Miloslav Stingl - etnograf

05.02.2014 11:10 | Vladimír Stibor

Miloslav Stingl je jedním z našich největších dosud žijících cestovatelů, spisovatelů a zároveň i etnografů. Poprvé jsem se s ním setkal jako student v Příbrami na křtu jeho již tehdy slavné knihy Neznámou Mikronésií před 37 roky. Za svůj dlouhý a bohatý život procestoval 151 zemí světa. Na cestách strávil přes 19 let. Stinglova bibliografie je nesmírně obsáhlá, napsal 41 publikací. Knihy jako Poslední ráj, Ostrovy lidojedů, Tajemství indiánských pyramid, Černí bohové Ameriky či Havaj je nejlepší navždy vstoupily do české naučné a cestopisné literatury.

Můžete prozradit, kam sahají vaše kořeny?

Já jsem měl dětství velice šťastný, protože ono to tak má být... Moji rodiče říkali, že se jim povedlo dítě, a já si zase říkám, že se mi povedli rodiče. I sestra se mi povedla, měl jsem bohužel jen jednoho sourozence. Dětství bylo šťastný, řekněme do roku 1938. Pak to bylo na nože. V ovzduší visela předzvěst války. 

Moji rodiče byli svým původem dost odlišní. Tatínek byl ze Šumavy, dědeček pocházel z Drkova. Drvoštěp, kterýmu padající strom vypíchl oko. Maminka byla Hanačka, jmenovala se Koupilová.

A já sám jsem se narodil v Bílině. Protože otec byl důlní inženýr, celý život jsme vandrovali po šachtách. Tam, kde byl důlní průmysl, tam jsme bydleli, a Bílina je v mosteckém revíru.

 

Zmiňujete se o třicátých letech...

Už to začalo být na pováženou. Pak v roce 1938, když jsme bydleli v pohraničí, přišli Němci a museli jsme během jednoho dne odejít. A ještě ke všemu tam v Bílině byla polovina Čechů a sudeťáci z nějakého důvodu všechny český muže tak na čtrnáct dní zavřeli, bez jakéhokoliv důvodu, jenom z národnostního. Pak je zase z ničeho nic pustili. Ale my jsme se museli do čtyřiadvaceti hodin s maminkou vystěhovat a pak jsme holt žili různě.

 

Jaké jste míval ve škole nejoblíbenější předměty? Byl to zeměpis a biologie, nebo to bylo úplně něco jiného?

 Zeměpis byl jednoznačně na prvním místě a potom dějepis. Biologie je pro nás základem. Nejdůležitější je etnologie, hlavní obor, rovněž i etnografie, ale také fyzická antropologie. Biologii jsem také nutně pro svou práci potřeboval, ale jako nejoblíbenější zůstal samozřejmě zeměpis. Až dodneška.

Vzpomínáte si ještě dneska na svá středoškolská a vysokoškolská studia?

Dokonce víc na ta středoškolská, protože pro mě ten klíčový život byl opravdu v Karlových Varech. Měli jsme báječnou třídu. Občas se ještě vídáme. Vzpomínám si na křest mé knížky asi před týdnem, kam přišli dva spolužáci, kteří si kdysi dávno nějakou knížku půjčili a už nevrátili. Na vysoké škole jsem najednou študoval mezinárodní právo, na druhou stranu tu cizokrajnou etnografii. To už byl odbornej foch, čili to bylo to, co mě ohromně zajímalo. Ale takový to lidský přátelství, to bylo na gymnáziu.

 

Kdo z vašich učitelů vás nejvíce ovlivnil, jestli si vzpomenete?

Utkvěl mi v paměti... Na vysoké škole to byl určitě pan profesor Otakar Pertold, to je dneska známý jméno, byl to veliký znalec Indie. Ale ten byl tak neuvěřitelně starý, že když chodil na přednášky, neudržel oči. Byl to výjimečný člověk, který mě svým způsobem nejvíce ovlivnil.

 

Kdy jste v sobě objevil svoje cestovatelské touhy a kdy jste zjistil, že se tomu budete věnovat na plno?

Povím vám jeden příběh. Když jsme tenkrát žili v Bílině, blízko je Ústí nad Labem a tam teče řeka Labe. Maminka nás odvedla se setrou do Ústí. Už jako čtyřletý kluk jsem uměl číst. A hrozně jsem se zajímal o indiány, jako pětiletej jsem četl mayovky, a tak jsme přijeli do Ústí a pluli jsme po Labi do Děčína, kde je nad řekou veliká skála. Já jsem tenkrát rodičům, teda jenom mamince, utekl, protože jsem věděl z těch dobrodružných knížek, že v horách žijí indiáni. Proto jsem šel do té hory, neboť jsem si myslel, že i v Děčíně budou indiáni, a tak jsem je šel hledat. Šest hodin mě naháněla policie, pak mě našla a zatkla kvůli indiánům. To bylo moje první cestovatelské dobrodružství. Již tehdy jsem měl touhu cestovat.

Jaká byla vaše první cesta a expedice?

Musím podotknout a říct, že moje první cesta vedla do zahraničí, do Dalmácie, protože tam se smělo. To bylo po únoru v roce 1948. Mně bylo tehdy 18 let. A okamžitě jsem mamince utekl z Dalmácie a jel jsem se podívat na Černou Horu. Odborně první expedice byla asi do kanadské Arktidy k Eskymákům, neboli k Inuitům.

 

V čem je dneska doba jiná, než když jste začínal jezdit do světa?

Pro mě jsou dva faktory. Za prvé – tehdy se nemohlo vůbec nikam. A za druhé – nyní je samozřejmě společnost mnohem bohatší, ale mnohem konzumnější. Já myslím, že to vychází plus minus vyrovnaně. Jistě je dobře, že mají lidi hodně peněz nebo víc peněz, než jsme měli my. Je dobrý, že když přijedete v deset na letiště a sednete si, můžete během chvíle letět klidně na Havaj, máte-li na to.

 

Jak by mělo vypadat nejmenší cestovatelské minimum? 

To je základní podmínka: musí se umět třeba, já nevím, sto slov, ale musí se s nima komunikovat. Takže vy tam jste, v daleké cizině, jedete k někomu, kdo vás nepozval, on mluví jiným jazykem, než mluvíte vy, má jinou mentalitu a já se chci dostat mezi ně, protože tam nejedu na vejlet jako s nějakou cestovní kanceláří. Chci se něco dozvědět, něco dosud nepoznaného. Snažím se kontaktovat děti, protože jsou velice komunikativní. Desetkrát cosi zopakuji, navzájem se učíme. A ještě ke všemu já si myslím, že jako má spousta lidí hudební sluch, tak já jsem přesvědčen, že mám jazykovej talent. Někdo je zase geniální kreslíř.

 

Je Francouzská Polynésie nejednou z nejkrásnějších zemí světa?

Ta krajina je nádherná stále, to nezměníte. Civilizace tam je jaksi navíc. Pro Francii je to ohromně cenná kolonie a oni jí dávají neuvěřitelné peníze. Takže když jste v deset hodin večer v hospodě a dojdou vám prachy a jste Polynésan, tak jdete, řekněme, na finanční úřad a oni vám vyplatí peníze. Je to až neuvěřitelné.

 

Stojí to Francii za to? 

Má nádhernou kolonii, zkouší tam nebo zkoušela atomové bomby. Jsou tam evidentně veliké geologické zásoby, může se objevit ropa. Víme, že se tam nachází třeba mangan a železná ruda. A najednou je z těch ostrovů drahocenný kus planety.

 

V Polynésii místní lidé ani moc dělat nemusí... 

Francie poskytuje ohromně široké možnosti, bohatství, samozřejmě francouzské občanství, tak přeci Polynésani jsou tak jako vy nebo já občani Evropské unie. Čili on může přijet do Prahy a půjde u nás k doktorovi zadarmo, protože je občanem francouzské unie. Ale Američané říkají: Nothing comes of nothing – z ničeho nic není. A tady vy dostáváte nějakou hodnotu, aniž byste museli cokoliv udělat či nabídnout protihodnotou. A to je podle mého názoru nemorální.

 

V čem jsou lidé na světě úplně stejní?

Asi v touze, v touze po štěstí, což je velice přirozené, a to taky samozřejmě každému přeju. I čtenářům časopisu Best of. Lidi by si měli přát zdraví, štěstí. Ty hmotný statky jsou, jak se od nepaměti říká, všechna sláva, polní tráva.

 

Myslíte si, že přírodní národy žijí nebo více lpějí na životech než my v Evropě?

To bych neřekl, tohle neumím posoudit, protože to je hodně individuální. Já třeba velmi lpím na zdraví, a když přijedu támhle na Nuselský most, tak každej rok, každej den někdo skočí z mostu... Čili to je individuální a není to genetický.

 

Jakých svých knížek si nejvíce považujete?

S knížkama je to jako s dítětem. Vždycky nejvíce milujete to, co se právě narodilo. Dvě knihy, jichž si nesmírně považuji, bohužel nevyšly v mém rodném jazyce. Byly vydány v cizině. Jedna se jmenuje Umění a kultury indiánů a Eskymáků, druhá se nazývá Umění a kultury Austrálie a Oceánie, vyšly německy. Obě knížky mám ale bohužel v jediném vyhotovení. Už je tomu dvacet let.

Nosíte v sobě ještě nějaký cestovatelský sen? 

Chtěl bych se znova vrátit na Papuu-Novou Guineu, a to proto, že se tam vyskytuje 750 papuánských kmenů, některé dodneška žijí v době kamenné. Byli lidojedy ještě před několika roky. Pro mě je to badatelsky vzrušující.

 

Kdybyste měl šanci se znovu rozhodnout, rozhodl byste se pro tu svoji celoživotní cestu znovu? 

Jednoznačně!

 

Měla by se ve škole učit např. cestovatelská pravidla chování? 

Jeden německý román se jmenuje Nikdo není samotný ostrov. A tohle platí všude. Přijdu-li k vám na návštěvu do Sedlčan nebo kamkoliv jinam, třeba jedu do Austrálie, tak s někým neustále musím komunikovat. Celý život od narození se s někým stýkám, už s mojí matkou se přátelím jako novorozenec... Jednoznačně bych byl pro nějaká pravidla.

 

Jaká krajina je vám nejbližší?

Pořád nejvíce miluju Čechy, celou Českou republiku. Asi Karlovarsko, protože tam jsem prožil dlouhý čas. A druhou krajinou, kterou mám opravdu moc rád, je Český ráj.

 

Jaké jste prožil ve svém životě nejtěžší období?

Samozřejmě čas od času mě trápí zdraví. Cestovatelská nemoc je malárie, tu jsem samozřejmě měl, ale jenom jednou. No, ale to stačí pro štěstí. Ale to nejhorší, co já jsem v životě prožil na vlastní kůži, když pominu smrt mých rodičů, protože já jsem rodiče moc miloval, byli moc skvělí, byla plavba na lodi. Plavil jsem se z Austrálie do Itálie a u Eritreje, to je část, která dříve patřila k Etiopii, to přišlo. Ve strojovně nečekaně vypukl veliký požár, všichni cestující museli ven na palubu, měl jsem s sebou jen tašku „stinglovku“, jak jednou nazvali v televizi pár nejnutnějších věcí pro cestovatele. Na expedici v ní mám láhev vody, své léky, druhou pokrývku hlavy a navíc slipy. Koukali jsme na hořící lodní komín, loď nehybně stála, kolem se proháněli – opravdu, nepřeháním – žraloci. Na slunci bylo pětačtyřicet stupňů. Vedle mě tam seděla německá babka a ptala se, jestli umím německy. Ich verstehe… No a takhle jsme neustále fascinovaně zírali na ten oheň. Zachránili nás asi za tři dny. Byly to nejdelší chvíle mého života.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Vladimír Stibor

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře