Tereza Bonnet Šenková - tanečnice a cvičitelka Bikram jógy

17.07.2012 14:59 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Moulin Rouge byla vždy spíše otázka prestiže a nezapomenutelné životní zkušenosti než peněz.“ Tereza Bonnet Šenková

 

 

S Terezou Bonnet Šenkovu žádné téma není tabu. Při rozhovoru s ní se náhle octnete v pařížském Moulin Rouge, nejproslulejším kabaretu na světě. Podařilo se jí to, o čem spousta dívek pouze sní. Žít v Paříži a tančit v Moulin Rouge! Po ukončení kariéry v pařížském kabaretu založila v Praze školu Bikram jógy, má hodného muže a krásnou dcerku. Setkání s touto dynamickou dámou bylo silným zážitkem již od okamžiku, kdy vstoupila do dveří hotelu Alcron, kde jsme ji spolu s Robertem Vanem fotili pro profesní magazín Best of. Na krásné produkci s námi spolupracoval tým AVON Cosmetics a Veronika Soukupová z kadeřnictví Honzy Hlaváčka.

 

 Jak jste se dostala do Moulin Rouge? Pro českou dívku to není až tak běžné povolání.

Můj, pro někoho romantický příběh, začíná v Olomouci, kde jsem studovala anglické gymnázium. Francouz, můj budoucí muž, tam tehdy učil na Katedře aplikované ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Palackého a na plese francouzské ambasády, kam jsem doprovázela svoji kamarádku, mě takzvaně uhnal. A už nepustil. Po maturitě jsem nastoupila na AMU – obor taneční pedagogika, odchodila rok a udělala konkurz na studia současného tance do Paříže. Těšila jsem se na odjezd, umělecký život v rámci kosmopolitní taneční atmosféry a občasné návraty na zkoušky do Prahy, kde jsem pokračovala s individuálním studijním plánem. Říkala jsem si, že to bude romantické, můj Francouz mě bude šatit a živit a já si budu užívat „prázdniny v Paříži“. (smích)

 

Ale Francouz to asi viděl jinak, že?

Evidentně. A tak mě místo na brigádu ke croissantům u Paula poslal na konkurz do Moulin Rouge. Ještě teď tomu nevěřím. Šla jsem tam jen proto, abych mu dokázala, že mě nevezmou. Jenže oni mě vzali. Smích.

 

Ale tancovat v Moulin Rouge to je prestiž, co by za to tisíce neúspěšných kandidátek dalo!

Já vím, konkurzy na tanečnice do Moulin Rouge se pořádají po celém světě a sama jsem později viděla, jak obrovský je o tuto práci zájem. Dnes už vím, že jsem vlastně měla štěstí. Nečekaně jim vypadla tanečnice ze skupiny „nudes“ a vzali mě přímo na místo, na které se normálně čeká i roky. Běžný postup je, že nejprve musíte přežít nějakou dobu ve skupině tanečnic kankánu, nezranit se a pokud zaujmete, může se vám povést povýšit do skupiny „nudes“, tj. mezi tanečnice nahoře bez. Ale pozor, odhalená prsa pouze dokreslují tradiční výpravný kostým, který spolu s vypracovaným a profesionálně školeným tělem vytváří jeden dokonalý estetický celek. Stejně jako na Eiffelku, tak i na tento precizně sestavený zážitek chodí nejen turisté z celého světa, ale i francouzské rodiny s dětmi, když mají důvod k oslavě.

 

Váš Francouz musel být na vás pyšný.

Ještě dnes si pamatuju, jak sedím s Francouzem hned po konkurzu na terase jedné restaurace ve čtvrti Montmartre a on kolemjdoucím turistům a číšníkům vysvětluje, co že to vlastně oslavujeme. Z restaurace mi poslali kytku. Tak jsem si řekla, že to nezačíná špatně a pomalu jsem se přestávala stydět. (smích)

 

Jak vás přijala Francouzova rodina?

Francouz je vychovaný tak, že respektuje maximálně svoji rodinu a jeho rodiče respektují životní volby svých synů. U nich doma je to spíše o hodnotách života v komunitě, já byla jedináček, na kterého byly vždy kladeny velké nároky. V závěru nevím, co je lepší, ale máme to prostě jinak. Asi taky proto jsme spolu. I po těch letech se neustále překvapujeme, jsem pro ně asi o něco spontánnější, než u nich bývá zvykem. Pro ně je nejpodstatnější intelektuální stránka života, já mám ráda, když se hlava s tělem potká. Nicméně se ke mně chovají slušně, i když jsme každý z jiného těsta.

 

Jaký je denní pořádek v Moulin Rouge? Jak vypadá den tanečnice?

Přes den je to továrna, kde se dívkám chytají kostýmy, čistí se sál, co pamatuje ještě Toulouse-Lautreca. Pilují se choreografie, aby bylo večer na scéně předvedeno všechno s dokonalou přesností. Za scénou, třeba na dvou metrech čtverečních, artisti z různých zemí procvičují své výstupy, není zde místo pro chyby. A na chodbě potkáte holky, které si přišly v rámci udržení kondice třeba zaběhat na pásu. Pánové chodí zvednout pár činek, aby vypadali večer na scéně dobře, a těsně před představením se všichni nalíčí, zkontrolují, které role ten večer tančí, místa, ze kterých nastupují, připraví si kostýmy a jdou se za scénu zahřívat. První představení začíná v 21 hodin, ale hudba a orchestr hrají už od 19 hodin. Hosté večeří, tančí, všichni jsou ve společenském oděvu. Ve 23 hodin je další show, už jen se sklenkou šampaňského, a ta končí někdy kolem jedné v noci.

 

Kostýmy na vystoupení patrně nejsou levná záležitost, že?

Ty nejnákladnější kostýmy stojí klidně i tisíce eur. Proto se o ně dennodenně stará desítka švadlen. Přišije se každá upadlá perlička či natržený zip. A protože show se bude hrát aspoň deset let, než ji uvidí celý svět, zaslouží si životnost kostýmů, scény a choreografie pozornost.

 

Jak jsou placené tanečnice v Moulin Rouge? Člověk by si řekl, že na tak prestižním místě musí být i odpovídající plat?

Řadová tanečnice dostává okolo 96 eur za večer. Samozřejmě ve srovnání s ostatními tanečními projekty, na kterých jsem se podílela kromě vystupování v Moulinu, to nebylo špatné. V té době i pro někoho se studentským vízem jako jsem byla já, bylo nutné pracovní povolení. A na rovinu, děvčata z východu obecně znamenala pro Francii potenciální risk prostituce. Takže pro mne Moulin Rouge neznamenal jen výdělek, ale vedle mých studií mi naprosto prestižním způsobem legalizoval můj pobyt ve Francii. Nicméně všichni si myslí, že tanečnice nejproslulejšího kabaretu na světě přece musí vydělávat víc. Nemusí. Pro dámy, které přišly z celého světa, aby se ucházely o tuto práci, to byla vždycky spíše otázka prestiže a nezapomenutelné životní zkušenosti.

 

Fungovalo to třeba tak, že jste v obchodě dostala lepší kousek masa?

Ve Francii nejsou horší kousky masa. (smích) Rozhodně hned poté, co jsem v lékárně, pekárně, kavárně, nebo řeznictví řekla, že tančím v Moulinu, znali mě při příští návštěvě jménem a věděli, co si dám. Vytvářelo to domácí atmosféru „Montmarterovské vesnice“, kde se všichni znali. A když jsem začala mít problémy s kyčlemi, tak se pro mě hned našel ten nejlepší specialista v Paříži.

 

Našla jste si tam nějakou kamarádku? Dá se vůbec v takové branži vytvořit přátelský vztah, nebo převažuje rivalita?

Je pravda, že vztahy mezi děvčaty v Moulinu byly spíše povrchní. Rivalita samozřejmě existovala, takže se o žádné srdečnosti nedalo hovořit. Všichni chtěli do předních řad, na lepší místa a čím rychleji, tím lépe. Naučila jsem se podat profesionální výkon, uspokojit vysoké nároky vedení, a nenechat se osobně znechutit. Byla to práce, kde bylo třeba nasadit a navíc u toho demonstrovat samozřejmou dávku nadšení. Byla to dobrá škola, ovšem můj osobní život se odvíjel většinou mimo „Mlýn“. Přátelské vztahy jsem si vytvářela spíše mezi lidmi ze zákulisí – od kostýmů a z administrativy. Tam, kde jsem mohla mluvit francouzsky.

 

A jakým jazykem se mluvilo v Moulin Rouge?

Oficiálním jazykem mezi tanečnicemi byla angličtina a mnohé dámy i po letech v Paříži uměly francouzsky sotva tři slova. To mi přišlo na začátku trochu smutné, když se v jednom místě setkává tolik kultur, mentalit, národností a různých lidí, že nedochází k většímu sdílení. Pak jsem se to ale naučila nechat být.

 

Zažila jste tam něco, co vám navždy utkvělo v paměti?

Zážitků jsem si ze „Mlýna“ odnesla spousty. Vzpomínám, jak jsme přes zimu hráli matiné, tj. představení, která začínají už v 15 hodin odpoledne a jsou určena hlavně pro důchodce, co se sjedou autobusy ze všech koutů Francie. To bylo vždy příjemné tancování. Na rozdíl od japonských turistů, co „dělají Evropu“ za 5 dní a během večerní show nám usínali nad šampusy, babičky a dědové na nás čekali u východu s rozzářenýma očima. Jinak ale celé mé působení v Moulin Rouge bylo hlavně lekcí disciplíny a respektu, ve své podstatě dvou aspektů jógy.

 

Seznámila jste se během vašeho působení v Moulin Rouge s někým zajímavým?

O zajímavé lidi tam nebyla nouze. Ale to nebylo jen Moulinem. Pro mě to byla Paříž samotná. Nejzajímavější lidi jsem potkávala v rámci svých studií. Sjížděli se tam lidé z celého světa, aby se učili, získali první profesionální umělecké zkušenosti, připravili se na konkurzy a společně se podělili o své zážitky z jiných zemí.

 

A seznámení s americkou lektorkou jógy vás posunulo zase někam dál…

Potkala jsem choreografku, se kterou jsem později spolupracovala a která mě seznámila s Bikram jógou. Ona ji znala z New Yorku. A tak to pro mě všechno začalo. Nenásilně jsem přešla ze scény, kde na mě svítily reflektory a kde to bylo hlavně o tom, jak to vypadá, do vytopené místnosti, kde to najednou bylo i o tom, k čemu to vlastně je. V té době jsem už začínala mít problémy s kyčlí a později musela na operaci. A byla to právě Bikram jóga, která mě hned po tomto zákroku vrátila na scénu. Takže jsem stále tančila, k tomu cvičila, a poté, co jsem si udělala certifikát na vyučování této fantastické rehabilitační metody, jsem začala v Paříži Bikram jógu i učit.

 

Kdy jste definitivně skončila s prací tanečnice v Moulin Rouge?

Po třech letech práce, a to proto, že jsem se rozhodla věnovat více času zkoušení s taneční company, se kterou jsem už nějakou dobu pracovala. Navíc jsem začínala mít vážné problémy s kyčlí, takže s neléčeným zánětem jsem si musela vybrat. Začínala jsem chápat, že přetažené tělo se začíná stavět na zadní a já hledala rychlou alternativní metodu, jak se o něj přece jen trochu starat.

 

Chirurgickému zákroku jste se ale nakonec přece jen nevyhnula…

Nevyhnula, ale právě díky tomu jsem si na vlastní kůži mohla otestovat neuvěřitelné rehabilitační účinky Hatha jógy v teple. Tři měsíce po operaci obou kyčlí jsem byla zpět na scéně. Najednou jsem objevila něco, co mi naprosto nahradilo intenzitu prožitku v tanci. V rámci mého každodenního cvičení Bikram jógy jsem procházela celou řadoubolestí, které ale měly terapeutický charakter a překvapilo mě, jak rychle se moje kyčle uzdravovaly. Když jsem byla zpátky ve formě a na scéně, bylo mi jasné, že se chci této neuvěřitelně intenzivní józe věnovat profesionálně.

 

Kdy jste dospěla k tomu, že se vrátíte zpět domů, do Čech?

Hned poté, co jsem si sama na sobě vyzkoušela, jak dokonale tato rehabilitační metoda funguje. Jednoduše jsem ji chtěla vzít domů s sebou. Bikram jógu jsem přidala do svého tréninkového režimu stejně jako celá řada sportovců. O rok později jsem se odjela vyškolit do Los Angeles do školícího centra přímo k jejímu zakladateli, Indovi Bikramu Choudhurymu. Potom jsem rok učila v Paříži a v červnu roku 2006 jsme otevřeli první studio Bikram jógy v Praze.

 

Jaké bylo školení přímo u zakladatele, pana Bikrama Choudhuryho v Los Angeles?

Dva měsíce jsme absolvovali pod vedením Bikrama osobně. On je docela šílený muž, bylo to tedy docela šílené. (smích) Moc nespíte, moc nejíte, cvičíte a učíte se s ostatními 300 lidmi, kteří se sjeli z celého světa, aby tuto jógu mohli pak u sebe doma vyučovat v té podobě, ve které doopravdy posledních 40 let všude po světě funguje.

 

V čem je Bikram jóga jiná?

Bikram jóga, originál hot jógy, se cvičí ve 42 stupních horka. Takže lidé, kteří nesnáší teplo, si vytvoří zdravý vztah k pocení a naučí se dodržovat správný pitný režim. Doby, kdy se jim dělalo z horka špatně v tramvaji, jsou ty tam. Bikram jóga je jedinečná tím, že její ustálenou formu 26 poloh a dvou dýchacích cvičení najdete všude po světě a že je vám předávaná přesně tak, jak ji její zakladatel sestavil. Všichni její instruktoři měli štěstí být vyškoleni přímo Bikramem osobně a nikdo z nich se ji nesnaží udělat ani zábavnější, ani originálnější, ani méně náročnou, jen proto, aby se klientům zavděčil.

 

Pro koho je Bikram jóga vhodná?

Bikram jógu mohu doporučit všem, kteří trpí typickými problémy spojenými s dnešním životním stylem. Ať už to jsou chronické bolesti zad a páteře, migrény, nespavost, obezita, astma, nebo jen potřebují posílit imunitní systém či zvýšit psychickou odolnost. Bikram jóga je pro všechny, kteří se nebojí nechat se u nás tak trochu „zabít“, aby se vzápětí cítili jako znovuzrození. (smích)

 

Proč se cvičí zrovna v 42 °C?

Jedná se o teplotu, která je jen o trochu vyšší než naše vnitřní teplota, i když se potíte a odpařováním ochlazujete své tělo, svaly neztrácejí tolik teplotu v prostoru. Tkáň je tedy neustále zahřátá, pustí vás v protažení mnohem víc do hloubky, navíc předcházíte zranění. V Indii, v kolébce jógy, je teplo a vlhko. Na Západě lidé platí za cvičení v klimatizovaných místnostech, což tělu samozřejmě rovněž prospívá, ale efekt není tak hloubkový.

 

Jak lidé reagují na cvičení v horku?

Každý člověk reaguje na cvičení v teple jinak. Většina lidí si to zamiluje už od prvního okamžiku. Pocit prohřátí, protažení a posílení kapacity plic. Někomu se ale může točit hlava, než se správně naučí dýchat, někdo hned zrudne, když není správně napitý. Někdo první lekci jen odsedí, protože přišel na lačno a jak zrychlujeme metabolismus, není mu nejlépe. Většinou už první lekce nabídne perfektní vodítko k tomu, jak se k sobě máme chovat. U nás se obecně nedodržuje pitný režim. První lekce je vždy exkurze do neznáma a není nutné, aby nováček cvičil všechny polohy.

 

Co doporučujete začátečníkům?

Aby před první lekci pili hodně vody bez bublinek, nechodili úplně na lačno a snažili se dělat jen to, co je v jejich silách. Poprvé je to spíše mentální než fyzická výzva.

 

Jak začátečníci reagují na první cvičení?

Napoprvé jsou v šoku, po prvním týdnu už vidí, že se odvodnili a vyfoukli, že se jim lépe tráví a dýchá. Pak už bez toho nemůžou být. (smích)

 

Takže na ní člověk získá závislost?

Je to jako s čištěním zubů. Děláme to každý den, protože jsme závislí? Spíš proto, abychom nemuseli k zubaři. Nicméně endorfiny fungují už od první lekce. Najednou je nám líp. Já sama, kdybych necvičila, tak nechodím.

 

Mohou Bikram jógu cvičit i děti?

Děti chodí až ve věku, kdy se jim vytvoří potní žlázy po celém těle, což bývá okolo devíti let. Je to ovšem individuální. Vedle pocení je třeba, aby se byly schopné alespoň na chvíli soustředit. Na začátku je pouštíme jen na sérii cviků na podlaze. Až když dostatečně posílí, mohou cvičit celou sérii. Většinou jim to jde náramně.

 

Chodí k vám cvičit i známé tváře?

Chodí. Třeba před časem chodila Jitka Čvančarová, můj oblíbený Jaromír Hanzlík a Táňa Vilhelmová. Teď hodně cvičí Ivanka Jirešová, Terezka Voříšková a další.

 

Vím o vás, že máte dvouletou dcerku Valentinu. Jaká jste matka?

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nepřestala pracovat a dnes už máme dvě studia a spoustu instruktorů, nejsem ta matka, co je s dítětem doma od rána do večera. Valentinka chodí od roku na tři dny v týdnu do jesliček. Předtím jsem ji s sebou brala do studia. Je zvyklá, že maminka odchází a přichází, nemá s tím problém, naopak. Má ráda lidi a zatím to vypadá, že jí to prospívá. Tak se to všechno snažím zvládnout bez větších výčitek svědomí.

 

Jak je na tom s jazyky?

Česky mluví perfektně. Francouzštinu ale zatím hezky motá, Francouz šílí. (smích)

 

Jak to máte s mateřským instinktem?

Vzpomínám si, jak mi všichni říkali: neboj, porodíš a budeš vědět přesně, co dělat. Porodila jsem a nevěděla jsem nic. (smích) Všechno jsem se musela naučit. Čekala jsem, až přijdou nějaké instinkty, ovšem nic nepřicházelo. Vím jen, že svoji dceru miluju a zbytek dělám, jak je třeba.

 

Kojila jste dceru?

Kojila a odstříkávala sedm měsíců. Někdy jsem večer byla v práci. To dával malé pít Francouz z lahvičky. Byla zvyklá na to, že večer kojí Francouz a přes den maminka. V noci ten, komu zbývala síla. (smích)

 

A nestýská se vám někdy po Moulin Rouge?

Nestýská. Už to beru jako minulý život, díky němuž jsem ale v tomhle životě někde dál. Jen se mi o něm někdy zdá.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková – AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika Soukupová www.honzahlavacek.cz.

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře