Tereza Lenerová Hradilková – tanečnice, choreografka a pedagožka

24.01.2012 19:46 | Michaela Lejsková

 

 

 

"Když tančíte, tak pracujete s citem, zkoušíte své hranice, pracujete sám se sebou v extremních situacích." Tereza Lenerová Hradilková

 

 

 

 

 

Moderní divadelní tanec prošel za svoji existenci mnohými změnami, včetně svého názvu. S otevřením hranic na konci osmdesátých let minulého století se Česká republika postupně dostávala na evropskou úroveň a termín „výrazový tanec“ se v souladu s mezinárodní terminologií změnil na „současný tanec“, či na „moderní divadelní tanec“. Přesně tomuto druhu tance se věnuje Tereza Lenerová Hradilková, talentovaná dcera manažera české hokejové reprezentace Slavomíra Lenera. Tato atraktivní mladá dáma, ze které energie přímo sálá, přijala naše pozvání do pražského hotelu Radisson Blu Alcron, kde ji pro náš rozhovor fotil fotograf Robert Vano ve spolupráci s AVON Cosmetics a kadeřnictvím Honzy Hlaváčka.

 

Jakou historii má u nás v České republice moderní divadelní tanec, dříve známý pod pojmem výrazový tanec?

Jelikož jsem chodila na Konzervatoř Duncan centre, znám pouze větev tzv. českého duncanismu, který byl nesmírně významný. Všeobecně se výrazový tanec po celém světě začal objevovat až koncem 19. století, či spíše začátkem 20. století a to hlavně díky Isadoře Duncanové, tanečnici, která údajně jako první svlékla piškoty, tančila k divákům zády a prostě dělala všechno naopak, než bylo v baletu zvykem.

 

Jaké významné osobnosti vnímáte v tomto oboru u nás?

U nás byla významnou osobností Jarmila Jeřábková, která měla možnost studovat tanec profesionálně v Salzburgu u Elizabeth, sestry Isadory Duncanové, kde poté dokonce i učila. Jarmila Jeřábková v Praze pak pracovala jako tanečnice, choreografka a pedagožka. S příchodem komunismu byl tento směr tance omezen pro jeho individualitu a hledání osobního jazyka. Eva Blažíčková, bývalá ředitelka Duncan center, byla její žákyní a já zase její. V posledních desetiletích v rozvoji současného tance sehrál významnou roli festival Tanec Praha, který již od devadesátých let představuje na naší scéně špičky světové taneční scény.

 

Je nutné znát základy nějakého jiného tance, abychom se této disciplíně mohli věnovat?

Vždycky jsem záviděla svým spolužačkám, které měly pevné základy v baletu, jelikož měly skvělé dispozice, ale ony mně zase mohly závidět průpravu z Valášku, kde jsem se naučila velké muzikálnosti. V dnešním moderním tanci ale může představovat přínos třeba i fotbal nebo karate. Znám takové, co nikdy netančili, ale protože byli pohybově nadaní a věnovali se sportu, tak jsou z nich dnes hvězdy.

 

Co si myslíte o kombinaci klasického tance, třeba baletu, a výrazového tance? Funguje to, že se tanečníci živí třeba více druhy tanců?

Určitě jsem pro otevřenost v tanečních směrech. Taneční styly se mezi sebou mísí a poptávka na konkurzech většinou zní: „Hledáme moderní tanečníky se základy baletu. Zkušenosti v break-dance, akrobacii, zpěvu a jiných směrech vítány.“ Já většinou zaškrtávám ty konkurzy, kde chtějí osobitý projev.

 

Jaké taneční prvky jsou pro výrazový tanec nejtypičtější?

Normální chůze, běh a skok. Myslím, že moderní tanec se dnes snaží co nejvíce přiblížit lidskosti, a proto využívá jeho přirozeného pohybu, který posléze modifikuje. Ale pozor, i když se to nezdá, mezi tanečníky se říká, že chůze na jevišti je to nejtěžší. A je to pravda. Zkuste se v tanečním představení jen tak projít po scéně, diváci pak najednou sledují každý detail. Například když jsem teď pracovala s choreografem Fabricem Ramalingomem (představení Brut, taneční skupina Nanohach), tak jeho taneční prvky se skládaly hlavně z chůze, běhu, skoku, pádu, skluzu, přitáhnutí, odtáhnutí, bouchnutí... Ovšem ze způsobu, jakým on tyto pohyby poskládal a do jakých souvislostí, vznikl umělecký zážitek. Mám to tak ráda! Přijde mi, že divák může být tak mnohem lépe citově zasažen, protože ty pohyby zná, a může se s nimi ztotožnit.

 

Kolik tanečníků bývá obvykle na scéně? Existuje nějaký ideální počet?

To záleží na záměru choreografa. Častá jsou sóla, duety nebo choreografie pro skupinu čtyř až pěti lidí. Projekty s větším počtem interpretů jsou finančně náročné a mohou si je dovolit jen velké company a divadla. V České republice je taneční obor podfinancovaný a z toho důvodu u nás velké company ani taneční centra neexistují.

 

Proč jste si zvolila právě tento styl?

Já si ho nezvolila, zdá se, že on si vybral mě. Je to už dlouhá cesta od folkloru, přes jazz, k modernímu tanci, který se neustále vyvíjí a s ním se vyvíjím i já. Proto také asi u moderního tance setrvávám, je nesmírně různorodý, neustále u něj objevuji nové a nové věci. Nemá v podstatě hranice, s každým choreografem se jeho styl posouvá dál.

 

Kdy jste se poprvé seznámila s tímto stylem a čím vás oslovil?

V Kanadě jsem poprvé přičichla k jazzu a nejenom k němu, ale i ke spoustě dalších odvětví, jako jsou step, balet, africký tanec aj. Byla jsem ve skvělém dětském souboru, kde nás vyučovali profesionální choreografové a tanečníci, přes den učili nás a večer se věnovali své vlastní skupině. Bylo to něco, co jsem v ČR nepoznala, ohromný zážitek, už tehdy jsem tančila tance, které měly příběh, nesly nějakou pointu, vtip, příběh a nebyly jen slepým estetickým tancováním. Když jsem se vrátila do Čech, hledala jsem něco podobného. A byla to Konzervatoř Duncan centre, která mě a mé rodiče oslovila právě svojí kreativností a důrazem na individualitu. Samozřejmě, že se studiem v Amsterdamu se mi rozšířil rozhled a taková zkušenost je k nezaplacení. Člověk přestal brát sám sebe a svoji pravdu tolik vážně a najednou zjišťoval, kolik různých názorů a cest existuje.

 

Kam doporučujete jet do zahraničí, pokud jde o opravdové umění ve výrazovém tanci?

Nejspíš do Belgie, kde sídlí skupiny jako Rosas (Anne Teresa de Keersmaeker), Ultima Vez (Vim Vandekeybus), Peeping Tom, Jan Fabre, Needcompany, nebo moje naprostá favoritka Meg Stuart, která však pracuje na rozhraní divadla a tance a momentálně v Berlíně. Záleží, co pro člověka znamená opravdové umění. V Belgii tato jména vyrostla v 80. letech z opravdové touhy po změně, umělci obsadili fabriky, které si přetvořili na své dílny a ateliery, a právě zde vznikaly ty nejzajímavější věci. Dodnes fungují, je to obdivuhodné, ale zároveň mě hodně zajímá, co přinese dnešní generace.

 

Znáte Davida Parsonse (www.parsonsdance.org)? Jaký je váš názor na jeho umění?

David Parsons je choreograf z New Yorku, ale jeho práci neznám. Nemám názor.

 

Je těžké v tomto oboru najít učitele?

Opravdu dobrých a výjimečných učitelů je málo. Na škole jsme měli tři roky průměrného učitele baletu a měsíc naprosto geniální učitelku, jmenovala se Daniela Graça (učí momentálně v Německu). S Danielou udělala celá třída za měsíc makání takové pokroky, jako s bývalým pedagogem za rok práce. Teď, když už nejsem na škole, snažím se za dobrými pedagogy jezdit do zahraničí, do Berlína nebo zpátky do Amsterdamu. Snažím se chodit na jejich workshopy a vstřebat tak co nejvíc informací.

 

Jaký sport je ideální v kombinaci s výrazovým tancem provozovat, aby si tanečník udržel dobrou fyzickou kondici?

V tuto chvíli myslím, že běh, je to trenér jak fyzické výdrže, tak i psychické, která je v tanečním světě stejně tak důležitá

 

Vnímáte, že se spolu s tancem nějak rozvíjí třeba schopnost koncentrace tanečníka?

Určitě, tancem se ve vás začne rozvíjet úplně jiná koncentrace, je to především koncentrace na pohyb a akce, ale zároveň i na čas a prostor okolo vás. Pak se může stát, tak jako mě, že když jdu na divadelní představení, tak vůbec nesleduji, co říkají, ale spíš jak se mezi sebou pohybují, jakou mají energii a tak, to samé třeba při zprávách. Musím se vyloženě nutit, abych dávala pozor na slova a nekoukala se na detaily každé gestikulace moderátorky, nebo kdo zrovna přeběhne v zákulisí za ní, to mě totiž ohromně baví.

 

Dalo by se říct, že vaše profes vám buduje současně i způsob jak odhadnout lidi. Jaký nejpozitivnější dopad na psychiku v této oblasti vnímáte u sebe?

Asi to, že u tance poznávám sama sebe. Zní to jako klišé, ale je to tak. Naše tělo a psychika jsou propojené. Věřím, že to, co člověk dělá, co vidí a slyší, se do něj promítá. Když tančíte, tak pracujete s citem, zkoušíte své hranice, pracujete sám se sebou v extremních situacích. A pak, v tanci si mohu prožít to, co si v realitě třeba neprožiji, co si třeba nedovolím, ale vysním si to.

 

Jaká naopak vidíte úskalí?

Jediné, zato velké úskalí vidím v mé peněžence a v mém časovém harmonogramu. V tom, že nevím, co bude tři měsíce dopředu, každý týden mám jinak rozvržené povinnosti, které mám dost nabouchané, bez diáře jsem ztracená. Člověk musí být velmi flexibilní. V žádném případě to není tak, že v šest se jde domů a hurá a smlouva na rok i s mateřskou. To je pak obrovská úleva, když dostanete práci na projektu, a víte, že dva měsíce budete vstávat a chodit domů ve stejnou hodinu. To je pak žúžo.

 

Kolik hodin zabere takové denní zkoušení na projekt?

V zahraničí je normálních 10–18 hodin, u nás v Čechách většinou o něco méně.

 

Co nejčastěji spadá do vašeho repertoáru, jaká témata se odehrávají na jevišti?

Ženskost, komunita, vztahy, móda, temnota, nahota.

 

 Jaká témata vás nejvíce oslovují?

Jsou to témata, kterými si procházím sama. Nejvíce mě osloví představení, kde se dozvím něco o sobě, nebo se mě jednoduše nějak dotkne. Témata jako vztahy, smrt a víra.

 

Jaké dosavadní úspěchy hodnotíte ve vaší kariéře jako stěžejní?

Mám velkou radost, že jsem za minulý rok dostala příležitost hrát v Čechách v několika tanečních představeních. A pak pokládám za úspěch, že se představení „Proměnná“, které jsem vytvořila společně s izraelskou kolegyní Einat Ganz, dostalo na mezinárodní taneční festivaly jako je Aerowaves Spring Forward festival a DanceEUnion v Londýně.

 

Jaké jsou vaše sny a ambice?

Rada bych ještě pracovala pro někoho, kdo objeví přesné jádro mě a bude s ním pracovat a rozvíjet je ve své práci. Pokud toho dotyčného nenajdu, budu to muset udělat já sama.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková – AVON Cosmetics www.avon.cz

Vlasy: Veronika Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Tereza Lenerová Hradilková začala tančit ve čtyřech letech v souboru Valášek v Praze. Vystudovala konzervatoř Duncan centre v Praze a The Theaterschool v Amsterdamu. V roce 2002 po maturitě odjela sama na dva měsíce tancovat do New Yorku. Poté, co se vrátila, získala práci u Clauda Brumachona (FR), následně se rozhodla ještě studovat v Amsterdamu. Jako umělkyně spolupracovala například s Fabianem Chyle (DE), Claudem Brumachonem (FR), Sergem Ambertem (FR). V Čechách s taneční skupinou Nanohach v projektech „Brut“ a „Písečná žena“, s VerTeDance na projektu „Transforma“, s Kateřinou Stupeckou – „Sunyata“, s Andreou Miltner – „ Beneath the Skin“ a s dalšími. Vlastní projekty: „Proměnná“ („Variable“) společně s Einat Ganz (Izrael), „This is it“ společně s Petrou Púčikovou pro pražskou Meet Factory. Spolu s manželem také vede prostor Truhlárna, který zatím funguje jako zkušebna a malé divadlo. Momentálně žije v Praze, kde působí jako tanečnice na volné noze.

Tagy: balet, divadlo, moderní - divadelní tanec

Partneři

Komentáře