Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D – historik

26.01.2013 13:08 | Darina Blatská

 

 

 

 

„Nechci být přímým svědkem velkých historických událostí, které mohou rozvrátit poklidný vývoj a přinést velké otřesy.“ Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D.

 

 

 

 

Obor historie je, tak jako každý jiný, vnitřně diferencovaný a v daných oblastech má své významné odborníky. O tom, že povolání historika není jen o longitudinálním studiu pramenů v uzavřeném archivu, ví své i Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. Historik zabývající se dějinami meziválečného Československa, česko-německými vztahy a také dějinami komunistické éry.

 

V podstatě jste celé své vysokoškolské vzdělání získal v oboru historie. Kdy se ve vás probudil tak velký zájem o historii?

Zájem o historii ve mně vzbudila v první řadě maminka, která mě už jako malého kluka vodila na zámky a hrady, kupovala mi knihy o naší minulosti a v nich jsem viděl historii jako zajímavý a dobrodužný příběh, který mě přitáhl k hlubšímu studiu dějin. A později mě velmi zajímaly, například díky popularizačním knihám Roberta Kvačka, moderní dějiny 20. století. A ty se staly nakonec i mým profesním osudem. 

 

S jakým dalším oborem nejvíce souvisí obor historie, volně na něj navazuje a jeho znalost je dokonce pro historika nutností?

Z pohledu historika, věnujícího se dějinám 20. století, je určitě důležitá provázanost s takovými obory, jako jsou například politologie, sociologie nebo orientace v základních tendencích kulturního vývoje. Na tuto interdisciplinaritu je potřeba pamatovat zejména při koncipování velkých projektů, a to i na mezinárodní úrovni. Současně je však třeba poznamenat, že i historie je vnitřně velice diferencovaný a specializovaný obor, takže i v ní existují specializace například na politické, sociální, ekonomické, náboženské nebo kulturní dějiny.      

 

Vnímáte, že jako historik máte nějaké speciální poslání jako tzv. vykladač historie?

Nevím, zdali bych historikovu úlohu charakterizoval přímo takhle. Při interpretaci dějin by se historik měl řídit především objektivností při zpracování faktů v širším kontextu. Je tedy potřebná erudice, profesní zdatnost, znalost pramenů a literatury. Současně však považuji také za důležité, aby historik vstupoval do veřejného a mediálního prostoru a reagoval také na aktuální dění, samozřejmě názory, podloženými mj. dobrými znalostmi ze svého oboru. I současný vývoj debat kolem prezidentské volby ukazuje, že se v nich používají i argumenty z minulosti. Jde však o to, aby tyto argumenty nebyly ideologicky zabarvené, tendenční či účelově vytržené z kontextu. A právě do takových debat by měl vstupovat i historik a snažit se, aby podal objektivnější výklad historické skutečnosti.    

 

Mezi vaše oblíbené osobnosti minulého století patří Karel Čapek, který je pohřben na vyšehradském hřbitově. Z jakých konkrétních důvodů k němu vzhlížíte?

Karla Čapka považuji za vrcholného českého a světového spisovatele nejen 20. století, který dokázal psát krásné knihy pro dospělé i děti. Současně si ho vážím pro jeho názorové postoje a odvahu, s jakou vystupoval na obranu ohrožené demokracie, ačkoli si tím pak získal řadu nepřátel, kteří se však plně projevili až v okamžiku, kdy se v pomnichovském období demokracie u nás zhroutila.  

 

Sám máte malé děti. Myslíte, že současné školství předává studentům vědomosti o historii naší země takovým způsobem, aby je to zaujalo a aby získali určité povědomí o tom, že to, co je dnes, se muselo vybudovat? 

Nejsem o tom zcela přesvědčen, ale zároveň si myslím, že to není zdaleka problém učitelů. Problémy totiž souvisí s malým počtem hodin, které se výuce dějepisu udělují ve školách. Tím pádem schází prostor zvláště pro vysvětlení důležitých kapitol našich moderních dějin 20. století, které jsou podle mého názoru asi nejvíce zanedbanou kapitolou ve výuce dějepisu. Ke zlepšení by tedy přispělo zvýšení pozornosti k výuce této etapy naší minulosti a obecně větší podpora výuce humanitních předmětů. Nejedná se podle mě o samoúčelnou záležitost, ale dobrá výuka těchto předmětů vede k vytváření základních návyků při syntetickém a analytickém myšlení, které lze pak využít i v dalších oborech, nejen v dějepisu.   

 

Vzhledem ke stálým vědeckým výzkumům se mohou nalézat různé ostatky, archeologické materiály, písemné dokumenty atd., které mohou dějiny výrazně pozměnit. Proč je například výuka dějepisu a historických předmětů ve školství mnohdy zaostalá a neaktualizovaná?

To souvisí nejen s nedostatečnou hodinovou dotací výuky, ale také s nedostatečnou finanční dotací pro školy, které si často jednoduše takové investice nemohou dovolit. Nevidím ani jako příliš šťastné, že se ruší instituce, které se věnují dalšímu vzdělávání učitelů.

 

Nabízí se otázka, zda se lidé tedy mohou více kultivovat samostudiem nebo vystudováním vysoké školy, kde se přece jen podávají aktuálnější informace než ze zastaralých učebnic dějin používaných na základních a středních školách?

Zájem o studium dějin se však formuje už ve školních lavicích, už tam se probouzí zájem o historické příběhy apod. Tedy pozornost by se měla soustředit už na základní školy. Odtud se zájem přenáší i na další typy škol, tedy ovlivňuje i zdatnost uchazečů o vysokoškolské studium. Univerzitní prostředí jednoduše nemůže nahradit a dohnat všechno.   

 

Zabýváte se dějinami meziválečného Československa a také dějinami česko-německých vztahů. Která z těchto oblastí je pro vás zajímavější?

Ještě bych doplnil, že se v posledních letech intenzivně zajímám i o dějiny komunistické éry, zvláště z hlediska života církví. Myslím, že dějiny předválečného i poválečného období jsou svou zajímavostí naprosto srovnatelné a je tudíž těžké rozhodnout. Možná však vzhledem k množství zatím neprobádaného materiálu je však pro mě zajímavější právě doba druhé poloviny 20. století.  

 

V rámci vašeho primárního zájmu o historii 20. století – proč a čím vás nejvíce zaujalo konkrétní desetiletí? 

Asi největší zájem ve mně budí dvě desetiletí: 30. léta zejména kvůli tomu, jak rychle se tehdy šířilo antidemokratické „tsunami“ v celé Evropě a pak to jsou 60. léta, zejména u nás, která přinášela naději, snahu o reformu a mnoho zajímavých kulturních, filmových nebo literárních počinů. Poté přišla sovětská okupace, naděje skončily a nastala éra normalizace se svou šedí. A 60. léta jsou však zajímavá i z hlediska srovnání vývoje v jednotlivých evropských zemích – v Německu, Francii či Itálii.    

 

Z čeho nejčastěji čerpáte materiály? Odkud pocházejí?

Pro své práce využívám zejména materiály z hlavních českých a moravských archivů, v Praze, Brně a v Olomouci. Zároveň však studuji prameny také v německých a rakouských archivech, které mi nabízejí srovnávací vhled do středoevropské problematiky. A v poslední době využívám hodně intenzivně archivy ve Vatikánu, které nabízejí dosud nevyužité materiály pro studium první poloviny 20. století. Papež Benedikt XVI. totiž tyto fondy zpřístupnil až v roce 2006.  

 

Jste autorem monografie Mezi křížem a národem, která se zabývá dějinami sudetoněmeckého politického katolicismu v meziválečném Československu. Jakých nejčastějších zdrojů jste pro tuto knihu využíval?

Využil jsem jak prameny z domácích i zahraničních archivů, tak i velké množství literatury i dobové publicistiky, pochopitelně v první řadě sudetoněmecké. Široká paleta pramenů mi pomáhala zasazovat příběh sudetoněmeckých katolíků do vzájemně provázaných dalších kontextů. A to je způsob práce, který používám i při práci na dalších tématech. 

 

V současnosti pořádají sudetoněmecko-české společnosti veřejná setkání a diskutují o tom, jaké to je „nepatřit nikam“. Účastníte se těchto mezinárodních aktivit?

