čtvrti je kultury nejméně, a podařilo se mi přesvědčit koaliční partnery, že musíme novou knihovnu pojmout velkoryse, vlastně jako kulturní centrum, s přednáškovým sálem, projekční technikou atd. a v reprezentativním architektonickém provedení. Prostor jsem konečně našel, pouštím se do toho a moc se těším, jestli se to povede dotáhnout. Přestřihávání pásek sice není můj obor, ale v tomhle případě by to bylo fakt zasloužené.

 

Setkáváte se s tím, že se lidé dívají na vaši pozici s ohledem na věk nedůvěřivě, nebo v ní naopak vidí rádi mladého muže?

Myslím, že věk v hodnocení mé osoby nijak zásadně nerozhoduje. Jsem ve volené funkci a všichni, kdo se v tom pohybují, vědí, že jsem si ji vydřel. Což, pravda, nic nemění na tom, že ti, kdo mají velmi odlišné názory na dílčí otázky nebo mají méně aktivistické metody práce, se se mnou dostávají do konfliktů. To se týká samozřejmě developerů, mnohých úředníků a také některých členů vedení radnice z řad koaličních partnerů. V tom posledním případě mám chvílemi pocit, že jde o střet úplně jiných světů, takže je možná malý zázrak, že naše koalice drží už tři čtvrtě roku pohromadě.

 

Cítíte se být v rámci své práce něčím omezován, co se týká vašich společenských aktivit?

Ano, nemám čas a energii psát, teoreticky uvažovat, což mi strašně chybí. Ale asi je holt čas teorie a čas praxe. Teď jsem po krk v praxi.

 

V jakém směru se vy osobně považujete za přínosného pro společnost a kam dál jste v tomto směru ochoten zajít?

Prospěšnost lze v politice měřit jedině ve volbách, takže uvidíme, jak dopadnou. Své místo vidím ale v politice i do budoucna, takže chci jednak přispět k rozkvětu Prahy 3, jednak později ale ovlivňovat i větší územní celky, zejména kraj. Ukazuje se mi navíc, že bez zastoupení na úrovni hlavního města je naše zelená místní politika často bezzubá, nemáme nahoře zastání. Tak nám ho půjdu v příštích krajských volbách zajistit, zkušenosti na to budu mít z pěti let opozice a třech let exekutivy na místní úrovni. Třeba územní plán schvaluje zastupitelstvo hlavního města pro celé území Prahy, tam lze devastaci zeleně ze strany developerů čelit mnohem efektivněji, to jen pro příklad.

 

Jak hodnotíte svoje herecké zkušenosti a co vám osobně přinesly?

Byla to zábava. Přínos spočíval v tom, že jsem si ověřil, že mi herectví neschází.

 

Chtěl byste se v oblasti nějakého umění, ať už hereckého či jiného, dále angažovat?

Vcelku mi záleží na psaní. Chtěl bych psát co nejlépe a mám velkou radost z toho, že jsem stihl dopsat svou diplomovou práci na téma osmašedesátého, která je však ani ne tak školním textem, ale esejem, těsně před vznikem naší koalice. Státnice jsem pak dělal během vyjednávání o koaliční smlouvě. Kdybych to byl nestihl, už asi nikdy nevznikla. Jak už jsem řekl, teď vyjde knižně, a tak doufám, že se v časech politické nepřízně dostanu k dalšímu psaní. Političtí soupeři mi tuto touhu jistě čas od času splní.

 

Postřehla jsem, že navštěvujete Bio Ponrepo (pozn. redakce: kino národního filmového archivu). Jaké filmy patří k těm vašim oblíbeným?

Ponrepo je úkryt, intimní prostor. Sleduji kteroukoli provenienci od padesátých let do současnosti, občas i starší, ale tu jsem, zvláště českou, nakoukal už dřív. Experimenty, historické, literární adaptace, do Ponrepa se dá jít na cokoli a nikdy to není blbost. Na Lynche, Pasoliniho, Wenderse, Ejzenštejna, na jeho Ivana Hrozného, na zlounské filmy Wernera Herzoga, na sovětskou sci-fi, na Truffauta. A to jmenuji jen všeobecně známé režiséry, klasiky, kteří se mi vybavují, zatímco desítky dalších samozřejmě zapomínám a do Ponrepa vlastně chodím hlavně kvůli těm. Před koncem jsem odešel jedinkrát, z filmu Vánoční příběh. Hrozná trapnost. Není ale vyloučeno, že jsem ho vůbec nepochopil, to se může stát i po stovkách zhlédnutých snímků.

 

Souvisí váš zájem o filmy z archivu také nějak s tím, že se zajímáte o historii, nějakou její část primárně?

To nevím. Ty filmy nejsou žádná historie, je to krása a základní vzdělání v jednom. Podle historických období, která preferuji, vybírám spíš četbu. Nad knihou už člověk přeci jen stráví víc času, takže musí víc zvažovat, do které se pustí. Navíc mám příšerný zvyk, že každou rozečtenou knihu také dočtu. Co kdyby bylo to nejzajímavější ve vysvětlivce pod čarou na straně 653? To mi nesmí uniknout. (úsměv)

 

Nebojíte se klást si vysoké cíle? Od čeho se tato vlastnost odvíjí?

Soustavně si kladu otázku, zda jsou mé cíle zároveň dost radikální a uskutečnitelné. Je myslím třeba jít na samou mez obojího. Stejně ale nakonec cítím, že v politickém prostředí působím i v necelých třiceti a s vcelku vysokou funkcí výstředně a nepatřičně, kdežto když přijdu do toho uměleckého, jsem skoro za měšťáka. Ta dvě prostředí si úplně odporují, teda je-li umění nové a politika volitelná. Jenže mne přitahují obě.

 

Jakou nejlepší radu vám kdo v životě dal?

Jaroslav Šabata mne naučil dívat se na věci zdola. Vypadají odtamtud věru jinak.

 

Jak byste definoval svůj vlastní styl a vkus? Na čem si nejvíce zakládáte?

Poznám dobře napsaný text. A myslím, že sám umím dobrý text napsat, což se samozřejmě ovšem nepovede vždy. Tak či onak jsou za tím léta četby, vnímání, debat, přemýšlení, utváření postojů, přehodnocování, prověřování praxí. Tak vznikám já. Tak se stávám sebou, řekli by marxisté.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře