Michal Lukeš - generální ředitel Národního muzea

Michal Lukeš, foto: Martin Kámen

"Naší úlohou není dokumentovat výtvarnou tvorbu, na ta díla hledíme jako na dokument oné doby." Michal Lukeš

Ještě před třicítkou se dostal na jedno z nejvýznamnějších míst na české kulturně-vědecké scéně. Příští rok to bude deset let, co byl Michal Lukeš jmenován generálním ředitelem Národního muzea v Praze. Teď ho čeká zřejmě nejnáročnější úkol jeho dosavadní kariéry – dohlédnout na rozsáhlou rekonstrukci historické budovy muzea na Václavském náměstí. Nejde jen o úpravy interiérů, ale také o vytvoření nového modelu expozic. Muzeum se prý jimi bude snažit mimo jiné vychovávat Čechy k větší úctě ke kulturnímu dědictví. Podle Michala Lukeše se mají co učit…

Všiml jsem si, že jste už dlouho neměl čas na svůj internetový blog. Co vás tolik zaměstnává?

To máte pravdu, poslední příspěvek je starý asi dva roky. V té době se mi narodilo dítě, a tak se snažím víc volného času věnovat rodině. Na svoji soukromou kreativní činnost bohužel moc času nemám. Navíc je to i o nějakém myšlenkovém potenciálu a o času na odpočinek, pokud chci napsat něco smysluplného. Ne že bych neměl co napsat. Těch několik posledních let bylo ale poměrně hektických. Právě finišujeme s přípravami rekonstrukce historické budovy muzea, předtím jsme připravovali rekonstrukci Národního památníku na Vítkově. Do toho přicházejí samozřejmě další běžné záležitosti, kterým se při řízení muzea musím věnovat.

Rekonstrukce bude stát čtyři miliardy korun. To jsou na české poměry pro kulturu neuvěřitelné peníze. Jak se vám je podařilo sehnat?

Je to dlouhá geneze. Po rekonstrukci se volá několik desítek let. Od roku 2002, kdy jsem nastoupil do funkce, to byla jedna z priorit. Nejen proto, že chceme mít nové muzeum. Ta budova je na poměry muzea přelomu 19. a 20. století postavena dobře, dnešním požadavkům ale nevyhovuje. Přesto je ale hlavním důvodem rekonstrukce to, že je budova v havarijním stavu. V polovině května slaví 120 let a nikdy nebyla opravována, spíš poškozována raziči metra, vojáky či dopravou v okolí. Proto jsem rád, že dnes nikdo nezpochybňuje, že je ta oprava nutná.

Nutná a náročná. Bude trvat několik let. Co návštěvníkům po oněch pěti letech přinese?

Plánujeme například zastřešení obou dvoran, což rozšíří komunikační prostory pro veřejnost. Rádi bychom také zpřístupnili kopuli, odkud je úžasný výhled na Prahu. Musíme však respektovat, že je to národní kulturní památka. Nemůžeme do ní výrazně zasahovat. Máme obrovskou výhodu v sousední budově Federálního shromáždění, kterou jsme získali. Propojením dosáhneme zhruba dvojnásobného výstavního prostoru a právě díky možnosti využití tohoto domu se nemusíme zabývat výraznými dispozičními změnami historické budovy.

Což zřejmě usnadnilo debaty s památkáři…

Nenarazili jsme na žádný odpor. Když jsme stáli před vědeckou radou Národního památkového ústavu, kde jsou na jedné straně docela konzervativní památkáři a na druhé straně ultramoderní architekti, objevoval se tam názor, že by se ta budova měla jen zakonzervovat, ale i názor takový, že by se měla zbourat fontána před vstupem do muzea a vytvořit tam nový prvek. My jsme k tomu jako muzejníci přistoupili spíše konzervativně a myslím, že se nám podařilo najít dobrou cestu. Architekt se musel pohybovat v půdorysu architekta Schulze, vlastně ho oprášit. Z devadesáti procent do toho nechceme příliš zasahovat, jen zapojit moderní provozy.

Co to přesně znamená?

Například tato budova má pouze dva výtahy, jeden historický a jeden v prostoru mezi schody. Víme, že tady musíme mít další výtahy, takže jsme museli hledat světlíky, do kterých by bylo možné výtahy nainstalovat, protože nemůžeme jen tak bourat stropy.

Inspirovali jste se při přípravách na rekonstrukci v zahraničí?

Co se týká zastřešování nádvoří, neobjevujeme žádnou Ameriku. Podobně to řešili v Paříži či ve Vídni. Tam jsme se inspirovali hodně. Co se týká podzemních prostor, které spojí historickou budovu a bývalé Federální shromáždění, podobný princip byl uplatněn například při opravách Národního divadla v 80. letech.

Když si vybavíte muzea v okolních zemích, jakému z nich by se podle vás mělo Národní muzeum podobat?

Asi žádnému. My zase tak úplně nekopírujeme. České Národní muzeum je unikátní díky oné multioborovosti, zastoupení přírodních i historických sbírek. Historická budova je nejpodobnější budovám, ve kterých sídlí Kunsthistorisches Museum a Naturhistorisches Museum ve Vídni. Já bych si přál, aby Národní muzeum bylo lepší než tyto vídeňské stánky. Američané umějí dělat show, byznys, umějí udělat muzea návštěvnicky příjemná, Němci jsou precizní a umějí zacházet s technologiemi, Britové mají obrovskou tradici. My se snažíme si z každé té zkušenosti něco vzít. České muzejnictví je ale trochu specifické, Praha je trochu specifická. Nejde to úplně srovnávat. Velká muzea v koloniálních zemích mnohdy navíc vznikala za dost jiných podmínek. Sbírky vznikaly často během různých mírových i nemírových misí, což u nás nehrozilo.

Národní muzeum nemá žádné oddělení, které by se věnovalo výtvarnému umění. Přesto se ale ve svém programu této oblasti nevyhýbá. Jaká jsou pro to pravidla?

Naší úlohou není dokumentovat výtvarnou tvorbu, na ta díla hledíme jako na dokumenty oné doby. Máme například ohromnou portrétovou sbírku. Je ale velmi odkloněna od pohledu klasické galerie. Nevznikla tak, že by dokumentovala trendy výtvarného umění, ale dokumentovala tváře na obrazech. To je dáno tím, že v době, kdy nebyla fotografie, se lidé běžně nechávali portrétovat a ty obrazy pak běžně končily v muzeu. Umění bereme jako součást prezentovaných témat. Například v oblasti tělesné výchovy a sportu máme spoustu uměleckých děl s tím spojených. Pak je také otázka, kde je hranice umění a kde toho běžného sbírkového předmětu.

Spolupracujete v této oblasti například s Národní galerií?

Ano, spolupracujeme průběžně. Národní galerii bereme jako sesterskou instituci. A uvidíme, jak se spolupráce vyvine s novým ředitelem.

O řediteli Národní galerie se v poslední době hodně mluví…

Myslím, že tohle jmenování je spíše mediálně nafouklá záležitost kolem profesora Knížáka, více či méně zasloužená nebo nezasloužená. To už je spíš takový kolorit. Pan profesor Knížák je typ člověka, kterého spousta lidí obdivuje a spousta nenávidí a z toho potom vzniká celá ta situace.

Jaké jsou tedy podle vás skutečné zásadní problémy české kultury?

Myslím, že skutečným problémem české kultury je její nedofinancovanost. Chybí peníze na významné kulturní projekty. Já nad financemi většinou nepláču, ale jejich nedostatek jako jeden z hlavních problémů vnímám. Pokud se tady vytvoří dobré podmínky, nejen finanční, ale i celospolečenské, tak kultura je v podstatě živý mechanismus a měla by si poradit sama.

Váží si Češi své kultury, svého kulturního dědictví?

Myslím, že ne. Nechci být k Čechům tak úplně kritický, když to ale vztáhnu k historii, máme tady jeden zásadní problém. Ne jestli si něčeho váží nebo neváží. Mnohdy ani nevědí, čeho si mají vážit.

Čím je to podle vás způsobeno?

Vezměme si třeba Němce. Oni pořád hledají, jak se s čím v historii vyrovnáváme. Já myslím, že tady není problém, že by měli Češi z něčeho trauma, ale oni si ani neuvědomují, že by to trauma mít měli. A pak se s tím tedy nepotřebují vyrovnávat. U nás je zásadní problém – nechci říkat nevzdělanost – ale dejme tomu neznalost některých základních věcí. Dělali jsme si u historických výstav průzkum u středoškoláků před maturitou. Osm z deseti dětí neví, kdo byl první československý prezident. Pletou si Gottwalda s Masarykem, řeknou vám, že to byl Václav Havel. Souvisí to i s vnímáním kultury. Historie a kultura jsou úzce propojeny. Umělecké styly byly závislé na hospodářské a politické podpoře, kontaktu se zahraničím. Když nemáte ty souvislosti, nevíte, čeho si máte vážit. Zkuste se někoho zeptat, jak šly za sebou umělecké styly. Vsadím se, že se nikdo netrefí. Základní a střední školství tady nefunguje, jak by mělo.

Není to i úkolem Národního muzea? Vzdělávat v podobných směrech, doplňovat souvislosti…

Ano, muzeum by nejen mělo čekat, až lidé přijdou, ale mělo by se snažit je k sobě nalákat, aby je vzděláním k něčemu nabudilo a vysvětlilo jim, proč si čeho mají vážit. To si myslím, že je jednou z hlavních rolí Národního muzea. V tom se třeba neshoduji s panem profesorem Knížákem. On například tvrdí, že je Národní muzeum příliš podbízivé. Že by se to mělo dělat tak, že by lidé měli přijít a poznat sami, co je kvalitní. Nemůžu posuzovat metodiku Národní galerie, my se ale snažíme ve výstavních plánech reflektovat témata, která nemají působit podbízivě, ale aktuálně, aby o ně lidé měli zájem. Takže ne podbízet se, ale vycházet vstříc.

Jak důležitá je vlastně pro muzeum vašeho typu návštěvnost?

Návštěvnost je důležité číslo. Nemůže se jí přizpůsobovat úplně všechno, každé muzeum je ale zřízeno pro veřejnost a muzeum, do kterého lidé nechodí, je muzeum mrtvé. Obzvlášť muzeum našeho typu. Zhruba ze čtvrtiny si financujeme provoz z vlastních příjmů, především tedy ze vstupného. Pak je ta návštěvnost velmi důležitý faktor.

Jaký máte porekonstrukční plán návštěvnosti?

Zatím se pohybujeme kolem půl milionu lidí ročně. Kdyby to byl po rekonstrukci milion, byli bychom velmi spokojení. To je i hraničí hodnota, aby to ty prostory vůbec vydržely.

Jak dlouho se dá vlastně takový kolos, jakým je Národní muzeum, kočírovat?

To uvidíme. Já jsem se do té funkce dostal v poměrně útlém věku. Zatím ho kočíruju. Ono je teď v ohromném progresu. Půlku z těch deseti let jsme se snažili dát muzeu novou tvář a ta se teď po rekonstrukci ukáže. Muzeum pořád přináší nové výzvy.

Chtěl byste tedy jako ředitel připravovat i program k oslavám 200. výročí Národního muzea v roce 2018?

Když jsem tomu věnoval tolik energie a tolik úsilí, chtěl bych ty věci nějak dotáhnout. Chceme, aby muzeum na to výročí bylo super nové. A jsem chlap a jsem ješitný, takže bych byl rád, abych u toho byl.

Text: Lukáš Sapík

Foto: Martin Kámen

Komentáře