Především se účastním odborných debat na mezinárodních konferencích, které se někdy dotýkají i otázek česko-německých vztahů. A s příspěvky aktivně vystupuji i na různých debatních setkáních pořádaných českými nebo sudetoněmeckými organizacemi (zejména z okruhu katolicky orientované Ackermann-Gemeinde, která udělala velký kus práce na budování česko-německého smíření). Tam se diskuse soustřeďuje na snahu objektivně pojmenovat kontroverzní kapitoly minulosti i na hledání možných projektů vzájemné spolupráce v současnosti a v blízké budoucnosti.   

 

Jak sám papež Benedikt XVI. prohlásil, tak se víra i v tradičních zemích začíná rozpadat. Lidé pomalu přestávají věřit a nacházet ve víře její smysl. Proč se tomu tak děje? 

Řekl bych, že ono „rozpadání víry“ je proces, který se děje minimálně už dvě století. Ústup vlivu náboženství na soukromý i veřejný život se různě intenzivně odehrával zejména v období po Francouzské revoluci a s postupující industrializací, racionalizací a technizací se urychluje. Velmi trefně charakterizoval tento proces, kdy se lidé začínají orientovat hlavně podle svých účelových zájmů, známý německý sociolog Max Weber, když hovořil o „odkouzlení světa“.  K oživení víry ve světě má přispět aktuálně i Rok víry, vyhlášený papežem Benediktem pro období 11. října 2012–24. listopadu 2013.

 

Současný papež patří mezi intelektuály a ne vždy se jeho vize shodují s církevními strukturami. Má tento vizionářský papež v oblasti duchovní sféry více odpůrců, nebo příznivců?

Řekl bych, že tento papež je vnímán i v církevním prostředí rozporuplně. Na jedné straně je považován za konzervativce, který striktně hájí církevní doktrínu (odtud přezdívka „Boží rotvajler“), na druhé straně je považován za člověka, který dokáže překročit pomyslné hranice mezi různými světy, třeba mezi světy vědy a víry a rozvíjet v tomto směru nejrůznější projekty, jakým je třeba Nádvoří národů, který je zaměřen na rozvíjení dialogu mezi věřícími a lidmi jiného přesvědčení.  

 

Když srovnáte období v minulém století, o kterém z nich by se dalo říci, že lidé byli nejvíce věřící a nejvíce ateističtí?  

Jak jsem již naznačil, důležitý zlom představuje éra Francouzské revoluce, která akceleruje procesy sekularizace, které však automaticky neznamenají šíření ateizmu. Na něm měly největší podíl totalitní režimy 20. století, v našich zemích pak čtyřicet let vlády komunistického systému, který přinášel agresivní potlačování náboženské kultury.  

 

Myslíte, že ateizmus (například v naší republice) může úzce souviset i s nějakým dalším faktorem? S politikou, ekonomickou situací, tradicemi dané země?

Nepochybně šíření ateizmu souvisí s historickými tradicemi v dané zemi nebo regionu. Pokud se podíváme na konkrétní příklady, tak na Slovensku a v Polsku byla úzce provázána katolická konfesní a národní identita, takže z tohoto důvodu je tam stále relativně silný i vliv katolické církve ve veřejném prostoru. Problém však vidím v tom, že v těchto zemích se jedná pouze o projevy tradičního, formálního pojetí víry, bez hlubších reflexí. A při konfrontaci se sekulárním okolím tedy i tyto tradicionalistické projevy slábnou. V českých zemích zase hrály historické tradice významnou roli při kritickém vymezení české národní společnosti proti katolicismu. Ještě bych při této příležitosti poznamenal, že Českou republiku bych nenazýval ateistickou zemí, ale spíše zemí, kde pro běžného člověka není náboženství naprosto tématem, pokud samozřejmě pomineme vypjaté debaty na téma církevních restitucí.

 

Pokud by duchovní sféra měla projít obnovou a opět lidi podnítit k větší víře, co konkrétně by proto měla udělat?

Církevní kruhy by se měly naučit komunikovat se společností srozumitelným jazykem a získat také opětovně důvěryhodnost, kterou pošramotilo i množství skandálů posledních let.

 

Jaký máte názor na otázky náboženství ve smyslu jejich rozličnosti a možné podobnosti či případně ekumenismu. Jaké náboženství vnímáte za víru nejvíce extrémní? 

Domnívám se, že každé náboženství lze zneužít pro extremistické názory. V současné době však vidím riziko zejména v propojení náboženství, militantní politiky a fanatického fundamentalismu, jak se to děje zejména v islámu.  

 

Máte pocit, že žijeme v nejlepší době dějin? Jak hodnotíte dnešní dobu a to, jaká nám přináší přednosti či omezení? 

Každá doba měla podle mého názoru své přednosti a svá negativa, což má i tato. V současné době však už mnohdy zapomínáme na to, že naprostá většina našeho kontinentu žije v míru a relativním sociálním klidu. Proto považuji tuto dobu za optimální k životu, a jak jsem již několikrát řekl, ač historik, nechci být přímým svědkem velkých historických událostí, které mohou rozvrátit poklidný vývoj a přinést velké otřesy. Jsem rád, že demokratické revoluce roku 1989 proběhly ve své většině klidně a bez násilí. Myslím, že bychom měli pamatovat na to, že svoboda a demokracie jsou velice křehké a mohou se snadno zvrátit.  

 

Jednou jste řekl, že považujete současné období za tzv. přelomové období. Jaké změny tedy mohou nastat?

Jsem toho názoru, že takové přelomové období zažíváme v Evropě, mimo jiné i vzhledem k diskuzím k budoucnosti integračních procesů, měnové unie apod. Ukazuje se, že evropské sjednocení nelze vnímat jen technicistní nebo ekonomickou optikou, ale že v něm hrají důležitou roli kulturní, národní a hodnotové komponenty. Schopnost, jak Evropa bude způsobilá přestát turbulentní okamžiky, se ukáže jako klíčová pro další soudržnost projektu Evropské unie a budoucnost demokratického vývoje starého kontinentu.   

 

Mezi nejdiskutovanější témata loňského roku patřil konec světa 21. prosince 2012. Přivedlo vás toto datum k nějakému názoru či přesvědčení o jeho významu?

Toto datum ve mně žádné emoce nevzbudilo a považoval jsem celou debatu jen za neopodstatněný humbuk. 

 

Jsou historicky zaznamenaná nějaká podobná data?

Takové teorie o konci světa se v historii lidstva vyskytovaly. Velmi intenzivně se objevovaly tyto názory ve středověku, což souviselo s tehdejší velice nábožensky založenou společností. Často vyvstávaly teorie, že přijde konec světa kvůli rozmáhajícímu se hříšnému životu, nebo v souvislosti s astronomickými jevy (komety apod.), anebo v okamžicích historických přelomů (počátek tisíciletí).  

 

Proč si myslíte, že tato zpráva lidstvo tak zasáhla, když podobných proroctví o konci světa bylo již mnoho a nikdy se nevyplnily?

Naše civilizace je podle mého názoru v současné době nakloněna věřit různým spikleneckým nebo mysteriózním teoriím, kterými se rády vysvětlují různé složité problémy. A do tohoto schématu zapadla i zpráva o konci světa, která někde vyvolala pocity paniky.  

 

Jaký typ člověka by podle vás měl v nynější době zastávat post prezidenta ČR a jaké jeho vlastnosti či specifika byste vnímal primárně prospěšné pro společnost?

Jsem přesvědčen, že prezident republiky by měl společnost spojovat a ne rozdělovat, měl by důstojně reprezentovat republiku doma i navenek, současně by měl být schopen dialogu napříč politickým spektrem a měl by fungovat jako stabilizující prvek. Co se týká aktuální situace, tak nejsem nijak nadšen z toho, že v rámci prezidentské kampaně ožily účelově nacionální stereotypy, což zastírá často podstatu skutečných problémů, kterými žije náš stát a možná i pravé příčiny panující „blbé nálady“.

 

V čem máte pocit, že děláme jako společnost historicky opakující se chyby?

Problém vidím v tom, že někdy jsme nepoučitelní a přehlížíme signály, které nás varují před tím, že již „tančíme“ na úpatí sopky, která hrozí výbuchem. A to platí pro politické, sociální i ekonomické otázky.  

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Darina Blatská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: Akademie věd, historie, věda, výzkum

Partneři

Komentáře